„Surrealismus není umělecký směr, ale jeden z aspektů života.“

Začnu netradičně hodnocením, aby si po té mohl laskavý čtenář vychutnat popis všeobecného šílenství nerušeně a možná se i nakazit.

Zresuscitovaný Pragocon je tedy za námi. Nějaké chybičky by se tentokrát našly, ale z pohledu fana, který se jede setkat s přáteli, pobavit a načerpat nové informace, byly zanedbatelné a zůstaly nepovšimnuty. Kdo by si všímal, když je o něj postaráno, je mu teplo a na dosah má všechno, po čem na conu touží?. Velice mě překvapila víkendová návštěvnost. Nevěřila jsem, že by po tom, jak byl Pragocon zdiskreditován v uplynulých letech, přijelo tolik lidí.

Příště bych však omezila počet programových linií. Chápu, že s každou linií přijíždí určitý počet fanů, ale přehlcenost programu je zhoubná ve dvou směrech. Mám-li v jedné hodině 3-4 pořady, na které bych chtěla jít, končí to zhusta tím, že se nerozhodnu a raději zůstanu v baru. Větší zlo je však to, že přes poměrně vysokou návštěvnost pak na přednáškách sedí maximálně 20 lidí.

A jakže ten Pragocon vypadal? To bylo tak…

Cesta z Olomouce s Will je skvělá. Z pánů, co s námi sedí v kupéčku, utíká jen jeden, ostatní to vydrží. Jediná slečna se brání sledováním The Big Bang Theory na notebooku – taky způsob.

Protože se držíme pokynů z webu, vycházíme z metra výstupem, označujícím Modrou školu. Ukáže se ovšem, že tento je výhodný pouze pro ty, co hodlají dojet zbytek cesty busem. Nicméně Will se poradí s mapou a za chvíli jsme u školy. Před vchodem čekající Břéťa nás hned potěší zprávou, že organizátoři dostali klíče se zpožděním, takže se ještě neregistruje. Nebyli bychom to ovšem my, kdybychom této situace nevyužili k různým blbostem a hrátkám. Telefonujeme si přes dvoje skleněné dveře a máváme si s „těmi uvnitř“. Dokonce se v prostoru mezi dveřmi odehraje první improvizovaná přednáška o svobodné vůli.

Ale protože lidí přibývá a začíná být moc velký hluk, vydáváme se s Will, Beneficiem, Sluníčkem a Břéťou vyhledat hospodu, kde bychom se najedli. Samozřejmě, že se vypravíme na špatnou stranu. Potřebuju si odskočit, ale po vzoru Sheldona si sugeruju, že jsem pán močového měchýře. Během té půlhodinky, co bloudíme ve sněhu si zasluhuju přezdívku Pí Lady.

Nakonec se ptáme domorodců a ti nás posílají zpět k metru. Hned u Modré školy nacházíme Stodolu vedle červeně blikajícího klubu Lotos. Pikantní topinka je dobrá, ale později se pokouší dostat ven. Naštěstí reaguje na povely „Lehni!“ a „Místo!“.

Málokdo dorazí už ve čtvrtek, takže atmosféra conu je zatím komorní a zbytek dne a velkou část noci si povídáme na baru a později přichází ke slovu vodní dýmka.

Když jdu spát, je mi špatně z kouře, nejsem zvyklá. Je mi moc špatně, ale nakonec usnu. Letmo se budím, když jde spát Arling a uvědomuji si, že už mi není špatně, naopak, je mi nádherně. Úplná katarze.

Noc jedna

Jdu spát s čistou hlavou
a plná snů a plánů
cizích lidí.

Snáší se jak sníh,
jak vítr ve větvích
a každý vidí,

že tma zas kousek poodběhla,
zas hřeje kousek světla,
zas vede cesta z pekla.

Hodin spánku: 5. Nic moc, ale kdybych věděla, že lepší už to nebude, vychutnala bych si ten pocit o něco víc.

Sprchy na školách dizajnují zásadně nelidé, kteří nechápou, že je potřeba se před sprchováním svléknout, šaty si někde odložit (ovšem nejlépe blízko sprchy) a taky mít u sebe ručník, ale tak, aby se nenamočil. Je to zajímavý fenomén. Musíme si před sprchy dotáhnout lavičku.

Jakubův a Arlingův Manifest fantastiky. „Manifest fantastiky: Proč? Proč ne?“ Základem úspěchu jsou vlaječky, o čemž se sama přesvědčuji. Zdá se to šílené, ale běžný fan je fetišista a stačí málo, aby podlehl posedlosti a sběratelství. Taky jsem si jednu vlaječku odvezla domů. Dá se s nimi hrát hra na okouna. Zhasne se a vítězí ten, kdo má obsáhlejší oční ražniči.

Nakupování, ke kterému jsem přemluvila Břéťu a Sluníčko, abych nebyla bez nemocného Morta tak osamělá ve velkém zlém Albertu. Kupujeme Gummy Bears.

Následuje asijská šílenost Upírka vs. Frankensteinka, po které budu asi potřebovat docházet na psychoterapii. Díky, Trile. Jsem sice zvyklá na japonské krvavé úchylárny a mám je ráda, ale pokud se k těmto prvkům přidá velmi špatná kvalita (tohle fakt musel točit v garáži někdo, kdo nemá moc talentu), je to vražedné. Ještěže jsem přišla o 30 minut později. Po 10 minutách mám pocit, že tam sedím 2 hodiny a těsně před koncem si myslím, že tam sedím několik životů. Proč jsem neodešla? Víte, že to by mě taky zajímalo?

A šup na Namuras a její muzikálovou poznávačku. Pořád jsem jen lama. 16 bodů z 25. A to ještě opisuju od Maruxse.

Opakování smrti mužských vzorů v ČR Vojty Čepeláka. Kéž by to nebyla taková pravda.

Arlingovi mediafanové a Petra Neomillnerová se svým povídáním, jak se v postmoderně do fantastiky promítá drsná škola ve snaze šokovat čtenáře.

„Já ty svoje postavy musím nechat občas umýt, když tam mají tak často ten sex, aby to nebylo tak nechutný.“

Večer nastává bod, po jehož překročení nikdo z návštěvníků conu nadále netuší, kde je nahoře, kde je dole, o jiných směrech ani nemluvě a hlavně co je minulost, budoucnost a co kdy kdo dělal. Děje se taková malá záhada. Určitě tomu pomáhá infantilní diskotéka a snad i přívětivé, nové a čisté prostory Modré školy, ale přátelské šílenství se vyvalí mezi fany a všechny je zalije vlnou lepkavého veselí a družnosti. Vypadá to jako poslední noc na FF, ale je to ještě bláznivější. Vládne surrealismus a vydrží mu to až do dalšího večera. Opět se obdivuji tomu, jak jsou fanové nehomofobní. V ČR vidíte málokdy, jak se muži objímají. Na conu je to úplně běžné.

Začínám si intenzivně uvědomovat, jak mě fandom čím dál víc ovlivňuje a jak rychle mě mění. Je to ten nejstrašlivější nástroj mutace – kdybych vštěpené rysy chtěla získat nácvikem, trvá to roky. Na conech k nim přijdu za pár měsíců. Začínám se trochu bát. Ale můj strach má sladkou příchuť. Všechno je jako obrovský kopec modré cukrové vaty. Sladké, dusivé, pohlcující a moc dobré. Pořád čekám, kdy překročím bod, z něhož není návratu a přestanu fungovat v reálném světě.

Kdysi jsem žila v obavách, že mám na dosah šílenství, teď ve mně začíná hnízdit děsivý strach, že už mi nebude stát za to, mít nějakou společenskou roli. Mozek, fungující normálním způsobem, k tomu nutí pomyšlení na obživu. Co když se tato pojistka přepálí?

Slibuji si jít brzy spát, ale Arling s Jakubem zasahují prostřednictvím magické vodnice. A zachutná mi máta. Jsem prozrazena. Mám metafyzickou tlamičku, ve které v černé díře mizí všechen kouř, který vdechnu, ze mě pak žádný nevychází. Učím se tento efekt ovládnout, aby mi už nebylo špatně, až si půjdu lehnout.

Nejdu spát zase tak brzo…

Noc dva

Planetární elipsoidy,
blíž a dál a blíž a dál a blíž,
hezky roztříděné ve svých drahách,
ale protnou se jenom na nebi.

When a dream crashes into reality.

Neskutečnost, vodopády v obloze a zase
koukám se po jediné věci,
kterou nechci najít.
Venku sněží a já tančím mezi vločkami.

Jako v dětské hře,
jako vzpomínka.
Raz, dva, tři, čtyři,
už jdu!

Hodin spánku: 4.

Hrůza! Hned po ránu (které je téměř polednem) jsem tak vyčerpaná, že se málem nedokážu dostat ze sprchy, protože už nemám sílu odsunout dveře. Nakonec se mi to naštěstí podaří levou rukou.

Káva v bufetu mě trochu napraví, ale vím, že to nevydrží dlouho.

Modrá škola je najednou plná lidí, mnohem plnější než v pátek. Všechno hučí a kolotá, fanové korzují.

Abych trošku nakrmila i intelekt, jdu na Namuras a její historii britských SF seriálů. Čerpám informace, i inspiraci na stahování. A kromě toho – Namuras. Mohla bych ji jen tak tiše pozorovat celé roky.

Zjišťuju, že jsem si ráno v bufetu pečlivě zaškrtala program a hned ho někde ztratila. V bufetu není, musím to udělat znovu a kvůli tomu se opožďuju na Rasťovu Feliciu Day.

Rasťo: „V kabelke vraj nosí 21 leskov na pery. Tou bysom dostať nechcel.“
Z publika: „Ale chcel.“

Felicia začne ve videu z vystoupení zpívat: „Do you wanna date my avatar…“
Její publikum: „Ííííííííí!!!!“
Antrey: „Co si jako mysleli, že bude zpívat?“

Scénické čtení 26. dílu Agent JFK - Dlouhý černý úsvit. Obsazení je oproti Fénixconu poněkud pozměněné, ale to nic nemění na jeho skvělosti. A zase je to tady. S potáhnutím a vydechnutím Toma Němce alias JFK z cigarety, se obrovská kouřová vlna surrealismu vlévá mezi diváky. Kdybych se podívala na chodbu, uvidím, jak se všude plazí chuchvalce kouře a pomalu zaplavují celou školu. Oči fanů se lesknou a začínají světélkovat.

Jednou z úžasných vlastností scénického čtení je i ta, že tam po dlouhé době potkávám Františku, aniž bych to předem očekávala. Je mi tak dobře. Je mi úplně nejlíp.

Herci excelují, baví nás, cigarety létají vzduchem, kečup teče proudem.

Beseda s autory Pevnosti a druhá hodinovka (patrně s tvůrci Pevnosti) se slily v jeden anarchistický pořad, ve kterém JWP neustále chodí všem pro „džus“ a v těch momentech mluví i ostatní. Je to zajímavé, je to podnětné a je to šílené. A já poprvé v životě vidím Josefa Pecinovského a jsem tomu moc ráda.

Hned potom s Beneficem odbíháme na projekci muzikálového dílu Buffy. Pokud máte pocit, že už by mi to mohlo stačit a že o tom píšu pořád, tak pro Vás mám poselství: Buffy není nikdy dost. V jakékoliv formě, ve dne, v noci, když jste veselí, když jste smutní, ať spíte, či bdíte. A úplně nejlepší je zpívat si Buffy muzikál s kamarády. Jenže tentokrát po nás publikum žádá, abychom nezpívali. Tak se mírníme a hned po projekci si to vynahrazujeme ryčným zpěvem několika hlavních songů s Antrey, Lytou a Galbovkou. Lidi zděšeně nahlížejí dovnitř, kohože podřezáváme.

Následuje Edita Dufková a podnětné Hnusné věci z kosmu. A zároveň to je loučení s Františkou.

Napadá nás, že musíme založit výbor pro zdravější stravu na conech. Je nezbytné požadovat v bufetech čerstvou zeleninu. Člověk se sem tam vůbec nedostane do obchodu a když se má živit tousty a párky, je to pro zažívací trakt horor.

Večer má opět zajímavý náběh, ale utne ho zkrácení večera fantazie a počínající úklid prostor. Je to škoda a příště je rozhodně potřeba se toho vyvarovat. Je jasné, že to způsobila nutnost, náklaďák pro věci chtěl asi přijet moc brzy, ale poněkud to pokazilo atmosféru poslední noci. Surrealistické šílenství se však už zastavit nedá.

Je zajímavé, jak se fanouškům House rozzáří očička, když řeknete Vicodin.

Adhil: “Já se neumím moc seznamovat, ale mně to nevadí. Já mám doma ve sklepě 5 pošťaček a s nima si chodím povídat. Ale ta jedna už je taková moc chladná.“

Úplně si vystačíme v menších skupinkách, šílenství je sevřenější a může snáz přeskakovat přes kratší vzdálenosti, které nás dělí.

Opět vodárna.

Beneficus: „Už jsme to dlouho netáhli až do rána.“

Noc tři

Pár hodin po svítání,
pár minut do setmění,
vypravěč usíná uprostřed
pohádky pro neděti.

Jeden konec, druhý, třetí,
vítr ve stromech se směje
Jokerovým smíchem.
Ten světlemodrý ranní odstín nebe.

Na chodbách sněží
a v jídelně na operačním stole
leží srdce.
Pár křížů na kárách a srdcová dáma.

Zářivky rozřezané na pásky
bolesti poslední noci.
V křoví se skrývá tygr
a vlci obcházejí tmou za hranicemi.

Poslední ráno,
po snídani spánek.
Měsíc v úplňku z nás dělá vlkodlaky.
Tanec na ostřích strun.

Loutkové divadlo zůstalo oběšené na stěnách.
Tanečníci usnuli pod závějí a zrcadla se roztříštila.
V náručí namrzlých oblaků chlad chvíli hřeje.

Hodin spánku: 0.

Čekání na to, až se otevře bufet. Pomalé šourání Zombies, které buď nespali vůbec nebo méně než dvě hodiny.

Z TARDIS, stojící na chodbě se ozývá „čičí“.

Dva různé Zombie pokřiky v ještě neotevřeném bufetu: „Jídlo!!!“ a „Kafe!!!“. Nakonec se dočkáme obého, ale potom se cítím ještě hůř. Balení je mučení a jediné, co mě drží nad vodou je, že ve vlaku bude zábava, vzhledem k tomu, s kým jedu.

A opravdu. Cesta je úžasná, naše zarezervované kupéčko se stává místem intenzivní psychoterapie.
Adhil odhaluje Beneficovu obsesi a pak už to jde ráz naráz. Maruxs je eLiška. Nejraději bych zablokovala dveře, aby nemohli Červeňáci vystoupit.

Zase ve mně přetrvává pocit, že jsem čtyři dny doopravdy žila.

Další reportáže z Pragoconu 2010:

• Šamanova reportáž
• Pechyho reportáž na otočku

Autorkou básní je Willwarin.