Dne 12. září vyšla tisková zpráva podle níž Ústavní soud vyhověl návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové, která se domáhala zrušení rozhodnutí prezidenta republiky, jímž byl 8. 11. 2006 Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu. V odůvodnění se praví

Ústavní soud dospěl k závěru že prezident v rámci své výlučné pravomoci může jmenovat předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu, avšak pouze z řad soudců Nejvyššího soudu, tedy z těch, kteří byli k Nejvyššímu soudu platně přiděleni rozhodnutím ministra spravedlnosti po předchozím souhlasu předsedy Nejvyššího soudu. Přidělení soudce však v tomto případě nebylo provedeno v souladu s právními předpisy. Ústavní soud se opřel o svůj předchozí nález, v němž zrušil rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu, a to pro chybějící souhlas předsedkyně Nejvyššího soudu.

Úplná verze tohoto nálezu je dostupná zde. Ještě týž den vydal prezident republiky tiskové sdělení, v němž se praví

"Ještě jsem si nepřečetl odůvodnění a o tomto rozhodnutí jsem se dozvěděl jen zde na ulici ve Velkém Meziříčí. Už nyní však musím říci, že jsem výrokem Ústavního soudu naprosto šokován, nedovedu si ho ničím vysvětlit. Myslím, že je v rozporu s Ústavou ČR. Nechápu, že k tomu mohlo dojít a mrzelo by mne, jestli toto rozhodnutí bude interpretováno naší veřejnosti tak, že paní soudkyně porazila všemocného prezidenta republiky. Tak to není. Je to naopak tak, že občané ČR prohrávají s naší soudcovskou mocí. To považuji za velké ohrožení demokracie v naší zemi".

Toto prohlášení obsahuje velmi závažná tvrzení, která bychom neměli nechat bez povšimnutí. Jeho druhá věta svědčí o tom, že pan prezident není schopen připustit, že by v tomto sporu neměl pravdu. Nemusí ani číst odůvodnění Ústavního soudu a už ví, že je "v rozporu s ústavou". S stanovisky nejvyšší soudní instance je možné nesouhlasit, ale ani americký prezident by si nedovolil označit rozhodnutí amerického Nejvyšší soudu (americký Supreme Court je analog našeho Ústavního soudu) za protiústavní. Vrcholem jsou poslední dvě věty. Vedle "environmentalistů" tedy podle pana prezidenta naši demokracii ohrožuje i náš Ústavní soud. Pokud by to byla pravda, bylo by to na emigraci. Naštěstí situace tak vážná není.

Dříve než se dostaneme k otázce opodstatněnosti rozhodnutí Ústavního soudu, je užitečné si připomenout několik klíčových událostí, které mu předcházely a s ním souvisely:
* 30. 1. 2006 byla předsedkyně Nejvyššího soudu odvolána ze své funkce prezidentem republiky na základě § 106 zákona a soudech a soudcích.
* 9. 2. 2006 se stalo vykonatelným usnesení Ústavního soudu, jímž byla odložena vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání Ivy Brožové z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu.
* 11. 7. 2006 zrušil Ústavní soud ustanovení § 106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích na základě které prezident odvolal Ivu Brožovou z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu.
* 12. 9. 2006 Ústavní soud zrušil rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu.
* 8. 11. 2006 jmenoval prezident republiky Jaroslava Bureše druhým místopředsedou Nejvyššího soudu.
* 22. 11. 2006 se předsedkyně Nejvyššího soudu domáhala zrušení rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 8. 11. 2006, kterým byl Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu.
* 12. 12. 2006 zrušil Ústavní soud rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu.

A nyní k samotnému nálezu Ústavního soudu z 12.9. 2007 ve věci jmenování Jaroslava Bureše druhým místopředsedou Nejvyššího soudu. Ten se téměř výhradně zabýval otázkou interpretace výrazu "ze soudců" v ustanovení písmena f) článku 62 Ústavy, jež zní

Článek 62

Prezident republiky
f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu,

Ústavní soud ve svém nálezu podrobně rozebírá argumenty, proč je v tomto případě třeba výraz "ze soudců" chápat ve smyslu "ze soudců Nejvyššího soudu", tj. soudců, kteří k tomuto soudu již byli předešlým rozhodnutím ministra spravedlnosti přiděleni i důsledky doslovné interpretace, tj. "ze soudců všech soudů", z níž vycházel při svém jmenovaní Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu prezident republiky. Ten se k návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu vyjádřil dne 20. 4. 2007 a žádal, aby byl její návrh Ústavním soudem odmítnut, neboť podle jeho mínění

Jmenování předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu ponechává Ústava zcela na jeho volném uvážení. Není vázán žádným návrhem kandidátů, ani stanoviskem jiného orgánu, při výběru není omezen pouze na soudce působící u Nejvyššího soudu, rozhodnutí o jmenování místopředsedy nevyžaduje k platnosti kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

Ústavní soud se ovšem většinou 11 hlasů z 15 přiklonil k první interpretaci a protože svým předchozím rozhodnutím z 12.12.2006 přidělení Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu zrušil, zrušil i jeho jmenování místopředsedou Nejvyššího soudu.

Za tuto interpretaci článku 62 Ústavy i samotné rozhodnutí Ústavního soudu se na jeho hlavu snesla vlna kritiky, včetně emotivně nazvaných článků Ústavní soud zrušil dělbu moci pana Hasenkopfa či 12. 09. 2007 je černý den pro českou justici pánů Havla a Kuhna na NP z 24.9. Ústava bohužel na tomto místě nehovoří jasným a jednoznačným jazykem a tak ač interpretace, kterou přijal Ústavní soud, je v kontextu celého ústavního systému podle mého názoru přirozená, není nesporná. Pokud by tento bod byl jediným důvodem pro zrušení rozhodnutí prezidenta republiky jmenovat Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu, bylo by to podle mého názoru málo. Iva Brožová ovšem svoji návrh zrušit toto jmenování opřela především o skutečnost, že tímto jmenováním byl porušen zákon 6/2002 Sb. o soudech a to jeho ustanovení v odstavci (1) paragrafu 15, jenž zní

§ 15
(1) Nejvyšší soud se skládá z předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedů kolegií, předsedů senátů a dalších soudců.

Této námitce je v nálezu Ústavního soudu věnována jen krátká zmínka v závěru, kde stojí
Navrhovatelkou předestřenou otázkou počtu místopředsedů Nejvyššího soudu se Ústavní soud v projednávané věci nezabýval, neboť její posouzení bylo - s ohledem na to, že již uvedené důvody samy o sobě vedly nutně k vyhovění návrhu a ke kasaci napadeného rozhodnutí - nadbytečné.

ačkoliv tato námitka poskytuje pro zrušení prezidentova rozhodnutí daleko jednoznačnější a nespornější argumenty. Pan prezident na ni ve svém vyjádření z 20.4.2007 reagoval tvrzením

Počet místopředsedů Nejvyššího soudu Ústava výslovně nestanoví, při její aplikaci je třeba zvolené ústavní koncepci podřídit výklad zákona, přičemž platí zásada, že obyčejný zákon nesmí více než ústava. Z ustanovení obyčejného zákona nelze přeinterpretovat ústavu do podoby, kterou zjevně nemá. Zákon o soudech a soudcích v § 15 odst. 1, který se zmiňuje o místopředsedovi Nejvyššího soudu, nelze považovat za zpřesnění Ústavy, neboť zákon je třeba vykládat pomocí ústavy, nikoliv ústavu pomocí prostého zákona.

