Předem bych chtěl říci, že si vůbec nemyslím, že by těžkou práci valcíře, havíře, pilota či strojvůdce měl za každou cenu dělat i člověk například sedmdesátiletý. V obtížných povoláních se v sociálně odpovědných společnostech postavení zaměstnanců v náročných fyzických povoláních řeší tím, že mají jistou možnost ukončit svou těžkou práci s jistou trvalou finanční výsluhou. Například horník by neměl pracovat déle, než stanoví objektivně určená doba možného expozičního pobytu pod zemí. Stanovená tedy tak, aby horník svoji práci ukončil ještě v produktivním věku, kdy není ohrožen chorobou z povolání a má ještě dost fyzických sil nejen na rekvalifikaci, ale i na vstup do jiného méně náročného povolání, které by mohl zastávat až do důchodu. Potřebná renta by mu vyrovnávala rozdíl v příjmech. To se dá celkem logicky a jednoduše vtělit do zákona, protože mezi námi, společnosti se vůbec nevyplatí držet v náročném zaměstnání pracovníky, na nichž se fyzická námaha již beztak podepsala. Pokud by takto byl pojat zákon o důchodovém zabezpečení, odpadly by strašidelné prognózy o sedmdesátiletých hutnících a jim podobných.

Druhou věcí je to, jak filozoficky vnímáme stáří a tak zvaný důchodový věk. Zde půjde spíše opravdu o změnu náhledu na tento problém, která nám ve svém důsledku může spíše pomoci. Bolševické vidění světa na nás zanechalo mnoho nánosů. Jedním z nich je pohled na stáří. Podle schématu komunistických plánovačů měl život několik etap. V té první se lidé v pionýrských šátcích a svazáckých košilích vrhali přímo do problémů a ukazovali starým, že to jde. Posléze vyspěli a stali se z nich odpovědní hospodáři země. Když přišel čas, obdrželi svá vyznamenání a diplomy, někteří se dostali do čítanek a stali se hrdiny různých próz a filmů. Jen zcela výjimečně jim bylo dovoleno zasáhnout do života mladších a poradit. Většinou jim bylo dovoleno pouze převzít diplom za svůj vynález a zříci se touhy po „věčné zápalce“ (Plachta ve známé filmové roli), nebo se naposledy projet na milované lokomotivě (Marvan rovněž ve známé filmové roli). Odchodem do důchodu život v podstatě skončil. I pro celou partu brusiče Karhana. Dlužno přiznat, že jsme tyto tendence doposud nepřekonali.

Vyprávěl mi nedávno jeden místní živnostník, velice šikovný a zručný truhlář, o debatě, kterou vedl se svým bratrancem z Kanady. Jeho příbuzný se pochopitelně zajímal také o to, jak řemeslníka jeho profese uživí. Když si tento povzdechl, že se mu do dílny vejde pouze malá hoblovka, ačkoli by měl i zakázky na výrobu nábytku, které musí bohužel odmítat, dostal se jejich rozhovor k zajímavému tématu. Bratranec navrhoval přistavit další dílnu a rozjet výrobu nábytku. Jeho český bratranec namítal: “Ty ses zbláznil. Přeci nebudu v mých letech riskovat a začínat s něčím novým, když již pomalu končím…“. Onomu truhláři je totiž 59 let. Jeho námitky vyvolaly u kanadského bratrance nelíčený a nepochopitelný údiv. “U nás je zcela běžné, že se mnozí lidé těší do tak zvaného důchodu jen proto, aby začali další etapu společenskou nebo podnikatelskou. Mnozí zaměstnanci těžkých profesí plánují otevření obchodu, dílny, poradenské firmy, pracují jako obchodní zástupci a vůbec jim nevadí, že začínají znovu. Nikdo se tomu nediví, naopak…“ vysvětloval, avšak nepřesvědčil.

Mít odvahu, zájem a nemít strach překonat onu magickou hranici, kterou se nám zdá být věk kolem šedesáti let, to je předpoklad k tomu, abychom nemuseli o nějakém stáří hovořit. Ve společnosti se o stáří bohužel hovoří jako o období chátrání, umírání blízkých, osamocení a bezvýchodnosti (kam se starými lidmi – je málo domovů důchodců a pensionů). Jestliže si člověk a lidé okolo něj vytvářejí negativní představu o stáří, pak pro tuto představu najde velmi lehce podpůrné argumenty. Tato představa nás může natolik poznamenat, že již nebudeme schopni ani ochotni hledat pozitivní fakta. To, že George Bernard Shaw (1856 – 1950) dostal ve svých 69 letech Nobelovu cenu za literaturu a posléze ještě 25 let aktivně tvořil, považujeme za hříčku dějin? T. G. Masaryk (1850 – 1937) se ujímá prezidentského stolce ve svých 68 letech a Buonarroti Michel Angelo (1475 – 1564) ještě dávno po osmdesátce organizoval dostavbu chrámu sv. Petra v Římě, začal psát nádherné básně a vášnivě se zamiloval do Vittorie Colonnové. Abychom nezůstali jen v oblasti umění a politiky – Thomas Alva Edison (1847 – 1931) do konce svého života vynalézal a řídil továrny s tisíci dělníky, Josef Švejcar (1897 – 1997) napsal ve svých 91 letech knihu „Kojení – dar nejcennější“ a Leonard Spencer Winston Churchil (1874 – 1965) píše po obrovských jeho duševních a fyzických útrapách válečných, ve svých 71 letech, známou The Dawn of Liberation (Červánky osvobození – 1945). A to mohl být docela v klidu a užívat si, ale on ne. V 79 letech dokončil šestidílnou The Second World War (Druhá světová válka – 1953), za což obdržel ve stejném roce Nobelovu cenu za literaturu.

