aneb Kámen mudrců a kámen bláznů

Stalo se před nedlouhým časem, že okresní soud Brno-venkov odsoudil vůdce mikulovských skautů Vlastimila Mihalíka k podmíněnému (ta milost!) čtyřměsíčnímu trestu odnětí svobody. Co spáchal ten zlý muž: nenechal ožralé pitomce z blízké vsi dle libosti řádit ve svém táboře a ohrožovat svěřené mu děti, nýbrž dva z nich s pomocí starších chlapců schytal a svázané předal policii, která po dlouhých průtazích konečně dorazila na místo činu. Soud vyššího stupně tupomyslný rozsudek zase zrušil, čímž byl pan Mihalík zbaven odia podmínečně odsouzeného zločince, tím ale všechno neskončilo. Škody už se staly a náprava bude obtížná, pakli vůbec možná. Pro výstrahu a poučení si je vyjmenujme.

Znovu se dostalo potvrzení obecně rozšířenému názoru, že právo je zde od toho, aby chránilo darebáky a trestalo jejich oběti. Jak že si má napadený dle litery zákona správně počínat… no přece nechat se bez odporu zbít (oloupit, znásilnit, zavraždit), teprve když se tak stane, může násilníka zažalovat. Brání-li se přesto napadený, musí dbát toho, aby násilníkovi ani škrábanečkem neublížil; stane-li se tak, propadá trestu. Čehož názorným příkladem je popisovaná událost: utrpěli polapení darebáci jakási drobnější bebíčka, kterýžto zločin paní soudkyně otaxovala zmíněnými čtyřmi podmínečnými měsíci. Že darebáci předtím tábor podvakrát napadli, stany demolovali, kamením házeli, holek k pobavení se dožadovali… inu, přestupeček, ten spraví pořádková pokuta. Jaký div, že laická veřejnost o dvojím metru, o nadržování darebákům hovoří. Jaký div, že vidí-li kdo násilnického hulváta trýznit vetchou babičku, nepřispěchá jí na pomoc, nýbrž zakryv si uši i oči kvačí z místa činu, aby si nevykoledoval nařčení z nepřiměřené obrany a příslušný trest. Profesionálové práva samozřejmě najdou dostatek důvodů, proč tomu tak musí být a proč je laický názor scestný; ale skutečnost je taková, že ze zcela konkrétních příčin vznikl, je zde a poškozuje v očích veřejnosti důvěryhodnost ne toho či onoho lajdáckého soudce, nýbrž celého právního systému. Snad ještě máme demokracii; a držitelům politické moci by nemělo být jedno, pokládá-li občan orgány práva nikoli za své ochránce a zastánce, nýbrž za protivníka, před jehož záludy je radno se mít na pozoru.

Nicméně poznamenejme s uspokojením aspoň částečným, že soudy nestojí v ohledu reputace u českého lidu až na úplně posledním místě spolu s poslanci a (nevím, proč se děje křivda těm pracovitým ženám) uklízečkami. Zvlášť vysoko na žebříčku veřejné úcty a váženosti ovšem také nestojí, a každý rozsudek popisovaného typu jejich už tak nepříliš slavnou pověst ještě o stupíneček sníží. Pomineme-li pro jednou démona korupce, proti němuž ani talár dokonale nechrání, jsou hlavními příčinami toho stavu lhostejnost, povrchnost, rutinní netečnost, pohodlnost. Zase taková otrava, poškorpili se kdesi nějací blázni a jsou z toho boule a modřiny… nu což. Vhodný paragraf nalistujeme, rozmezí trestu od – do, a případ je vyřízen. Tohle, prosím, nestačí. Takhle soudit by dovedl i skrovně zaškolený listonoš, k tomu netřeba dlouholetého studia a titulu doktorského. Soudce, má-li být něčím víc než nádeníkem práva, by měl mít i kus oné nejvyšší lidské kvality, jejíž jméno jest moudrost; a dát zaznít nejen paragrafům, ale i rozumu a citu, pmlčíme-li už o srdci, kterýžto neužitečný drůbek jako by mnohému hodnostáři této těžce osudem zkoušené země snad ani nenarostl. Právní řád by pak měl citu a rozumu skýtat dostatek prostoru k uplatnění, aby oddělil soudce toho titulu hodné od nádeníků, neschopných ničeho víc než bez většího zájmu obracet listy v knize zákonů.

