Mariánský sloup ještě nestojí, ale zdá se, že pokud nezasáhne nějaká vyšší moc, na Staroměstské náměstí se vrátí. Neskrývám své hluboké zklamání a lítost.

Mnohým z nás, kdo jsme od počátku byli proti obnově Mariánského sloupu, by nevadilo, kdyby byl Mariánský sloup postaven na jiném místě – nebo kdyby alespoň na Staroměstském náměstí stál jiný Mariánský sloup než ten původní. Ten skutečně chápeme jako triumfální oslavu vítězství římského katolicismu nad všemi ostatními. Takto byl tento sloup chápán v době svého vzniku a takto mu jak katolíci, tak protestanté rozuměli po celou dobu jeho trvání. Z podobného důvodu byl rovněž stržen. A nebyl stržen na základě momentálního popudu jistého Franty Sauera ze Žižkova. Jeho stržení se logisticky připravovalo několik dní.

Proti obnově Mariánského sloupu se vyslovili představitelé všech tří hlavních protestantských proudů – jak tradiční evangelíci z Českobratrské církve evangelické, tak reformovaní evangelikálové z Církve bratrské, tak i charismatičtí evangelikálové, do značné míry reprezentovaní Křesťanskou misijní společností. Kromě toho se proti obnově sloupu vyslovili i představitelé církve husitské. Snesli celou řadu argumentů a námitek, leč římskokatolická církev se rozhodla je nevyslyšet. Ukazuje se, že přes mnohé nadějné náznaky z předchozích desetiletí je jí ekumenismus stále bytostně cizí. Na vážné námitky "odloučených bratří" zřejmě netřeba brát ohledy.

K obnově či neobnově sloupu se vyjadřovali i lidé nevěřící. Přiznám se, že mě zarazila jejich lhostejnost k tomu, co tento sloup v dějinách znamenal. Většinou posuzovali věc z čistě estetického hlediska. Zda se sloup na náměstí "hodí" nebo "nehodí", zda se má "vyplnit prázdný prostor" nebo obnovit "rovnováha" mezi Husovým pomníkem a Mariánským sloupem. Co tyto pomníky znamenaly a znamenají, pro ně vesměs nehraje žádnou roli.

Jedna z rozhodujících osobností v této věci, pražský primátor Bohuslav Svoboda, v odpovědi synodnímu seniorovi ČCE Joelu Rumlovi napsal: Vášnivá diskuse o mariánském sloupu vedená do značné míry v ideologické poloze je dalším důkazem toho, jaké zlo napáchaly v minulém století ideologické výklady dějin i dalšího směřování Evropy. Diskusi o mariánském sloupu vidím proto jako příležitost se přes tyto ideologické spory povznést a vnímat jej především jako věc vzájemného pochopení, odpuštění a smíru…

Pojďme se nad těmito větami trochu zamyslet. V jaké jiné poloze by se dala diskuse o mariánském sloupu vést, ne-li v poloze ideologické? Napadá mě pouze již zmíněná poloha estetická a (nezmíněná, protože irelevantní) poloha ekonomická. Samu skutečnost, že se o sloupu diskutuje ideologicky, považuje primátor Svoboda za "dalším důkaz toho, jaké zlo napáchaly v minulém století ideologické výklady dějin i dalšího směřování Evropy". Jestli se nemýlím, jde o odpor k "ideologii" jako takové.

Přiznám se, že tomuto tvrzení nerozumím. Jak dokazuje diskuse o Mariánském sloupu zlo, které napáchaly ideologické výklady dějin? V podstatě každou otázku politickou, společenskou, ba i filozofickou, lze označit za "ideologickou". Neměli bychom se tímto označením nechat zastrašit. Když přišel Lord Shaftesbury s návrhem na zrušení otroctví, vedla se o tom rovněž "ideologická" diskuse. Byl to rovněž další důkaz o tom, jaké "zlo" páchají ideologické diskuse? Nedávná diskuse o přímé volbě prezidenta byla také ideologická. Byl to rovněž "důkaz" toho, jaké "zlo" páchají ideologie?

Pan primátor mluví o "odpuštění a smíru". Někdo už dokonce označil mariánský sloup za "sloup smíření". Pak je ovšem namístě otázka, o jaké smíření jde – o smíření koho s kým? O smíření katolíků a protestantů? Dokážete si představit, že spor mezi dvěma lidmi (či skupinami lidí) proběhne tak, že jedna si prosadí svou, a ještě bude otáčet nožem v ráně? Může jít o smíření určitého typu katolictví s ateistickou společností. Kdyby se ozývala nějaká liberálnější část katolíků, snad by mohlo jít o smíření mezi tradičními a liberálnějšími katolíky. Ale jinak v této souvislosti o smíření nemluvme – je to sice pěkné, ale v tomto kontextu zcela prázdné slovo. A církev se v minulosti mnohdy proviňovala (a i v současnosti se proviňuje) tím, že z krásných a vzácných slov svým postojem vykuchala veškerý obsah.

Již zcela mimo je myšlenka primátora Svobody, že Mariánský sloup by měl připomínat "náboženskou toleranci" této země. To bychom mohli třeba husitský řemdich nebo katolickou halapartnu prohlásit za symbol české mírumilovnosti. Sloup byl postaven poté, co všichni nekatolíci byli postaveni mimo zákon, vyhnáni ze země, ožebračeni konfiskacemi a nadlouho porobeni. Tak jakápak tolerance? Naopak, skončilo slavné období českých dějin, kdy Čechy a Morava byly spolu se Sedmihradskem jedinými historickými zeměmi, kde by se o jakés takés toleranci dalo hovořit.

Jsem přesvědčen, že každý národ by měl mít určitou vizi, určité naděje, ba i určité sny, a že každý národ by se měl držet určitých zásad. V minulosti téměř každého národa jsou prvky slavné i ostudné. Prvky, které je záhodno rozvíjet a připomínat, a prvky, z nichž je třeba činit pokání a které by se neměly vracet. Diskuse o dějinách nemůže být jiná než ideologická, pokud má mít nějaký smysl a nemá v ní jít o čistou faktografii. Opakuji, že Mariánský sloup je symbolem oněch prvků, na něž bychom navazovat neměli.