26.4.2024 | Svátek má Oto


PRÁVO: Nižší nájmy, ušlé zisky a dostupné bydlení

10.2.2018

Pro někoho to může znít jako zpráva z dávných časů, ale Ústavní soud se v nedávných dnech znovu vrátil k tématu nájemného.

Nikoliv ovšem, jak by se snad někdo mohl domnívat, k aktuálnímu stavu, kdy bydlení je vážným problémem, a když je obecně konstatováno, že bydlení se stává nedostupným pro stále větší okruh občanů, ale vrátil se k situaci, která zde byla před dvanácti lety.

Tehdy ing. V. S. požadoval od státu náhradu za to, že výše nájemného určená tehdy právním předpisem (tento stav tu existoval od roku 1918 až do roku 2013) byla nižší, než si představoval.

Naše soudy tehdy jeho žaloby zamítly, a tyto zamítavé rozsudky teprve nyní Ústavní soud svým nálezem IV. ÚS 2326/16 zrušil.

Netřeba ovšem Ústavní soud obviňovat z přílišného aktivismu: musel jen reagovat na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku. Ten nám při posuzování stížností našich majitelů domů sdělil, že v případě odškodnění za regulovaný nájem „určení výše náhrady by se mělo mimo jiné zakládat na rozdílu mezi nájemným v podmínkách volného trhu a nájemným, na něž měli stěžovatelé právo podle vnitrostátní právní úpravy, která byla shledána ze strany Evropského soudu pro lidská práva protiprávní“.

Není to, žel, poprvé, kdy tento soud nepřihlédl ke konkrétním podmínkám v jednotlivých zemích a dal přednost obecnému teoretizování. Vždyť přece žádné „podmínky volného trhu“ v bydlení u nás v roce 2006 neexistovaly!

Je-li podmínkou volného trhu to, že cena se sjednává dohodou a lidé se mohou sami svobodně rozhodnout, zda cenu přijmou, či nikoliv, pak každý ví, že naprostá většina občanů si nemohla tehdy vybrat mezi lacinějším a dražším bytem. Je samozřejmě také pravda, že ne všichni restituenti měli dostatek peněz na to, aby opravili vrácené domy po nedobrém hospodaření s bytovým fondem v minulých letech. Ale představa, že tyto peníze jim mohou ze svých příjmů poskytnout nájemníci, byla nesmyslná. Ústavní soud – ač se v minulosti vyslovoval proti regulaci nájemného, ale současně považoval právo bydlení za důležité sociální právo – je si této situace snad vědom, a proto poskytl obecným soudům tento návod:

Obecné soudy jsou tak povinny při rozhodování o výši náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 vycházet jako z primárního kritéria z rozdílu mezi obvyklým (tržním) nájemným v daném místě a daném čase a nájemným, kterého mohl dle právní úpravy vlastník dosahovat či kterého skutečně dosahoval.

ESLP však připouští („mimo jiné“), že nemusí jít o kritérium jediné. Obecné soudy tedy mohou vzít v úvahu další okolnosti případu, přičemž odchýlení se od shora uvedené základní metody stanovení náhrady musí být založeno na věcných důvodech směřujících ke spravedlivému řešení věci a opřené o přesvědčivou a racionální argumentaci.

Tedy nejen „tržní nájem“, ale i spravedlivé řešení, kde mírou spravedlnosti není jen míra zisku, ale také nezbytnost bydlení a reálná možnost občanů si bydlení opatřit.

Jsem přesvědčen, že všechny ty minulé spory nejen o výši nájemného, ale obecně o právu na bydlení vedly u části společnosti k jistému „ochlazení“ polistopadového nadšení, k sociální a ekonomické nejistotě, která má svůj podíl na stavu společnosti i dnes. Jak mi kdosi řekl, „klíči od bytu bych na Václaváku nezvonil, kdybych věděl, že mi je majitel za pár let vezme“.

V žádné „postkomunistické“ zemi k tak rozsáhlé restituci domovního majetku, jako tomu bylo u nás, nedošlo. A tak jak ostatně praví přísloví: pro dobrotu na žebrotu…

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv

Právo, 8.2.2018