A co bych chtěl zdůraznit především: jako zlata bychom si měli vážit každého, kdo je ochoten dobrovolně a bez nároku na odměnu věnovat svou energii a volný čas práci s dorůstající generací, aby jí nebylo jedinou náplní i průpravou do života poskakování v rytmech bžuchavé muziky, chlast a drogy. Zatím je tomu spíš opačně: nedivil bych se nikterak, kdyby pan Mihalík řekl - může mi být ukradena obětavá práce, za niž se zavírá, byť i podmíněně, veď si tábory, kdo toužíš po koruně mučednické. S úctou zaznamenávám, že řečený muž hodlá bez ohledu na prožité martyrium svůj skautský oddíl vést a tábory pořádat dál, ale jsou i jiní, kteří si takovou možnost teprve rozvažují; a dozvěděvše se o tupomyslném soudním rozhodnutí si pověděli – to bych ale byl blázen, kdybych na sebe bral tohle břemeno, za něž hrozí popotahování po soudech místo odměny a uznání. I nedivme se. Nedivme se, že děti jsou tlusté a neohrabané, jak nedávno proběhlo novinami takové bědování. Jak mají být netlusté a ohrabané? Co je k tomu má vést? Sport, říkáte? Trenéři mají zájem o budoucí rekordmany a sběrače medailí; ostatní ať si dřepí nad počítačem. A jiná možnost… ne že by nebyla. Ale…

Jsme skauti, chceme žít co nejvíc spojeni s přírodou, pravil obžalovaný Mihalík v odpověď na výtku, proč svůj tábor lépe nezabezpečil (nejlépe hradbou ostnatého drátu a strážními věžemi, není-liž pravda). Do písmene, bratře vůdče. Sám jsem byl odchován skautingem, byť i po většinu času tajným a zakázaným, a dodnes je mi jedním ze základů, na nichž jsem postavil svůj životní názor. Jenže bylo za mých mladých let ještě snadné žít ve spojení s přírodou. Ještě za bolševika to bylo relativně snadné, když se člověk vyhýbal hraničním, vojenským a jiným pásmům a nelezl moc na oči komunistickým bdíčům z povolání i dobrovolným. Ranec na záda, do hor vystoupat, kolem skromného ohníčku posedět, pod smrček se na noc uložit, hlasům lesa v okouzlení naslouchat… jo, to bylo sepjetí s přírodou jak vymalované. Čas nový, čas sametový přinesl lecjakou svobodu (co platnou, stojí psáno na jiném listu), svobodný pobyt v přírodě však omezil až víceméně znemožnil, postaviv mezi ni a člověka hradbu příkazů a zákazů. Vyčlenil z krajiny zónu fabrik, silnic, kolejí a postjézedáckých lánů, vše ostatní pak prohlásil za přinejmenším chráněnou oblast; a jen to zkus, bratříčku skautíku, naslouchat v okouzlení hlasům přírody. Hned přísný strážce přiletí, pokutu napaří, já ti dám, chuligáne, mimo cestičky chodit, pod smrčkem se válet. Snad se tak příroda chrání, i když nevím. Člověku, a zejména mladému člověku se tak spíš škodí. Protože co s přírodou, když se do ní nesmí. A kde končí možnost, končí i zájem; čehož výsledkem je, že mládež (nejen česká) těchto dnů přírodu nezná, neumí se v ní chovat a víceméně ji už ani nepotřebuje, leda jako kulisu k rámusivým produkcím. Ale obávám se, že jsem až příliš popustil uzdu svému osobnímu zaujetí, promiňte.

