Jiřina Šiklová se epistolárně ohradila (Práva a nároky, LN, 11. 1.) proti článku Romana Jocha, ve kterém poukázal na problém kodifikace lidských práv, když nejsou chápána (jen) jako svobody a stávají se zakuklenými sociálními požadavky vůči státu a ještě se množí na práva dětí, žen i zvířat. Svoboda peníze nestojí, sociální práva ano, jako by neexistoval politický platič a nemohou být, když jsou z daní, jednou provždy daná. Stačilo by přece, říká Šiklová, aby Joch rozlišil práva a nároky a nezamlžoval rozdíl. "Nárok je to, co musím dostat proto, že jsem člověk či občan." Bác ho! Tak člověk nebo občan? Občanský zákoník ona všelidská práva obsahovat výslovně nemusí. Ale pokud je obsahuje, tak mu začnou často přerůstat přes hlavu právě jako nároky, jak vidíme třeba na příkladu nelegálních i pololegálních (rodinných) přistěhovalců (Giovanni Sartori) – kontrolovat, zavřít, živit, soudit, zajistit obhájce, vrátit zpět, to všechno stojí nemalé peníze a Evropa tak stojí z hlediska logiky lidských práv před těžko řešitelným problémem nezadržitelné imigrace, především analfabetů. Negativní právo na svobodný odchod se stává pozitivním právem na přijetí. Kde se vzalo právo na azyl a nové občanství? (čl. 14. Charty OSN) Odkud se vzala ta intelektuální mlha lidských často absurdních imponderabilií jako " právo na sociální mezinárodní řád? " (čl. 28.), ale třeba i na rodičovskou volbu na vzdělání dětí v situaci, kdy žádná volba není (mohlo být vymezeno negativně, jako právo nebýt nucen). Proč neumíme striktně rozlišovat mezi nemateriálními právy a materiálními nároky? Mezi povinností státu a charitou?

Tenhle problém trápí filosofy od počátku osvícení (Bentham) stejně jako dnes, (Heidegger, Scruton). Lidská práva jako práva totiž neexistují, existuje jen více méně univerzální morálka. Charta lidských neřestí a zločinu, nezakládá důstojnost a práva. Ne, že by tahle iluze nebyla užitečná – rovnost před zákonem je úžasný ideál, a právo na svobodu i důstojné zacházení rozkládá všechny tyranie a téměř odstranilo otroctví. Z lidské přirozenosti ale (jak si myslí Joch i Šiklová) nevyplývá – ta je Bohem rozsvícená, ďáblem znečištěná. Člověk člověku vlkem je těžká urážka vlků a humanismus pověra. Kdyby krokodýli měli víc rozumu, existoval by krokodýlismus.

Jestliže Bůh miluje kruté lidské zvíře, budiž, ale když pachatelé dobra, Jeho nepochopitelnou lásku a milosrdenství zafixují, jako by víra byla samozřejmá, daná a přirozená, tak ji i zafixlují, a nedivme se, že se nám zdánlivě tak evidentní morální příkazy – změní v kolektivistický zmatek. Dobro nelze beztrestně uzákonit a nelítostná je pomsta světských bohů.

Zvláštní, jak tahle tuhá víra v přirozená práva v postmoderním světě přežívá; politici Západu se musí před touto noblesní lží uklánět, asi tak jako vládci v islámském světě před majestátem Koránu.

LN, 13. 1. 2012