2.7.2016 | Svátek má Patricie






SPOLEČNOST: Charlie a úpadek evropské civilizace

14.1.2015

Vystřílení členů redakce časopisu je hrůzný čin, ale požadavky na zavedení práva šária v evropských státech považuji za podstatnější, mající dlouhodobý a zásadní význam. Evropská etnika biologicky degradují (vymírání a ztráta fyzického zdraví). To ví každý, pouze si to nechce přiznat a něco proti tomu dělat. Přesto je tu nějaká šance v jakémsi křížení s jinými etniky a integrací přistěhovalců. Jenže to nefunguje jen tak snadno, a proto se nakonec musí ustupovat i kulturám přistěhovalců.

Pokud přicházeli islámští přistěhovalci v padesátých a šedesátých letech do západní Evropy, pocházeli z prostředí úpadku svojí kultury, z prostředí zaostalých mýtů a předsudků, které se jevily ve světle moderní Evropy jako neschopné a trapné. Zachovali si obvykle jen nějaké povědomí o svém náboženství. Jakmile se evropská kultura vyprázdnila a najednou k nim přišli jejich kněží placení petrodolary, otevřely se jim oči o jejich kultuře, která se - vzhledem ke kulturně nicotnému prostředí evropských měst - stala přitažlivou hlavně pro ty, kteří měli nějaké, byť zcela obyčejné problémy.

Úpadek evropských hodnot začal odmítnutím tradičního řádu levicovou revolucí mladých na Západě v šedesátých letech. Tato revoluce zbořila vztahy lidí s minulostí a tím i s budoucností a dokončila dvousetletý proces osvobozování jednotlivce od všeho, od čeho se osvobodit lze. V konečné fázi i od rodiny, od národa a od státu, od zodpovědnosti, od druhých jednotlivců vyjma těch, kteří tvoří hédonickou podstatu vztahů (veselých kamarádů). Skončilo to úplnou adorací jednotlivce jako „boha“ nahrazujícího neviditelného Boha. Tzv. lidská práva jsou toho dokladem. Ta sama o sobě nejsou špatná, nicméně jsou adorována jako „božské zjevení“ a nejsou vyžadovány reciproční povinnosti ke společnosti, která musí práva zajišťovat. Mnohá z nich vůbec neberou na zřetel, že existuje společnost, která by měla zajistit svoji nadčasovou existenci. Muslimové, kteří se seznámili se svojí kulturou, přece nepřijmou to, co nepokračuje, když se jim nabízí jejich kultura, která dává smysl do budoucnosti, vytváří kolektiv jistoty, vytváří nadčasovou existenci. Někteří to pochopili fanaticky a stali se z nich teroristé. Tristní je, že křesťanské církve už nedovedou vytvořit toto kulturní paradigma sounáležitosti, a pokud ano (sekty), jdou na to samozřejmě úplně špatně.

Dvojí tvář člověka

Člověk obdrží narozením jen nejzákladnější vlastnosti potřebné pro přežití, které jsou základem výchovy. Navenek lze společensky pozorovat dvě základní antropologické konstanty: Ego a sounáležitost. Ego vyjadřuje jakousi vůli směřující k zachování a uplatnění vlastní osoby, a to i proti druhým. Je podkladem vlastního prosazování v soutěžích s druhými, v požadavku svobody pro svoji osobu, indikuje člověka jako odděleného tvora, který je individualitou, a ukazuje, že člověk není včela nebo mravenec sloužící instinktivně naplno svému společenstvu, ale má svoji oddělenou vůli. Sounáležitost se projevuje láskou k druhým lidem a kolektivními ctnostmi, které se sice člověk teprve učí, ale má pro ně základ ve své podstatě. Ego a sounáležitost nejsou imanentně jen špatné nebo dobré a mohou se v závislosti na dalším rozvinutí projevovat jako dobro nebo zlo. Ego je daleko více niterné než sounáležitost a mnohé názory vedou k tomu, že sounáležitost je jen účelová přetvářka pro uspokojení potřeb ega. Přesto je přijatelný názor, že vlastně ani nejde o lidského jedince, ale o geny, a ego i sounáležitost jsou konstanty mající jediný význam – zachování a šíření genů. Proto musí existovat obětavost a někdy i hrdinství pro obranu vlastního společenstva. K tomu ovšem musí společenstvo existovat. Pokud není společenstvo uznáváno jako entita a nutnost jeho existence je zpochybňována na základě nějakého kosmopolitismu nebo multikulturalismu, není ani ona obětavost, protože nemá k čemu směřovat a obvykle se napře jen na fotbalový klub nebo zájmovou organizaci.

Vrcholová generace a její úpadek

Výchova může podporovat jednu z antropologických konstant více než druhou, nicméně nelze nikdy zcela odstranit jednu z nich. Společenský řád a kultura potom obsahuje obvykle nějakou rovnováhu soutěže (tržní ekonomika) založené na individuálním (ego) úspěchu a nadřízených pravidlech života obsahujících nějakou sounáležitost. Pokud byli lidé nuceni bojovat a pracovat v kolektivu a synergická účinnost společné práce byla výhodou, musel i řád společnosti vyžadovat sounáležitost a výchovu k ní. Jakmile se objevily nástroje umožňující člověku přežívat samotnému, případně jen rodinnému kolektivu v rámci zemědělského hospodářství (puška, kůň, zemědělské nástroje), začal řád vyžadující sounáležitost spíše upadat a šířila se myšlenka individualismu. Kapitalismus potom začal na základě nezávislých rodinných hospodářství a řemeslných živností spojených jen trhem. Osvobození člověka od jeho pout k velké společnosti znamenalo obrovský nárůst iniciativy a kreativity, kterými se evropská civilizace vyznačuje. Tímto individualismem se vlastně evropská kultura od ostatních odlišuje a vedla, na rozdíl od jiných, k obrovskému rozmachu civilizace.

Protože ovšem nelze žít zcela odděleně - nakonec i města, která se vytvářela, a průmysl v nich, nějaký společenský řád vyžadovala -, nemohla sounáležitost ve velké společnosti úplně zaniknout a stát musel vyžadovat od lidí kolektivní ctnosti: věrnost, solidaritu, národní jednotu, úctu k druhému – prostě občanskou morálku. Vrcholem euroamerické civilizace bylo období, kdy lidé již byli svobodní, nicméně ještě měli niternou potřebu sounáležitosti s ostatními, která se již nevyžadovala násilím, ale byla ještě uvnitř lidí a působila obzvláště v rodině. Existovaly soudržné a početné rodiny, mnoho spolků, kulturní akce, angažovanost lidí v kultuře a politice.

Vrcholová generace byla ta, která už omezovala potomstvo, ženy pracovaly a důchodců z předchozí generace nebylo mnoho. To znamenalo obrovský ekonomický boom. Toto období je právě oním zlatým věkem evropské civilizace. Ty kultury, které v tomto období člověka dostatečně neosvobodily (komunismus), nevyužily této možnosti obrovského civilizačního rozmachu. Na toto zpoždění dnes doplácejí postkomunistické státy a je téměř nemožné je překonat.

Úpadek nastal ve chvíli, kdy niterná sounáležitost vyvětrala a výchova k ní nevedla. Lidé jsou dnes oddělení „bohové“ uznávající druhé jen pragmaticky. Neříkám, že neexistuje solidarita, ale ta jde jen k jednotlivci, chybí ony kolektivní ctnosti, které by zároveň udávaly povinnosti ke společnosti a jejímu přežití. Ztráta sounáležitosti se dramaticky naplňuje především ve vztazích mladých lidí v rodině a vůbec ve vztahu k rodině jako instituci. Celé paradigma vede k nezakládání rodin, k asistované reprodukci v pozdním věku matek, ve sníženém zdravotním stavu dětí. Individualismus, který se přerodil v sobectví, znamená nezájem o budoucnost společnosti a tím samozřejmě o cokoliv, co k tomu vede, tedy i o životní prostředí. Ale celý tento úpadek ještě nebyl zřetelný ve vrcholové generaci, ale je pociťován dnes, o jednu generaci později, kdy se dostavují následky „hříchů“ vrcholové generace.

Úpadek existuje i v kultuře, protože není zaměřena na společnost a její problémy, je zaměřena jen k člověku jednotlivci, kde samozřejmě graduje pouze zábava. Nejsou oni společensky angažovaní tvůrci (třeba Osvobozené divadlo). Ale myslím, že by jim dnešní individualisticky zaměření lidé ani nerozuměli.

Závěr:

Biologická degradace a její akceptace veřejností vede k vysvětlování úpadku jako pokroku. Nevím, co bylo první, jestli biologický úpadek jako příčina modernistických úpadkových idejí, nebo opačně, nicméně se motáme v kauzálním cyklu úpadku, ve kterém úpadkové ideje úpadek podporují, a ten zase vede lidi k víře v úpadkové ideji, protože jinak by se museli vzbouřit proti něčemu, co je příjemné a hédonické. Odloučení od přirozeného společenstva rodiny a národa, ztráta kolektivních ctností – věrnosti, jednoty, sounáležitosti atd. - a přijetí ideálů kosmopolitismu a multikulturalismu jako vůdčích a podstatných, je právě oním krokem do kruhu zániku. Život ve lži o podstatě krize vede k neustálému hledání zástupných problémů.

Pochody v Paříži, které manifestují odhodlanost neustoupit z kulturních hodnot evropské civilizace, jsou pochopitelné. Svoboda slova je důležitá, ale je trochu zavádějící, že jde jen o ni. Teroristé klidně zítra vyhodí do vzduchu vlak s dělníky. Jaký transparent ponesou davy potom? „Já jsem dělník“? A příště zas něco jiného?



Diskuse


J. Schwarz
23:48
14.1.2015

B. Hamáček
21:36
14.1.2015

J. Jurax
23:23
14.1.2015

J. Kanioková
20:17
14.1.2015

F. Žůrek
15:45
14.1.2015

P. Vaňura
11:46
14.1.2015

P. Vaňura
11:53
14.1.2015

S. Netzer
9:32
14.1.2015

R. Langer
9:40
14.1.2015

J. Urban
10:59
14.1.2015

K. Janyška
9:53
14.1.2015

S. Netzer
12:37
14.1.2015

M. Vondráček
12:33
14.1.2015

S. Lorenc
8:54
14.1.2015

R. Langer
9:43
14.1.2015

V. Podracký
10:39
14.1.2015

S. Lorenc
10:59
14.1.2015

A. Alda
8:20
14.1.2015

S. Lorenc
8:58
14.1.2015

V. Podracký
10:40
14.1.2015

S. Lorenc
11:10
14.1.2015

P. Sulc
2:50
14.1.2015

počet příspěvků: 25, poslední 14.1.2015 11:48









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.