Žijeme v bláznivém čase. Minulost se dopouštěla lecjaké nevyváženosti, snad i diskriminace, jakkoli záhodno je šetřit tímto slovem; a západní člověk - jiní člověkové ani tak moc ne – se zastyděl. Jal se napravovat křivdy minulosti tak horlivě, že všechno obrátil vzhůru nohama. Bývali lidé jisté, ehm, ehm, sexuální orientace terčem pohrdání a jízlivých vtipů; náš čas se nespokojil s tím, že je uznal za plnohodnostné členy společnosti, byť i s určitou nezaviněnou odchylkou, nýbrž obrátiv zásadu tolerance naruby je prohlásil za složku zbytku veřejnosti snad i jaksi nadřazenou, s nárokem na všeobecnou pozornost a povinný respekt. Byla zde jistá, pro své poněkud svérázné obyčeje pohrdaná menšina; i stal se příkazem doby nikoli ohled a pochopení, nýbrž povinnost většiny přijímat a všemožně omlouvat menšinový svéráz, ať jsou jeho průvodní jevy jaké jsou. V blízkém i vzdálenějším Zášumaví není v podstatnější míře zdrojem patálií ona nejmenovaná menšina, nýbrž davy přistěhovalců z různých světa konců, obyčejů rovněž velmi svérázných, o nichž se blíže rozepisovat není úkolem tohoto článku; i v tomto případě jako by bylo povinností domácí – prozatím – většiny podřizovat se bez reptání požadavkům přistěhovalecké menšiny se všemi jejími výstřednostmi a ne naopak, jak by velel rozum i zájem vlastní civilizace, která snad má také nějaká práva. Bývaly doby, kdy se drobný prohřešek trestával šibenicí, závažnější vpletením v kolo; dnešek nejen že vyloučil šibenici, kolo a katovu sekyru z trestního repertoáru, ale obrátil princip viny z nohou na hlavu, učiniv útočníka obětí a napadeného útočníkem. No, a máme zde i tu chudinku přírodu, po staletí nelítostně plundrovanou, ale když se západní člověk – jiný ani moc ne – za své počínání zastyděl a začal ji chránit, opět přehnal príncip ochrany ad absurdum, nepokusiv se o zharmonizování lidských potřeb s potřebami přírody, nýbrž prohlásiv se v kajícnictví hodném středověkých flagelantů za jejího nepřítele.

To nemůže jít dobře, a také že nejde a nepůjde. Neprivilegovaný občan, je-li ještě hoden toho názvu – stavu věcí by odpovídal spíš poddaný - si nechává proudit příkazy naruby obráceného světa kolem uší, ale vycítiv jejich absurditu se s nimi neidentifikuje, nepřijímá je za své, hledá a nachází kličky, jak je obejít; a nelze-li, aspoň se jim trpce a bezmocně vysmívá. Na pasivním přijímání příkazů však nelze stavět společnost, tím méně společnost demokratickou; i ví Bůh, jak ještě všechno skončí. Možná už končí, jen ti, kteří se jmenovali morálními arbitry západního světa, zálibně tančí v taktu pokrytecké módy, domnívajíce se držet v ruce vše řešící kámen mudrců. Nemusím být nadán dary věšteckými, abych předpověděl, že nepotrvá ani příliš dlouho a zjistí, že třímali v pyšné dlani kámen bláznů. Jako už tolikrát a vlastně zpravidla.

Jak se mohlo všechno domotat až sem? Je ještě nějaké východisko z pasti, do níž nás zavedla politicko-korektní pošetilost? A je-li, kde se nalézá onen bludný kořen, o nějž zakopnuvši sešla naše civilizace s cesty rozumu a přirozenosti? Odpověď není tak obtížná: cesta přirozenosti je z obojí strany vroubena patníky, jejichž jméno jest extrém. Extrém pýchy a sebevědomí, i zase pokání a ve vlastní hlavy tepání tak kajícného, že by se kobylky pojídající asketové měli čemu přiučit. Extrém kola a šibenice, i zase práva obráceného v bezpráví pro napadeného; extrém tolerance, stavší se zbraní k vlastnímu zničení; a v neposlední řadě i extrém ochrany životního prostředí, jsoucí na nejlepší cestě udělat z živé přírody neživé muzeum, a z muzea krchov. Neobrátíme už? Nepřestaneme vymýšlet světaspásné recepty, jimž se ještě nestalo, aby neskončily v chaosu a rozvratu? Už končí; nevšimli jste si? Je čas. Je sakramentsky čas.

A abych se vrátil k začátku, zdar vám, bratři skautíci. Vydržte a nedejte se otrávit, ani ožralými pitomci, ani… ééé… drobátko povrchními soudci. Jste už pomalu poslední, kdo o životním prostředí nejen káže a žvaní, ale pěstuje si k přírodě aktivní, hluboký a láskyplný, třebaže zakázy omezený vztah. Ještě vás bude třeba, abyste ne spasili svět, jen vyprávěli těm, kdož takového zážitku postrádají, jak vypadá a čím dýše měsíčním svitem zalitá mýtina, odlesk červánků na peřejnaté řece, v ranní mlhu zahalená lučina, i spousta jiných, vám tak dobře známých krás a kouzel. Možná své zaujetí přenesete na jiné, takže se stanou skutečnými ochránci přírody, ne jejich nepodařenou, rozkazovačnou karikaturou. Nebo bych si to aspoň já, skautský dědek a pamětník, velice přál.

Hannover, 11. září 2012