Kdyby Stanislaw Lem nenapsal nic jiného než Solaris, patřil by do zlatého fondu světové literatury dvacátého století. Je to dílo o mnoha plánech. Samozřejmě je to science fiction, tedy příběh ze světa, který neexistuje, o lidech, kteří nežili a žít nebudou, a o jejich osudech, jaké žádný člověk nepozná. A přece je to autentická výpověď o běsech pronásledujících člověka, o jeho marných pokusech vyrovnat se s vlastní vinou, zvítězit nad bytostí jménem svědomí. Jakoby někdo, nebo něco, věděl nebo vědělo, co chováme v tajném koutku a čím hlouběji to zakopáváme pod povrch vědomí, tím prudší světlo na to pěstí, jako bojovník aikidó, když využívá protivníkovy síly k jeho potření.

Stanislaw Lem, který se odebral na jiné světy v pondělí, se narodil v roce 1921 ve Lvově. Po vzoru otce vystudoval medicínu, ale už během studií se pokoušel vstoupit do literatury. Jeho první významný román se jmenuje Astronauti. Vyšel v roce 1951 v době nejtvrdšího stalinismu. V prvním plánu je „protiválečná agitka“, tedy Lem posloužil tehdejší propagandě, která házela na „ty druhé“ obvinění, že připravují atomový konflikt. Ovšem už v tomto románu, který patří k několika málo socialisticko realistickým utopiím, otevírá své životní téma: možnost, či spíš nemožnost dorozumění a komunikace se zásadně jinými kulturami.

Těmi kulturami jsou vždy bytosti z jiné planety. V nahotě toto téma otevřel v románu Planeta Eden z roku 1959. Opět jsme zde na cizí planetě. Problémem ale není komunikace člověka a jiné bytosti: vidíme zde zbídačelý svět totalitního typu, kdy místo fyzického násilí nastupuje informace. Tímto postojem se Lem řadí po bok George Orwellovi a jeho románu nazvaném prostě 1984. On sám by se takovému přiřazení pravděpodobně bránil, a zcela jistě v té době, kdy Planetu Eden vydal. Nikdy nebyl otevřeným „antitotalitním alegorikem“, jako bezesporu byli sovětští spisovatelé bratři Strugačtí. Naopak, v Astronautech a později i Mracích Magellanových vládnoucímu režimu důkladně posloužil. Společnost však vnímal hlouběji, než v její prvoplánové politické struktuře. Planeta Eden, to není protikomunistická agitka, třebaže ji mnoho vykladačů takto bralo. Lema zajímal lidský úděl v technickém světě. Právě toto napětí mezi syrovým člověčenstvím a logikou ovládaným světem techniky ho zajímalo a trvale poutalo k literárnímu žánru science fiction.

Jeho dílo je rozsáhlé. Jeho zlatá doba byla v šedesátých létech. Tehdy se prosadil i na světovém fóru a stal se i čestným členem prestižní stavovské organizace Science Fiction Writers od America. Jistě si pocty vážil. To mu však nezabránilo v tom, aby se dostal se svými americkými kolegy do konfliktu. Prohlásil většinu toho, co se v tomto žánru píše, za literární brak a byl z profesního společenství vyobcován. O deset let později, kdy byla takzvaná Nová vlna sci-fi na svém vrcholu, by asi byl za takový radikální pohled veleben.

Jenže – být vpředu a vidět dřív než jiní, to byl jeho úděl.

Odolal velkému pokušení – být oblíbený a psát čtivě. A že to uměl! Jeho povídky o pilotu Pirxovi si nezadají s nejlepšími díly Bradburyho nebo Clarka. Každý ví, že Kubrickův film Vesmírná odysea 2001 je založen na Clarkově povídce Hlídka, ale málokdo si uvědomuje, že vrcholná, nejdramatičtější část filmu je převzata z Lemovy povídky Kladivo. Zralého Lema ale už nebavily povídky sice chytré, ale dějové a dobrodružné. To nejlepší, co v něm v tomto údobí života bylo, vložil do dvousvazkového spekulativního díla Summa technologiae. V něm si všímá vztahu myslících strojů a informace a dochází k pojmu „fantomatika“. Ten se neujal, zato každý vzdělaný člověk má jakousi představu, co je to virtuální realita. Jde o totéž. Svět virtuální reality ho přitahoval. Kybernetika a robotika ho přitahovaly a odpuzovaly zároveň. Celý život kolem nich létal jako můra kolem svíce. Groteskní Futurologický kongres též popisuje komické a zároveň zotročující stránky virtuální reality, která se může stát nástrojem ovládání lidí.

Nelze ale zapomenout ani na humoristu Lema. Málo komunikativní, zasmušilý, skrývající zbytek zraku za brýlemi připomínajícími dna láhví od mléka, měl obrovský smysl pro humor. Cyklus o Ijonu Tichém připomíná novodobého Barona Prášila a Kyberiáda, cyklus pohádek o dvou robotech – konstruktérech Trurlovi a Klapaciovi - jakoby povstaly z jiného pera, než jaké ovládal autor těžko stravitelného románu Pánův hlas.

V našem literárním kontextu měl Lem nesmírný význam hlavně v šedesátých létech. V podmínkách stalinistického suchopáru pomohl otevřít dveře především Josefu Nesvadbovi, také lékaři – spisovateli. Ovlivňoval ale i generace pozdější, generaci autorů, která vstoupila na scénu začátkem osmdesátých let – Lem byl její dětská četba a podílel se na zvláštním ustrojení vnímavosti, které je pro psaní, ale i čtení sci-fi nezbytné.

Jako autor, obdivovatel a skromný žák bych asi měl závěrem vyjádřit úctu Mistrovi a také položit stuhu se slovy lítosti.

Tento velký ironik by to ale asi nepovažoval za dobrý nápad.