Pochopitelně, že bychom mohli uvádět tisíce podobných příkladů z jakéhokoli období dějin lidstva. Ale naše společnost stále setrvávána bludu stáří. Sedmdesátiletý muž toužící po novém, nebo dosud nepoznaném sexuálním vztahu, je pro nás sexuální zvrhlík, či v lepším případě bídný chlípník. Stejnou touhu u třicetiletého muže, jsme ochotni považovat za normální, či dokonce za přednost. Paradoxem toho všeho je, že onen sedmdesátiletý “chlípník“ považuje pětašedesátiletou ženu za „starou babu“. Jeho pocit však nevyplývá z toho, jak tato žena vypadá, ale z toho, jak se tato žena chová. Pochopitelně – ženám po šedesátce přiznáváme většinou pouze právo na to, aby občas pohlídaly vnoučata. Neboť to ostatní “již mají za sebou“!? Nepotřebujeme nejnovější výzkumy k tomu, abychom zjistili to, co ví lidstvo již odpradávna. Vše souvisí s našimi očekáváními. Jestliže stáří bázlivě očekáváme, setkáme se s ním velice brzy. Lidé společensky aktivní, náročně duševně a přiměřeně fyzicky pracující, žijí nádherně i bez kalendáře. Produktivní skupina lidstva žije nesporně déle. A je záležitostí každého jedince, do jaké skupiny se zařadí. Mozek není limitován věkem. Mozek je pouze limitován našimi obavami, naším strachem z nového a nepoznaného. Nezaváhali jste docela nedávno, jestli se vám vyplatí ve “vašem věku“ kupovat si nové knihy? Nevznikají vaše případné deprese z toho, že vám okolí včetně vašich dětí dává najevo, že od vás potřebují především plnění funkce prarodiče, případně, že jste jim břemenem? Nemusíte se zrovna svým dětem svěřovat s tím, že jste se zamilovali, ale máte na to stejné právo jako oni. Celková člověčí sešlost není dána datem našeho rodného listu.

Lékařská věda nám zajišťuje stále vyšší a vyšší úroveň péče tak, že se zvyšuje průměrný věk. Jde jen o to, abychom ho tak říkajíc neproflákali. V této zemi jsou například důchodci diskriminovanou skupinou. Nemají právo uzavírat smlouvy na dobu neurčitou. Vždy jen na rok. V onom roce nemají nárok na nemocenskou a na dovolenou. I tohle by měl zákon o důchodovém zabezpečení řešit. Letos si málokdo připomene, že uplynulo přesně 130 let od doby, kdy Otto von Bismarck zavedl jako první v Evropě nový systém sociálního pojištění, ale věk odchodu do důchodu byl stanoven na 70 let. Čehož se dožil málokdo, protože v roce 1881 byla průměrná délka života kolem 55 let. Takže důchodové renty si užilo jen málo lidí. Kdyby byl v Bismarckově době dnešní průměrný věk, stanovil by odchod do důchodu asi tak na 85 až 90 let. Což je pochopitelně nemyslitelné a pro nás sociálně trochu přecitlivělé naprosto nehumánní. Co bychom tedy měli dělat? Posadit se, radit se a zamyslet se. Najít optimální řešení vycházející z naší upřímně míněné sociální solidaritou s těmi, kteří z nejrůznějších důvodů nemohou. Ale nevytvářet systém, kdy odejde policista s doživotní rentou a vrátí se na totéž funkční místo jako civilista. Že to tak chce udělat, tomu se divit sice lze, ale lidé se vždy snažili systém nějak obalamutit. Tyto jejich snahy musí eliminovat dokonalý zákon. Jenže za posledních dvacet let, nebyl v této zemi přijat ani jediný dokonalý zákon. Jedině snad zákon o spolčování a sdružování, který jsme převzali v roce 1990 ze „starého Rakouska“. Tam platí totiž více než sto padesát let.

Co tedy dělat. Především bychom se neměli strašit tím, že horník bude dělat do sedmdesáti. Poté bychom měli jinak definovat stáří. Pokud je to vůbec nutné, protože pojetí stáří v našem slova smyslu je pojetí ošklivé. A dříve narozeným ubližující. Nu a pak by měla přijít ta chvíle, kdy by ze společných debat, naprosto pomíjejících politické zastoupení účastníků těchto debat, mělo vzejít něco objektivně potřebného. Jenže o tomto, nemají demagogové falbrovského typu ani šajna, jak by řekl Jiří Suchý. Jenže druhá strana, která se nevím, z jakého důvodu nazývá pravicí (když autentická pravice či levice v této společnosti ještě vůbec nevznikly) o uvedené problematice nejen že neví vůbec nic, ale ani se nesnaží něco zjistit. Pak se nedivme, že se stávkuje. Česko začíná čím dál tím víc připomínat naše dětské hry na „tichou poštu“. Pamatujete? Na počátku někdo něco řekl a díky šeptandě se na konci objevila pěkná pitomost, na hony vzdálená od prvotní zprávy. A v tom žijeme dodnes.