To platilo na počátku roku 2003 a platí to i dnes. Před oněmi osmi lety soudkyně Městského soudu v Praze Dagmar Stamidisová třikrát po sobě rozhodla, že mají policisté i státní zástupci okamžitě přestat s jakýmkoli pátráním, vyslýcháním a sbíráním důkazů v kauze dvou představitelů zkrachovalé Universal banky. Přitom žádný soudce nemůže zasahovat do policejního vyšetřování, rozhoduje pouze o vině či nevině. Za skandální považoval rozhodnutí soudkyně Stamidisové i tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Rychetský, který řekl: „Taková rozhodnutí jsou samozřejmě nesmyslná. Vážným a podstatným způsobem ohrožují důvěru v rozhodování českých soudů, a navíc jsou vybočením z pravomoci soudce.“ K názoru Pavla Rychetského připojme ještě vyjádření náměstka policejního prezidenta Jaroslava Macháně – bylo lakonické: „Taková rozhodnutí by mohla paralyzovat práci policie."

Rychlý střih - a jsme v roce 2011. Soudkyně Stamidisová na popud ministerstva financí de facto zastavila pondělní chystanou odborářskou stávku, mylně podle ní svolanou Českomoravskou konfederací odborových svazů. Argument Miroslava Kalouska, že stávka sleduje politické cíle, nikoli hájení hospodářských, sociálních či kulturních práv, neuznala. Nejspíš nepřehlédla, že důvodem ke stávce je zejména chystaná penzijní a daňová reforma. Na druhé straně ale trvala na tom, že odboráři měli za povinnost oznámit důvody a cíle stávky, stejně jako počty stávkujících, s třídenním předstihem. Uznala sice, že stávka nebyla vyhlášena na základě zákona o kolektivním vyjednávání, přesto paragraf sedmnáct, odstavec čtyři tohoto zákona na tento protest vztáhla.

Stejně a kupodivu za použití takřka totožných argumentů rozhodl směrem ke stávce oznámené Odborovým sdružením železničářů další soudce Městského soudu v Praze, Martin Velehrach. V odůvodnění hovoří o rozporu vyhlášení stávky s dobrými mravy a o potřebě připravit se na minimalizaci škod.

Bude zajímavé sledovat, jakou odezvu budou mít tato rozhodnutí v právnické obci. V sobotu se jim například podivil i děkan pražské Právnické fakulty Univerzity Karlovy Aleš Gerloch. Ještě atraktivnější ale bude další proplouvání kauzy tuzemským soudním systémem. Než bude za námi, můžeme si všímat i kuriózních detailů. Třeba toho, že nezávislá justice předává obsílku žalované straně v sídle moci výkonné. Nebo též rychlosti rozhodování pražského městského soudu. Řada občanů nyní určitě podlehne dojmu, že i jejich případ bude vyřešen jindy pomalými soudci takto bleskově. V nedělní Partii televize Prima zazněla i zneklidňující otázka stínového ministra vnitra Jeronýma Tejce předsedovi Městského soudu v Praze Janu Sváčkovi, jestli je pravda nebo jen drb, že krátce před vynesením sporných verdiktů hovořil se zástupci vlády.

Perné dny a týdny nečekají jen soudce, ale i vládní legislativce. Nečasův kabinet se totiž rozhodl zpřesnit zákonné vymezení práva na stávku. Chápejme to jako originální pokus, průkopnický i na evropské poměry. Těžko si představit dohodu sociálních partnerů nad takovou normou. A sotva bude přijatelná pro opozici, třebaže se brzy právě ona může ocitnou ve vládních křeslech. Pochybnosti vyvolává i samotné schvalování podobného zákona, výrazně regulujícího práva daná Listinou základních práv a svobod, prostou většinou poslanců a senátorů.

Když odhlédneme od předmětu aktuálního sporu, je kapitolou samou pro sebe vztah výkonné a soudní moci. Dosud jsme zatím hlavami kroutili především nad zpolitizováním některých státních zastupitelství. Z poslední doby připomeňme přetahovanou ministra spravedlnosti Pospíšila a nejvyššího státního zástupce Zemana o šéfa pražského vrchního státního zastupitelství Vlastimila Rampulu.

Teď se do vyšších obrátek roztočí i polemika nad nezávislostí soudců. Jistý přesah do politiky je přirozený u Ústavního soudu. Proslýchá se, že prezident Václav Klaus, vyčítající tomu stávajícímu aktivismus, by rád nově mezi ústavními soudci viděl někdejšího náměstka nejvyšší státní zástupkyně Vesecké Zdeňka Koudelku, předsedu Vrchního soudu v Praze Jaroslava Bureše a již zmíněného předsedu pražského městského soudu Jana Sváčka. Jenže nyní vidíme, že politikou a velmi volnou interpretací ústavního pořádku žijí i nižší stupně soudnictví. Také zásluhou odborářské stávky se ocitnou v záři reflektorů mnohem více než dříve. Na škodu to určitě není. Jen se trochu děsím, co všechno pod nemilosrdným světlem spatříme.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6