Podruhé nás autobus veze do Jeruzaléma. Zase projedeme soutěskou za Latrúnem, sjíždíme a vyjíždíme vršky před vlastním městem. Vpravo na nás shlíží kopcovitý novodobý hřbitov. Jeho terasy září zlatem pískovce - jak by ne. Stoupáme do levotočivé zatáčky, před předním sklem autobusu se objevují bílá hebrejská písmena "Vítejte v Jeruzalémě". Opět podjíždíme most, připravený pro budoucí tramvaj, znovu projíždíme Jafskou třídou. Míjíme výškové budovy i typické krychlovité jedno - dvoupatrové domky. Na jednom z nich obdivuji sluneční hodiny, které dávají domu vzhled zamyšlené sovy.

Pod náš hotel na Kikar Zion jsme dorazili už v půl čtvrté bílého letního času. Má uondaná žena Ivana si jde odpočinout, já ještě skočím do blízké čtyřiadvacetihodinové sámošky pro nějaké pití. Odposledně se pamatuji, že mají otevřeno o šabatu, který se na nás užuž chystá. Tady se ukazuje výhoda toho, že bydlíme na známém místě, na stejném, jako před dvěma lety. Člověk ví, kam zajít. Jdu jen kousek na křižovatku, hlídanou okřídleným lvem na budově pojišťovny Generali. Člověk si vskutku připadá doma! Vybírám si umělohmotnou jedenapůllitrovou lahev minerálky (minerálka je bez bublinek, pokud má bublinky, je to sodovka...), půllitrovou skleněnou lahev hroznové šťávy a - sedmičku piva. Bylo mi ještě v Praze doporučeno, abych se nebál místních značek. Inu - různé Carlsbergy mohu pít i v Česku, v Izraeli jsem zvolil světlou desítku Maccabi.

Do hotelu se vracím oklikou přes malebnou uličku. Zdejší původní zástavba je poměrně stará, i když - co je na Jeruzalém 19. století? Nicméně jde o první zástavbu za hradbami Starého města. Nad křivolakými uličkami se však tyčí nové věže, které dávají najevo, že cenné pozemky v centru hlavního města Izraele je třeba patřičně exploatovat. Roh prvního patra jedné takové výškové budovy drze ční až nad polovičku zmíněné uličky, jako by tu pozemní chamraď od sebe odstrkoval.

Odnesu nápoje na hotelový pokoj, kde na ně už čeká žíznivá Ivana. Je zcela zničena, pokusí se chvilku spát. Já ještě vyrážím na toulky Jeruzalémem. V kapse mám úspornou mapu města, která se vešla na velikost A4 a v duši víru ve svůj orientační smysl. Postupuji k jihu velice příjemnou čtvrtí, plnou nečekaných zákoutí s drobnými plastikami, ukrytými náměstíčky a přívětivými hospůdkami. Zaujme mě malebný domeček dokonce (i se zahrádkou). Při bližším pohledu však vypadá trochu jako bouračka. Možná, že se toto místo chystá obsadit nějaká hodnotnější architektura. Vzpomínám si, jak nám Šajke říkal na horu Herzl, když jsem obdivoval tamní domečky - že jsou už staré, malé nevyhovující, ani historicky nejsou hodnotné, proto budou zbourány, aby uvolnily prostor větším obytným blokům...

Vycházím na rovnou širší Šalamounovu ulici (Salomon), kde slyším veselou americkou angličtinu. Trojice, zřejmě turistů, si od Jafské třídy nese v igelitkách hliníkové vaničky zjevně s něčím chutným. Pustím se za nimi, tímhle směrem by měla ležet Zahrada nezávislosti. Jenže za širokou třídou, zúženou stavbou tramvaje, vidím místo zeleně vysoký neprůhledný plot. Ale zpoza něj je cítit vůni schnoucího sena, jsme na správném místě. Obcházím plot a civím do... zahrady? Spíš do neudržovaného parku, ve kterém z trávníků místo záhonů vyrážejí staré kamenné hroby. Ale prošel jsem jenom jeden z rohů této zahrady, možná to v jiných rozích vypadá zahradněji. Vlastně hned kousek dál se mezi cestou a novou nízkou zástavbou uprostřed posekaného trávníku předvádí rozložitá agáve. A o další kousek dále pod tmavými borovicemi trůní prastará hrobka.

