29.5.2016 | Svátek má Maxmilián, Maxim






ROZPOČET 2016: Žádné poučení

16.12.2015

Státní rozpočet by měl být stabilizační kotvou, nikoli generátorem nahodilých výkyvů

Rozprava o státním rozpočtu na rok 2016 poskytla příležitost ukázat, jak málo jsou politici schopni poučit se z historie. Pokud ano, berou si zpravidla chybné poučení.

Pamatujete si na rok 2006? Pokud ne, zde je několik čísel. Hospodářský růst 6,9 procenta (o rok dříve 6,4). Nezaměstnanost 7,1 procenta s rychle klesající tendencí. Vývoz zboží a služeb rostoucí 14procentním tempem. Růst průmyslu o 8,5 procenta – zkrátka obraz ekonomiky, která prožívá boom. Ten byl zřejmý již během přípravy rozpočtu, tedy na podzim 2005.

Co by v dané situaci měl udělat zodpovědný ministr financí a zodpovědný premiér, který uvažuje jako hospodář? Měl by – v souladu s Keynesovou ekonomickou teorií – sestavit přebytkový rozpočet. Když ekonomika roste, není třeba stimulovat ji dalším dluhem. Zde je třeba podotknout, že během roku 2006 bankovní úvěry vzrostly o velkorysých 19,9 procenta, čímž vytvořily růstový impulz v hodnotě 6,7 procenta. Umělý stimul nebyl nutný. Rozpočet na rok 2006 byl ovšem schválen s deficitem, který ještě posílil růst HDP. Nicméně vláda se tehdy oháněla argumentem, že 2,8procentní deficit je stále v limitu povoleném maastrichtskými kritérii.

Historická skutečnost, že i uprostřed hospodářské konjunktury Česko hospodařilo se schodkovým rozpočtem, svědčila o populismu tehdejší vlády. Český volič si ale na populismus nepotrpí. Dokladem je pád tehdejšího premiéra Paroubka a nečekaný vzestup pravice ve volbách, které se konaly právě během konjunkturního roku 2006.

Co měli dělat?

Tím ale příběh o rozpočtové bezradnosti českých politiků nekončí. Za pár let přišla světová recese a vláda – tentokrát pravicová – řešila otázku, co dělat s padajícími příjmy. Připomeňme, že například inkaso daně z podnikových příjmů spadlo o více než 36 procent v roce 2009. Ekonomika poklesla o 4,8 procenta a deficit státního rozpočtu dosáhl hodnoty 4,9 procenta HDP.

Toto vše nebyla vina tehdejší Topolánkovy, později Fischerovy vlády. Nikdo z nich tehdy světovou recesi nezavinil. Ale co měli dělat?

Správným řešením podle Keynese by bylo sáhnout do rezerv (které si vláda vytvořila během předchozího období konjunktury) a pokrýt z nich deficit během krizového roku. V případě absence rezerv se raději zadlužit a dluh splatit během příští konjunktury. Neprovádět zběsilé škrty (s výjimkou oblastí, kde se prokazatelně plýtvá, ale to se rozumí samo sebou) a hlavně překotně nezvyšovat daně. Jednoduše řečeno, vyhýbat se politice „ode zdi ke zdi“.

Přesně to se ovšem stalo a tento trend pokračoval i za Nečasovy vlády. Této vládě není třeba vyčítat škrty ve veřejných stavbách, kde se bohatýrsky plýtvalo a šidilo. Nicméně Nečasův ministr financí, osoba chytrá, leč nikoli moudrá, přišel s nápadem zvyšovat daně. Nešťastný nápad, který prakticky zrušil masovou popularitu onehdy hlavní pravicové strany ODS. Jaký smysl má volit pravici, která zvyšuje daně?

Správným postupem při sestavování státních rozpočtů je nepodléhat krátkodobým hospodářským výkyvům. Dobrý státní rozpočet by měl být stabilizační kotvou, nikoli generátorem náhodných oscilací a zesilovačem momentálních konjunkturních růstů či poklesů. Dobrý státní rozpočet by měl úplně ignorovat ono hloupé maastrichtské pravidlo o povoleném tříprocentním deficitu: toto pravidlo tvoří prostor pro morální hazard v dobrých časech a svazuje ruce v časech zlých.

Rozpočtové příjmy budou vždy kolísat podle aktuálních makroekonomických podmínek. Vzdejme se nadějí předpovídat tyto výkyvy. Nikdo to neumí, ani ČNB, ani ministerstvo financí. Je lepší smířit se s deficitem než amatérsky laborovat s daňovými sazbami na poslední chvíli.

Rozpočtové výdaje by měly růst v souladu s dlouhodobým potenciálem ekonomiky. Respekt vůči dlouhodobému trendu příjmů by měl být samozřejmostí. Krize nebo konjunktura by neměly být důvodem, aby se plán výdajů zásadně měnil, ani aby se narychlo měnily daně.

Trend politiky „ode zdi ke zdi“

Odstrašující příklad. V reakci na hospodářskou krizi československá vláda snížila rozpočtové výdaje během let 1931–1934 celkem o 22,4 procenta. Tím prodloužila a prohloubila krizi. Vláda tehdy každoročně předkládala sněmovně vyrovnaný rozpočet, ale škrty a vyšší daně vždy znovu způsobily mohutný deficit. Rostla nezaměstnanost, v pohraničí sílila podpora Konrádu Henleinovi a vláda se navíc připravila o prostředky na obranu. Ortodoxní politika vyrovnaného rozpočtu za všech okolností přispěla ke katastrofě.

Je pozoruhodné, že politiku „ode zdi ke zdi“ sledují prakticky všechny vyspělé státy s výjimkou Švýcarska. Také proto mají téměř všechny vyspělé státy mamutí dluhy. S výjimkou Švýcarska, samozřejmě.

Nicméně budoucnost lze částečně přece jen předvídat. V současné době ekonomika zrychluje a ministerstvo financí ještě šlape na plyn. Až za pár let přijde další recese, víme, co se bude dít: chaotické škrty a brainstormingové semináře na téma „jaké daně je ještě možné zvýšit“. Toto vše tu již bylo.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 14.12.2015

Nová ústava.cz



Diskuse


počet příspěvků: 8, poslední 17.12.2015 10:40









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.