21.11.2017 | Svátek má Albert


PSI: Bábovka, Jelito a Houska

11.9.2017

Na první pohled by si člověk mohl myslet, že dnešní povídání bude o jídle a o vaření, ale nedejte se zmýlit hned na začátku.

Možná nás znáte, možná ne a proto si dovolím nás krátce představit. Už od dětských let jsem toužila mít svého vlastního pejska, rodiče dlouho odolávali a hlavní „záminkou“, proč prý to nejde, bylo, že nejsou na pejska korunky a není hotový plot kolem zahrady.

Když jsem si ve třinácti letech v zimě na ledu zlomila ruku a dostala peníze za pojistku, bylo jasné, že hlavní argument, proč nemůžu mít pejska, jsem rodičům „vyřešila“. Mimochodem, dodnes mě podezřívají, že jsem si tu ruku zlomila schválně, ale věřte, že ne. Vůbec jsem totiž tenkrát netušila, že po těch starostech se sádrou a bolavou rukou mně přistanou v kapse nějaké peníze. A tak nám o následujících letních prázdninách přibyl nový člen rodiny, anglický kokršpaněl. Jmenoval se LUK, byl bez PP a plot se postavil cobydup. Kokří kluk byl zlatý nejen kožíškem ale i povahou. Jak se říká, kuřeti by neublížil a provázel mě celé dětství až do mé dospělosti a dožil se krásného věku skoro 15 let. Když ho zradily ledviny, musela jsem udělat zatím nejhorší rozhodnutí v životě a na ten den snad nikdy nezapomenu.

Jakmile jsem se otřepala z nejhoršího a doma poznali, že bez chlupáče já prostě žít neumím, padlo rozhodnutí, že když pejska, tak akitu. Po mém prvotním nadšení jsem prostudovala pár sporadických informací, které tenkrát bylo na internetu možno najít, a nadšení vystřídala obava. Japonská akita nebývá zrovna lehká na výchovu... No ale pořád je to pes a chlupáč a pořád lepší něco než nic, a tak jsem se nakonec i těšila na roztomilé akití miminko.

Narodila se jediná fenka v tom vrhu, byla první narozená, největší a tak nám byla tak trochu přidělená osudem. No když nám pak přistála na zahradě Fajuška s rodokmenem až do Japonska, byla opravdu sladká a milá. Vydrželo jí to, ale tak den či dva, než se rozkoukala, a pak nám zatopila ve všech směrech.

Její komplikovaná povaha mě nutila se učit a trpělivě hledat společnou řeč. Přece jen problémových akitek, které skončí zavřené celoživotně v kotci a dostanou se sotva na dvoreček, je bohužel dost a dost. A tak jsme začali jezdit na různé výcvikové tábory, dělali socializační procházky, účastnili se srazů akit, po nocích jsem studovala různé rady a zkušenosti, abych pak poznala, že pomocnou ruku najdu vždy spolehlivě a za každých okolností na konci svého ramene. A tak jsme hledali, čím akitku zaměstnat, unavit a zabavit. Přes cvičení, stopování, coursing jsme se dostali až k dogtrekkingu.

Bábovka (akita, Fajuška)

Bábovka (akita, Fajuška)

Od kraťoučkých výletních tras se Fája propracovala až k délce MID cca 50 km, chození ji strašně bavilo, ale jakmile zjistila, že jdeme dál, byl to vždy „boj“. Občas se říká, že dogtrekking často dopadá tak, že první půlku tratě táhne psovoda natěšený pes a druhou půlku do cíle „táhne“ psovod pejska.

To ale rozhodně neplatilo pro Fajušku, byla schopná se zaseknout už na prvním kilometru, ale ne protože nemohla. Jen si postavila hlavu svým akitím způsobem a prostě se jí nechtělo. A tak to občas vypadalo, že ji tahám za sebou jako „kozu“ až do první půlky trasy, což mě vždycky hrozně mrzelo, protože jsem věděla, že jakmile se trať začne vracet zpět, opře se do postroje a dotáhne mě do cíle jako neúnavný sporťák. Nikdy neminula cíl, perfektně se orientovala v terénu a do cíle skoro běžela, jen proto, aby už byla zpátky. Nu což, akita bohužel není úplně sportovní plemeno :-)

I tak má Fajuška odšlapáno stovky kilometrů, splněnou coursingovou licenci a ve srovnání s ostatníma akitkama to byla vlastně velká závodnice. A jsem přesvědčená, že hlavně díky tomu pohybu a mému prohánění má i ve svých 12 letech krásný krok a pohyb jí nečiní problémy. No a protože má pruhovaný kožíšek, tak ji jednou nějaká paní na výletě nazvala mramorovaná BÁBOVKA a už jí to zůstalo.

Fajuška svou výbušnou povahu částečně ochodila, ale pořád to byla majetnická dominantní akití dáma, která si vystačí sama. Jednoduše takový jedináčkovský solitér.

Mě dogtrekking bavil čím dál víc, pokukovala jsem i po dlouhých tratích a tak se zrodila myšlenka pořídit k šestileté Fajušce ještě jednoho akčnějšího chlupáče.

Všichni, kdo o mém záměru věděli, tvrdili, že jsem blázen, že ho Fajuška „sežere“. Dlouho se mi líbil australský ovčák (mám slabost pro různé pruhatce a flekáče), a když se pak objevil skoro desetiměsíční akční pejsek na prodej, který se mně líbil už jako jednodenní miminko, byla to jednoduše výzva. Ty jeho černé pruhy na boku jakoby naznačovaly, že k té naší pruhatici půjdou dohromady.

Australský ovčácký pes, Dokýšek

Australský ovčácký pes, Dokýšek

Chovatelka byla velice vstřícná a tak jsme dostali i možnost vrácení, kdyby to přece jen s Fajuškou nešlo. Ale to jsem si nepřipouštěla ani na vteřinu a při vzájemném sžívání se snažila neudělat jednu jedinou chybičku. S Fajuškou by se totiž mohla změnit na zásadní problém.

Dá se říct, že se nám to sžití dvou naprosto odlišných povah povedlo na jedničku. Navzdory všem zlým předpovědím Fajuška australského psa kluka Dokýška postupně zahrnula do své smečky a nebyl mu zkřiven jeden jediný chlup. Dokýšek se podřizoval, ustupoval a ona neměla důvod ho nepřijmout. Občas byl sice trochu otrava, ale jí stačilo jen se podívat, a Dokýšátko hned věděl, co se sluší a patří.

Povahou je to prostě takové akční, hravé a hodně upovídané JELITO. Občas podezřívám Fajušku, že ho přijala hlavně proto, že moc dobře věděla, že na ty moje šlapací túry bude jezdit on. Zatímco ona si bude moct užívat doma na koberci v obýváku a kontrolovat, co upadlo babičce v kuchyni na zem.

Bábovka (Fajuška) a Jelito (Dokýšek)

Bábovka (Fajuška) a Jelito (Dokýšek)

Takhle spokojeně si Bábovka s Jelitem fungovala dobrých 6 let. Dokýšek časem přesvědčil Fáju, že je to moc fajn být ve dvou, Fajuška z něj na oplátku vychovala naprosto dokonalého hlídače. Fungují spolu na jedničku i při jídle a bez problémů je možno je nechat spolu i bez dozoru.

A já se mohla věnovat svým dogtrekkingovým úletům a s Dokýškem prošlapat stovky kilometrů, bláznivých akcí i delších longových závodů naší krásnou krajinou, zatímco Fajuška poctivě doma hlídala domeček.

Bábovka (Fajuška) a Jelito (Dokýšek)

Bábovka (Fajuška) a Jelito (Dokýšek)

Čas běží neúprosně vpřed a tak letos Fajušce táhne už na dvanáctý rok. Momentálně je na tom dobře, ale měla i horší období a tak jsem si tak v hlavě začala třídit myšlenky, co bude až jednou, protože Jelito rozhodně nemůže zůstat samotné. A tak jsem okukovala a spřádala plány, co by nám oběma (jak Dokýšátku, tak mně) jednou vyhovovalo jako přírůstek do smečky...

