19.3.2024 | Svátek má Josef






RECENZE: Margaret Atwoodová, Příběh služebnice

29.12.2008

Příběh služebnice Margaret AtwoodTOPlistHandmaid's Tale - vyprávění děvčete pro všechno, i tak by se dal přeložit název tohoto románu. Z názvu samotného jen těžko odhadnete dobu, ve které se příběh odehrává - ale už počáteční odstavce naznačují, že jde o postkatastrofický příběh, nakonec se však ukáže, že jde o antiutopii. Vypravěčka nám líčí podivnou variantu našeho světa, vypráví o svých osudech, a v prostřizích se vrací do doby, kdy ještě všechno bylo „normální“ a dává nám nahlédnout do scénáře změn, a neslitovného. 

Margaret Atwoodová vytvořila temný, člověku - a lidem vůbec - nepřátelský svět. Vzala některé tendence konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let (román poprvé vyšel v roce 1985) americké a kanadské společnosti, ono chování, vycházející z jejich puritánské tradice a Evropanům připadající až hysterické, a extrapolovala je do polohy, která nahání husí kůži. Feministky možná chvilku jásaly, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Ano, ženy už nejsou hračkou pro muže, a naopak muži nejsou hračky pro ženy. Jenže to je přísně rozdělená společnost, v níž není místo pro lásku, pro přátelství, pro zábavu, ale ani pro vzdělání, časopisy nevycházejí a knihy má pán domácnosti pod zámkem. Každé pohlaví má svůj systém kast, ze kterého není prakticky úniku - z některých určitě. Tresty jsou kruté, často veřejné. Popravení jsou pro výstrahu vystavováni. Ekologické znečištění a jaderné údery poničily životní prostředí tak, že se častěji rodí mutanti než normální děti, pokud se ovšem vůbec něco narodí. Všudypřítomná tajná policie sleduje každého, a důvod má - tenhle typ společnosti přímo volá po ilegální organizace, která bojuje proti vládnoucí totalitě.

Do onoho podivného převratu měla vypravěčka rodinu. Ale najednou se ocitla v převýchovném lágru, a odtamtud byla - jako ověřeně plodná žena - převelena jako služebnice do vysoko postavené rodiny. Nikoliv služka (těm se říká „marta“) - ty tvoří úplně jinou kastu, jsou sterilizované a starají se o domácnost. Služebnice má jiný úkol - především násobí reprodukční možnosti rodiny svého pána, k tomu byly vychovávány (jen teoreticky, samozřejmě, a bitím) a - hlavně - určeny. Paní domu dohlíží na to, aby úkon proběhl pravidelně jednou měsíčně, rychle, v klidu, beze slov a bez jediného projevu emocí, záporných, ale ani kladných.

Pod maskou náboženských symbolů a hyper-puritánských institutů se skrývá společnost, která je ještě sterilnější, než lidé, kteří ji tvoří. Autorka popisuje svět očima své hlavní hrdinky, není to příběh společnosti jako celku, ale jedné ženy v ní, a tak i prostor, fyzický i sociální, který nám zprostředkovává, je velmi omezený. O to koncentrovanější jsou emoce, které čtenáři zprostředkovává. Bláznivá společnost, od které nás dělí možná ale jen kousek - to je poselství Margaret Atwoodové, varovný výkřik, o to působivější, že jej vypráví žena, připravená o vše hezké, co kdysi měla, a na co vzpomíná. A po čem všem touží. Přesto tato kniha není feministická nebo zaměřená proti mužům - to by hrdinka nesměla vzpomínat na minulost tak, jak vzpomíná.

Román téměř postrádá děj - je to pomalu plynoucí vyprávění, čas od času přerušené retrospektivními vstupy. Díky jim získává čtenář pomocný můstek, spojující naši dobu a Republiku Gileád, a mráz běhá po zádech, když si uvědomíme, v jak křehké a zranitelné společnosti žijeme, jak málo stačí, aby se překlopila do světa Příběhu služebnice. Emocionální náboj této knihy je značný, byla nominována například na ceny Nebula a Prometheus, a získala cenu A. C. Clarka, a v roce 1995 dostala cenu James Tiptree, Jr., v kategorii klasiky. Je to vyprávění, které se nezapomíná...

Dobrých - čímž říkám špičkových - antiutopií není příliš mnoho. Příběh služebnice se mezi ně řadí, při jeho čtení jsem si připomněl 451 stupňů Fahrenheita, byl to příběh s podobnou atmosférou, i když Atwoodové k Bradburyho umění přece jen kousek chybí. V roce 1990 po tomto námětu sáhli režisér Volker Schlöndorrf a scénárista Harold Pinter, ale z knihy mohli - díky rozdílu mezi filmovými a literárními výrazovými prostředky - vytěžit jen prostředí (které naopak museli vykreslit přesně, na rozdíl od knihy) a celkovou atmosféru, zatímco vnitřní život hrdinky, její monology a emoce, tvořící podstatnou část knihy, zůstaly divákovi víceméně skryto. Film myslím u nás běžel v televizi, pokud si ho chcete připomenout, trailery najdete zde (české titulky) nebo zde (anglický, obsažnější). Kniha sama vzbudila široký ohlas, a tak díky tomu na YouTube najdete hned několik videí - fragmentů knihy, které vznikly jako školní projekty (mají svérázný humor, neděste se), ale také scény z originálního filmu, či dokumentární záběry Margaret Atwoodové a režiséra Volkera Schlöndorffa.

Hodnocení: 90%.

Margaret Atwoodová, Příběh služebnice (The Handsman'a Tale)
překlad: Veronika Lásková
grafická úprava obálky: Jan Matoška
BB/art, 2008
332 stran, 249 Kč, vázané
ISBN 978-80-7381-412-0

pagi










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...