Prohlížím si další náhrobky, rozházené v trávě. Na jednom z nich sedí osamocený muž, hledí přes plot do prázdného prostoru a popíjí pivo z lahve. Tam za plotem je vyhloubená jáma, skrytou tím neprůhledným plotem, kterého jsem si všiml dříve. Nepůjde asi o archeologické vykopávky, ale o stavební jámu pro nějaký další skvost moderní architektury. Vedle pijáka stojí už tři prázdné lahve - ale možná je všechny nevypil, jenom sebral. Při ceně zhruba 5 šekelů za pivo a 25 agorotů za vratnou láhev moc Izraelců lahve nevrací. Poskytují tak pilnějším či ubožejším spoluobčanům možnost sběru a těžce zaslouženého výdělku...

Projdu parkem a stáčím se k východu, chci ještě před vypuknutím šabatu shlédnout kousek starého města. Staví se tu všude, dokonce i v údolí pod hradbami. Mezi novějšími a vyššími stavbami mě upoutá dvoupodlažní dům s obloukovými okny, jehož všechny kameny jsou popsány písmeny a číslicemi. Tuším že na tomto místě bydlel v roce 1898 Theodor Herzl, když navštívil Jeruzalém. Tehdy si o věci samostatného židovského státu promluvil se samotným německým císařem Vilémem II., který tu byl ve stejné době. Vilém neměl pochopení. A Theo nakonec ani nebydlel "na tomto místě", ale jen v těchto kamenech, které sem byly přeneseny z místa, kde se nyní staví nové domy či nová silnice, a proto také byly popsány, aby se pře-stavitelům nepopletly...

Zpětným náhledem do mapy zjišťuji, že jsem prošel čtvrtí Mamilla a měl bych přejít do Davidovy vesnice. Ve skutečnosti se nacházím mezi arkádami luxusních apartmánů, jejichž obloukovou sličnost ruší jenom kvádr budky hlídače. Nápis na ní upozorňuje: Pozor, vstupujete do areálu soukromého bydlení, zachovávejte ohleduplnost. Místo si prohlédnu ohleduplně. Přední fasáda přepychového obytného bloku mě pak zavede přímo na autobusové parkoviště pod hradbami. Ty září v nízkém západním slunci jako skutečně zlaté. Než k nim však vyrazím, sejdu ještě k pramenu, jehož výtok je umně spoután do pískovcové přímky.

A pak je třeba vyšlapat nějaké schody, vyčkat občasné zelené na přechodu přes rušnou komunikaci, zase vyjít další schody už vcházím na parkány pod Citadelou. Vchod do ní je již uzavřen, avšak i parkány poskytují zajímavé výhledy. Křoviny přímo u hradeb stíní sousoší dvou jistě slovutných válečníků, kteří se tu setkali kůň proti koni, ale jména těchto velikánů jsem si nezaznamenal...

Jdu až tam, kam ploty dovolují, procházím skupinkou bavících se mládenců, fotím výhled, kterým svého času bránili střelci hradby po celé jejich délce. Vracím se zpátky, ještě si všímám dalších mládenců, odpočívajících u zavřeného vchodu do Citadely. Posedávají, povídají si, popíjejí zjevně vodu. Slunce se kloní, šabat se kvapem blíží, tihle kluci ho ale asi slavit nebudou...

Šabat! A já ještě nejsem ve Starém městě. Musím si pospíšit.

Prožito v Izraeli v pátek 28. března 2008, přemýšleno a zapsáno v Praze 16. a 17. června 2008

*********************************************************

Mír v Izraeli:

9.4. 2008: Mír v Izraeli pokračuje
15.4. 2008: Mír kyselých rybiček
21.4. 2008: Mír na hoře Herzl
30.4. 2008: Mír na hoře pamatování
7.5. 2008: Mír v dopravní zácpě
14.5. 2008: Mír pod zemí
21.5. 2008: Mír Starého města
30.5. 2008: Mír diaspory
6.6. 2008: Mír Jafy
11.6. 2008: Tel Avivu

Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách