A tak se na chvíli ve společnosti přetřásá otázka cikánská nebo, chcete-li, rómská. Roste počet ghett, která sdružují ony "sociálně nepřizpůsobivé", jak jsme si je zvykli decentně charakterizovat. V Česku je jich dle odhadů asi 400. Jak vznikla? O tom není sporu – rozhodně se na jejich vzniku nepodíleli pouze a výhradně Cikáni. Jejich dluhy, které mnohdy nezodpovědně nadělali, jim uhradili mnozí podnikatelé s podmínkou, že uvolní své dosavadní (někdy z hlediska místa atraktivní) bydliště a nastěhují se jinam. Třebas tam, kde číhají další podnikatelé živící se ze státních podpor na bydlení. A tak se nám milí Cikáni poněkud shlukují. Je to byznys o několik tříd vyšší, než měli kdysi dávno tajemníci městských národních výborů v pohraničí. Ti dostávali za každou cikánskou rodinu, která získala v obci trvalé bydliště, pakatel. Tisíc korun. Ale tisícovka k tisícovce; proto jich je také v pohraničních oblastech tolik – šlo bohužel o oblasti po desetiletí zanedbávané (což platí dodnes), že to nebylo hned tak vidět.

Takže máme Cikány v ghettech. Pro ně (takto umístěné) absolutně nelze uplatnit všechny vládní metody a formy již proklamované nebo připravované. V ghettu vládne totiž jiná morálka, jiné myšlení. Tam všechny dobře míněné rady i konkrétní činy majoritní společnosti narazí na silnou zeď nezájmu a také nevraživosti. Ghetto umožňuje svým členům přežívat za nevyslovitelně složitých, místy i nechutných a ponižujících podmínek (lichváři, drogy, promiskuita), ale přežít umožňuje. Takže nějaké plány o placení dluhů z dávek či jejich závislost na školní docházce, případně dokonalejší sledování drobné kriminality (registr přestupků) nemají šanci. Tlak na další vzdělávání cikánských mladíků, kteří opustí základní školu třeba výjimečně v osmé třídě, nelze vytvořit. Kdyby cikánská rodina dala tohoto mladíka do učení, bude po dobu jeho pobytu na učilišti pobírat pouze přídavky. Nechá-li ho doma, za půl roku na něj bere podporu, která výši přídavků velice znatelně přesahuje. Divíte se, že si tohle Cikáni umějí spočítat?

Navíc je velice složité do ghetta proniknout. Již dávno před dvaceti lety jsme měli prostředky státního rozpočtu, jimiž bohužel trvale živíme čím dál tím drzejší (ten nepoctivý) byznys, věnovat na mzdy pro sociální pracovníky. Ti by měli pracovat s problematickými rodinami a jednotlivci, nikoli jen z cikánské populace. Těch ostatních je totiž také hodně a sociálních pracovníků pro tuto potřebu máme asi tak desetkrát nebo i dvacetkrát méně než vyspělé demokratické státy. Takže se nám toto šetření nevyplatilo. Ono nejde ani tak o šetření jako o to, že tento systém považovaly vlády všech stran za zbytečný, a proto se jím také nikdy ani nezabývaly. Bohužel jim to ani neporadily agentury, které byly dotovány ze státních peněz právě proto, aby s takovými a jinými koncepčními návrhy přicházely.

Co s tím? Demonstrace možná pominou, nějaké bouře sem tam budou a situace se zdánlivě uklidní. Jen zdánlivě. Jako když sundáte pokličku z hrnce a stáhnete plyn, aby polévka bublala mírněji. Teplota v hrnci ovšem stoupá, ač to není na první pohled patrné.

V celé té záležitosti jednoduché rady neexistují a neberte prosím výše popsaný stav jako něco, čím by se měli Cikáni z nastálé situace nějak vyviňovat. Tady již vůbec nejde o stanovení nějaké větší či menší míry zavinění. Tady je třeba si říci pravdu o tom, jaký stav je. Zřejmě se shodneme i na tom, že jeho řešením nejsou ony radikální metody, které zaznívaly nejen při demonstracích, ale jsou slyšet i u piva nebo je lze číst v různých e-mailových diskusích.

Tak co tedy? Někomu se to nebude líbit, ale čím dříve si přiznáme následující pravdu, tím spíše můžeme něco řešit. Dveře ghett musíme otevřít my, kteří přicházíme z venku. Jejich obyvatelé je sami neotevřou. A dokud si toto neuvědomíme, jakkoli je to bolestivé a těžké, tak všechny vládní i neziskové iniciativy nic nevyřeší. Vůbec nic.