Pan prezident nemá pravdu, neboť z odstavce (2) článku 91 Ústavy, jenž zní

Článek 91
(1) Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy. Zákon může stanovit jejich jiné označení.
(2) Působnost a organizaci soudů stanoví zákon.

plyne zcela jasně a jednoznačně, že Ústava přímo ukládá zákonodárcům, aby v zákonech upravili všechny aspekty činnosti soudů, které je potřeba pro jejich činnost. A naši svědomití zákonodárci také toto ustanovení v zákoně 6/2002 Sb.naplnili a to v Hlavě 1, Díle 1, oddíle 4, příznačně nazvaném Organizace a činnost soudů, jehož součástí je také již citovaný § 15:

Oddíl 4
Organizace a činnost soudů
Nejvyšší soud
§ 15
(1) Nejvyšší soud se skládá z předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedů kolegií, předsedů senátů a dalších soudců.

Tento paragraf "obyčejného zákona" 5/2002 Sb. a tedy i v něm stanovený počet místopředsedů Nejvyššího soudu, tedy "nepřeinterpretovává ústavu do podoby, kterou zjevně nemá", ale naopak naplňuje ustanovení odstavce (2) článku 91 Ústavy. Podobně je tomu i v případě Ústavního soudu, kde je počet místopředsedů stanoven v § 1 části první zákona o Ústavním soudu, jež se opět jmenuje příznačně Organizace ústavního soudu. Z předešlého pak vyplývá, že výraz "místopředsedy Nejvyššího soudu" v článku 62 f) Ústavy je třeba chápat ve smyslu "tolik místopředsedů Nejvyššího soudu, kolik jich stanoví zákon 6/2002 Sb." .

Celá kauza "Bureš" tak nese typické prvky absurdního divadla. Ve vyjádření pana prezidenta pro Ústavní soud se praví

Jmenováním druhého místopředsedy Nejvyššího soudu naplnil prezident republiky svoji ústavní kompetenci, když vyhověl žádosti místopředsedy Nejvyššího soudu, který jako jediný stál v čele soudu...

Takže pan místopředseda Kučera, který je u Nejvyššího soudu již od roku 1991, si šest let po schválení zákona 6/2002 Sb. o soudech, v němž je řečeno, že Nejvyšší soud má jednoho místopředsedu, jímž je on sám, najednou vzpomene, že by bylo vhodné jmenovat druhého místopředsedu a navrhne to panu prezidentovi, jenž mu ochotně vyhoví. A tak na Nejvyšším soudu vznikne situace, kterou by jim záviděli i v Kocourkově. Na webové stránce Nejvyššího soudu se návštěvník nejdříve dozví, že "Nejvyšší soud se skládá z předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedů kolegií, předsedů senátů a dalších soudců." aby pak v panelu o soudcích hleděl do tváří předsedkyně a dvou místopředsedů, Pavla Kučery a Jaroslava Bureše ....

Podle mého názoru pan prezident jmenováním Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu překročil pravomoc, kterou mu v této věci dává naše ústava a Ústavní soud proto toto jmenování po právu zrušil. Bezpochyby také zamítne jeho návrh ze dne 17.8.2007 na zrušení ustanovení § 15 odst. 1, a věty druhé § 15 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, tedy pasáží, v nichž je stanoven počet místopředsedů Nejvyššího soudu (jeden). Nemůže učinit jinak, neboť tato ustanovení jen naplňují článek 91 naší ústavy.

V této souvislosti bych ještě rád připomněl, že z 11 soudců Ústavního soudu, kteří hlasovali pro rozhodnutí zrušit jmenování Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu, jich 8 jmenoval Václav Klaus. Podle pánů Hasenkopfa, Havla, Kuhna a dalších jsou zřejmě všichni padlí na hlavu, když nepochopili tak jasnou věc, jako že pan prezident má pravdu. Možná ovšem, že pracují pro Džordžína.

Ústavní soud neohrožuje naši demokracii, ale naopak je jejím dobrým strážcem. Za to bychom mu měli poděkovat. Já to za sebe tímto činím.