A časem jsem se utvrdila v tom, že to bude nějaké akční sportovní plemeno severského typu. Dokýšek většinu severských holek, co na treku potká, miluje a všem se dvoří, vzhled bývá podobně špicoidní, jako je Fajuška, s tím rozdílem, že oproti akitce je vysoký předpoklad, že seveřan bude chtít chodit s náma.

Houska Aimy (sibiřská husky)

Houska Aimy (sibiřská husky)

Ale to až jednou, aby Dokýšek nebyl sám, víc jak dva chlupáče si dovolit nemůžu. Mám přeci jen dvě ruce, práce až nad hlavu a dva chlupáči jsou na mě akorát.

Ehm, ehm... a pak se letos v květnu u naší známé musherky Jany Henychové objevil sdílený odkaz z libereckého útulku Archa na sibiřskou devítiměsíční holku.

Černá jako noc s rentgenovým pohledem. Její hlavní vadou na kráse a důvod, proč se dostala do útulku, je, že je příliš akční a z nudy ničitelka. Hlavou mi probleskne, že něco takového akčního by se mně (až jednou) líbilo. Zavřu odkaz a tím považuju věc za uzavřenou.

Dva dny nato se při nějakém televizním programu o psech doma zmíním, že v Liberci v útulku je zrovna jedna holka modrooká a taková podobná by se mně jednou do budoucna líbila.

A moje drahá polovička, jak je nepsí, tak si ji se strejdou googlem na tom internetu našel a pravil: Ta je!

Houska a Jelito

Houska a Jelito

Do Liberce jezdíváme pracovně skoro každý den a hned druhý den navrhl, jedem se na ni JEN podívat... Nechtěla jsem z mnoha důvodů, ale nedalo nám to, tak že ji alespoň vyvenčíme... A jeli jsme jednou, jeli jsme dvakrát, pak jsme vzali i Jelítko, co on na to a co bude povídat ona na něj.

Houska a Jelito

Houska a Jelito

Ten byl nadšen, jiskra přeskočila prakticky okamžitě, a tak se z budoucnosti stala přítomnost a z mého „maximálně dva!“ se shodou všech možných i nemožných událostí a okolností, po třídenním bolehlavu, stalo pro mě realitou něco, co bylo v ten okamžik naprosto nečekané (ti trekaři jsou vážně všude – a díky moc za ně! A velký dík Romaně z Archy, která nás vybrala jako ty dostatečně akční a sportovní adepty).

K pruhované japonské Bábovce Fajušce a akčnímu australskému Jelitu Dokýšátku nám domů vtrhla jako vichřice i modrooká sibiřská HOUSKA jménem Aimy :-)

Houska a Jelito

Houska a Jelito

Osobní stránky autorky: www.akita-feiko.estranky.cz

Foto: autorka

Fajka Neviditelný pes


Diskuse


Z. Hanča
20:57
11.9.2017

M. Crossette
15:28
11.9.2017

Z. Tečka
15:55
11.9.2017

D. Ruščáková
18:56
11.9.2017

T. Zana
20:21
11.9.2017

Z. Maya
14:11
11.9.2017

Z. Maya
14:11
11.9.2017

Z. Xerxová
13:58
11.9.2017

Z. Asteris
12:54
11.9.2017

A. Lex
12:46
11.9.2017

T. Zana
20:25
11.9.2017

Z. Xerxová
12:31
11.9.2017

Z. Lika
14:09
11.9.2017

Z. Xerxová
14:27
11.9.2017

Z. Maw
12:12
11.9.2017

Z. Matylda
11:52
11.9.2017

Z. Lika
12:07
11.9.2017

M. Beda
12:54
11.9.2017

Z. Yga
13:17
11.9.2017

Z. Matylda
13:36
11.9.2017

Z. Tečka
16:01
11.9.2017

Z. Tečka
16:02
11.9.2017

M. Beda
11:50
11.9.2017

D. Ruščáková
11:31
11.9.2017

Z. Yga
10:07
11.9.2017

Z. Matylda
11:48
11.9.2017

Z. Yga
12:22
11.9.2017

Z. Jenny
10:00
11.9.2017

Z. Lika
9:46
11.9.2017

Z. Inka
7:21
11.9.2017

Z. Xerxová
6:28
11.9.2017

počet příspěvků: 34, poslední 11.9.2017 08:57









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !