Šestý ročník setkání příznivců britského humoru a příbuzných oborů proběhl ve dnech 22.-24. února v prostorách ZŠ Květnového vítězství na pražském Chodově. Organizátoři Trpasliconu si naštěstí nevzali příklad ze svého většího zimněconového pražského bratříčka a zůstali ve stejných prostorách jako v uplynulých dvou letech, tudíž jsem byl ušetřen prožití a psaní úvodních kufrovacích odstavců. Díky kosmu za to.

V pátek jsem z Plzně směr Praha vyrazil hned po práci ve čtyři, tudíž jsem měl čas si trasu Zličín-Háje prodloužit zastávkou v Bontonlandu a k Václaváku přilehlých levnoknihoprodejnách, aniž bych se připravil o trpasliconovské zážitky, protože conování mělo vypuknout až v sedm. Na Národní jsem seznal, že to v našem hlavním městě žije (v metru podezřelý maník s motorovou pilou, u východu z metra Svědkové Jehovovi útočící masivní letákovou kampaní), následně nakoupil levné filmové placky, které do plzeňských levnoknihoprodejen jaksi nedorazily, a pak už nasedl na trasu C. Řidič metra musel být nějaký příbuzný Rampy McKváka, protože místo v Hájích přistál už v Kačerově a dál se mu nechtělo, že si prý máme počkat na další soupravu. To za mých studentských matfyzáckých dob nebývalo, do Hájů jezdily soupravy všechny. Není nad zlepšováky. Po příjezdu do Hájů jsem ani nemusel kontrolovat čísla autobusů jedoucích k trpaslíconovské ZŠ, protože na příslušné zastávce už čekal hlouček obatohovaných lidí včetně starého známého Molira, se kterým jsem se dal do řeči. Jeden z požadovaných autobusů vzápětí k zastávce přirazil.

Ještě hladčeji než cesta mi proběhla prezence, protože jsem byl odhalen jako sardenský reportér s volným vstupem, ještě než jsem se vůbec stačil byť představit. Jelikož bylo krátce po sedmé, nemeškal jsem a vyrazil do tělocvičny na slavnostní zahájení. Tématem letošního Trpasliconu bylo "Mé lepší já" (inspirace z trpaslíkovské epizody "Démoni a Andělé"), takže slavnostně zahajující stejně jako ostatní organizátoři byli neustále povznesení a jako oslovení používali zásadně bratrosestrování. Po zahájení jsem se nechal vtáhnout do nostalgických vod při rozjímání Kohyho, Rimmera a Hadatiho nad historií trpaslíkovského fanfomu u nás a Trpasliconů jako takových. Opět jsem si jednou uvědomil, jak ten čas hrůzostrašně letí, protože na první Trpaslicon si vzpomínám, jako by to bylo včera, a ono už je to pět let.

Z nostalgických vln trpaslíkovského programového bloku jsem se následně nechal vytrhnout blokem Houseovským, který v pátek večer opanoval britcomovou místnost a kde už mezitím skončilo promítání Černé zmije a A Bit of Fry and Laurie a na představovací přednášku i z obrazovek Novy známého arogantního doktora se chystala Ziina. Stejně jako už dvakrát při přednáškách na Festivalu fantazie a Festivalu fantazie speciál mě při pohledu na početné obecenstvo příjemně překvapilo, kolik fanoušků si mezi scifisty geniální Dr. House našel. Po Ziině byl na řadě Zedd s přednáškou "Měl by Dr. House vrátit diplom?", kde se měl seriálu podívat na zoubek z medicínského hlediska, což by mě nemálo zajímalo, ale už jsem se musel přesunout do třetí a poslední programové místnosti (SF/F), protože tam měl své pravidelné seriálové shrnovací povídání Case. "Letem seriálovým světem" byl také hlavní důvod, proč jsem na rozdíl od posledních dvou ročníků dorazil letos již v pátek, předchozí vychvalovaná Caseova shrnutí mi totiž unikla, což jsem letos nehodlal dopustit.

Case začal čerstvě skončenou scénáristickou stávkou, zrekapituloval osudy seriálů zmíněných minule a nakonec odprezentoval vyvolenou sedmičku novinkových kousků současné zahraniční seriálové sezóny: Jekyll, Journeyman, Reaper, Terminator: The Sarah Connor Chronicles, Pushing Daisies, Californication a konečně sitcom The Big Bang Theory. Poslední čtyři seriály jsem sice znal (a mohu rovněž vřele doporučit), ale přesto jsem si Caseovu zasvěcenou dvouhodinovku užil a příště nejen kvůli ní přejedu v pátek zase. Po přednášce následovalo promítání přítomným diváctvem vybraných pilotních dílů, ale jelikož odbila jedna hodina noční a já byl unaven, odebral jsem se ke spánku do tělocvičny, kde sice ještě probíhalo promítání epizod Červeného trpaslíka, ale stejně jsem usnul, takže ani nevím, v kolik promítání skončilo.

Využití tělocvičny na spaní chválím, protože v uplynulých letech bývalo ve spacích třídách více než narváno, pro příště by to jen chtělo dotáhnout do konce využití jedné tělocvičny na spaní a druhé na program, aby to nekolidovalo. Ale to je jen drobná chybička na kráse.

Sobotní program pro mě začal přesně tam, kde páteční skončil. V devět ráno totiž v tělocvičně začalo promítání epizod The Big Bang Theory. Přestože tento matfyzácký sitcom o geniálních fyzicích, kteří si dokonale rozumí s diferenciálními rovnicemi, ale plavou v kontaktech s opačným pohlavím, důvěrně znám, protože k němu překládám titulky, stejně mě dokázal přikovat na dvě hodiny před promítací plochu dataprojektoru. Je to jeden ze seriálů, který můžu sledovat pořád dokola a nepřestane mě bavit, a navíc sledování s publikem je přece jen něco jiného než o samotě za svitu monitoru.

Po promítání následovala v tělocvičně ochutnávkopřednáška "Jídlo v Červeném trpaslíkovi", při níž tři slečny představovaly a příležitostně i připravovaly různá typická trpaslíkovská jídla. I na experimenty na lidech došlo, holt odvaha fanoušků nezná mezí. Ale o žádných nenadálých skonech v následujících hodinách nemám zprávy, tak snad všechno dobře dopadlo. Výsledkem bylo, že jsem dostal hlad a tak jsem navštívil občerstvovnu, kde jsem zakoupil bagetu. Zároveň jsem narazil na Vaška Pravdu, který právě na chodbě rozestavoval svůj Pravdostánek, a jal se spolu s dalšími probírat detaily letního Festivalu fantazie, kde si druhým rokem ošéfuji seriálový SeriesCon.

Ve dvě jsem se z brainstormingu utrhl a šel se mrknout do britcomové místnosti na dvě epizody amerického Kanclu, který osobně považuju za krapet lepší britského. Následně jsem si skočil svlažit hrdlo, ale když jsem se zakrátko vrátil, abych zkouknul pár epizod The IT Crowd, už jsem se do příslušné místnosti nevešel, tak jsem se odebral natáhnout do tělocvičny a vyčkat příchodu páně Kantůrkově, který měl každou chvíli jako vrchol zeměplošského bloku přijít besedovat. Stalo se tak a na paškálu byl tentokrát nový překlad Trilogie o Nomech. Po hodině jsem opět šel zkusit štěstí s britcomy, protože měl být představen seriál, o kterém jsem v životě neslyšel a který měl velice zajímavou anotaci. Šlo o Garth Marenghi's Darkplace, což je, cituji: "Britský retrositcom, jaký jste neviděli a možná ani nechcete. Dr. Dagless otevře nedopatřením v nemocniční kantýně brány pekel a musí čelit zhoubné brokolici a vraždícím sešívačkám." V předtím narvané místnosti už bylo naštěstí volněji (vešel jsem se i plastikovým talířem se zakoupenou polévkou k večeři), takže jsem si mohl v klidu vyslechnout úvodní Rimmerovo slovo a zkouknout pilotní díl. No, nápad se seriálem v seriálu nebyl špatný, ale zpracování dle mého pokulhávalo. Škoda.

V šest jsem se vrátil do tělocvičny, kde pokračoval besedovací večer, tentokrát v podání Ivo Šmoldase a Jenny Nowak. A nutno říci, že Mistr opět nezklamal a byl stejně dikční a vtipný jako vždy. Jenny obstojně sekundovala. Následně jsem zaskočil do SF/F místnosti, kde úvodní Molirovou přednáškou začal šestihodinový blok věnovaný seriálu Doctor Who. Po výborné přednášce následovalo promítání epizod, které jsem si nechal ujít, protože už se přiblížila devátá hodina, s úderem které měli začít besedovat dabéři, tradiční to vrchol každého Trpasliconu. Když jsem přišel do tělocvičny, byla už téměř zaplněná, ale přesto jsem jedno slušné místo našel a ještě okouknul podstatnou část maskovací soutěže. Ze spousty masek nakonec divácké hlasování vyhrála i moje favoritka - slečna přeměněná v Richmonda z The IT Crowd.

Něco po deváté konečně dorazili dabéři a to ve velmi slušné sestavě: Kamil Halbich (Rimmer), Zdeněk Dušek (Kryton), Martin Sobotka (Lister) a Jiří Prager (Černá zmije aj.), které ještě doplňoval režisér českého trpaslíkového znění. Hned na úvod vypadlo z Martina Sobotky, že nuceně od rána popíjel vodku a jiné likéry, a v tomto duchu se nakonec nesla celá beseda. Ačkoli se ostatní (předpokládám) střízliví kolegové snažili seč mohli, pan Sobotka byl k nezastavení, což ale nakonec ani nevadilo, protože ve výsledku byl večer sice méně informativní než v předešlých letech, ale o zábavu nouze nebyla. Byli jsme například svědky toho, jak se zoufalý pan Sobotka snaží zahajít mezi přítomnými fanynkami konkurs na svou přítelkyni, protože je mu doma smutno, a rovněž tak spílání nedávno zesnulému Heathu Ledgerovi, kterého pan Sobotka dabovával a teď kvůli němu chudák přišel o práci. Mimochodem mě velmi překvapilo, když na dotaz, kdo je na Trpasliconu poprvé, zvedla ruku třetina tělocvičny (celková návštěvnost se vyšplhala na pěkných a ideálních cca 350 lidí), po šesti ročnících bych čekal samé staré harcovníky, ale zaplaťkosmos za nováčky.

Sobotní Večer jsem zakončil na whoovském bloku, kde jsem vyslechl Lytinu přednášku o hercích, kteří se za všechny ty roky v tomto kultovním seriálu objevili, a následně jsem se nechal Ziinou přesvědčil, abych přece jen dal šanci i poněkud svéráznému whoovského spin-offu jménem Torchwood. Stejně jako předchozího dne jsem se v jednu v noci odebral odcestovat do říše snů a opět při tělocvičném promítání trpaslíkovských epizod záhy usnul.

V neděli byla na programu ještě spousta britcomového promítání (Hale & Pace, Stopařův průvodce po Galaxii, Spaced, Tenká modrá linie, Jistě, pane ministře a Mladí v partě), ale to už jsem si nechal ujít a hned ráno vyrazil zpátky na západ republiky, abych se mimo jiné uchystal k nočnímu bdění u Oscarů.

Musím říci, že Trpaslicon je rok od roku lepší a letošní ročník to jen potvrdil, a když vynechám chotěbořský Festival fantazie, což je poněkud jiná conová kategorie, mezi ostatními cony, které navštěvuji, jasně vyčnívá, dokonalou organizátorskou stránkou počínaje a atmosférou a šíří a originalitou programu konče. A když se tak koukám na formulář prvního kola Cen Akademie SF, fantasy a hororu, který mi tu čeká na vyplnění, nemůžu se zbavit dojmu, že minimálně nominace by trpasliconovcům v kategorii "počin roku" velmi slušela, ať už letos za loňský ročník či za rok za ročník letošní. Co vy na to, kolegové Akademici?