Vratislav, syn Břetislava I., to neměl se svými čtyřmi bratry lehké. Starší Spytihněv ho tloukl, protože ho podezíral z úkladů kvůli nástupnictví po otci, a když si chtěl Vratislav vybít vztek na mladších sourozencích, všichni tři se spojili a také ho mlátili. Nejhorší byl Jaromír.

„Pojďte, hoši, zbijeme Vratislava,“ říkával, když nevymyslel lepší zábavu. Konrád a Ota ho poslouchali na slovo a Vratislav mohl jen bezmocně zuřit.

Proto si velice oddechl, když otec poslal Jaromíra do ciziny na studia, aby se tento někdy v budoucnosti mohl stát pražským biskupem. Marné byly Jaromírovy slzy, kníže byl neoblomný.

Když potom za pár let Břetislav zemřel a po něm i Spytihněv, usedl na knížecí stolec Vratislav. Tehdy se Jaromír vrátil z Lutychu do Prahy a poprosil bratra, aby mu přidělil také nějaký úděl, tak jako Konrádovi a Otovi. Vratislav se zlomyslně usmál a pravil:

„Náš otec určil, že budeš knězem a biskupem. Čeká tě peklo, budeš-li vzdorovat.“

Přikázal sluhům, aby bratra drželi, a vlastnoručně mu vystříhal na hlavě kolečko. Jaromír byl z té potupy v takovém šoku a útlumu, že se nechal biskupem Šebířem vysvětit na kněze a přisluhoval mu při mši. Teprve pak se vzpamatoval a odešel za hranice. Tam mu tonzura brzy zarostla.

Když ale Šebíř zemřel, všechno si rozmyslel. Rozhodl se, že se vrátí, stane se biskupem a bude dělat Vratislavovi nepříjemnosti. Ten ale bratrovy záměry vytušil. Svolal do svého vojenského tábora všechny významné Čechy a tam ustanovil biskupem svého kaplana Lance, pocházejícího z Německa. Čekalo ho však velké překvapení – všichni se postavili za Jaromíra! Začali reptat, zaznělo i, že milejší by byl psí ocas či oslí hovno než Němec. Takovou váhu měla vůle zemřelého knížete Břetislava! Najednou byl Vratislav v ležení skoro sám, odešli mu předáci i většina vojska. Pod hrozbou vzpoury proto rebelantům vzkázal, že z bratrské lásky uznává Jaromíra jako biskupa.

Jaromír se tedy stal českým duchovním pastýřem. Nastěhoval se do biskupského domu na Pražském hradě a na oslavu svého vítězství uspořádal pro své kumpány pitku. Jeptišky si na noční vyřvávání stěžovaly u knížete, ale ten se nyní neodvážil zakročit. Jaromír měl smíšené pocity. Kladl si otázku: Chtěl jsem to? Procházet se s berlou jako lesník na vycházce? Pozdě k ránu se rozplakal.

Bylo nutno odebrat se do Německa a nechat se tam od krále a arcibiskupa uvést do úřadu. Vyrazil z Prahy se svými druhy v poměrně dobré náladě, ale jakmile překročili hranici, byl stále zamlklejší. V Mohuči mu dali berlu a prsten, oblékli ho do drahocenného šatu, na hlavu mu posadili vysokou mitru a ještě ho přejmenovali na Gebharta. Pomyslel si: Dělejte si se mnou, co chcete.

Když vyšel z chrámu, nemohli ho jeho společníci poznat. Ve tváři se mu nehnul jediný sval, oči přimhouřené, z biskupského pláště se střídavě zvolna vysouvaly vzácné střevíce. Pokynul jim, aby před ním poklekli, požehnal jim a pravil:

„Vstaňte, moje děti. Budu prosit Boha, aby vám vaše hříchy odpustil.“

Všichni byli z jeho proměny sklíčeni, zamyšleni se přeplavili přes Rýn. Na druhé straně pak mlčky poobědvali. Jaromír poté chodil zvolna podél řeky a o čemsi přemýšlel. Jeden z jeho druhů se posadil na břeh, a protože bylo horko, spustil nohy do vody. Náhle se k němu přikradl zezadu Jaromír, prudce ho strčil do řeky a vykřikl:

„Podruhé tě křtím, Viléme!“

Vilém se nalokal vody a málem se utopil. Všichni rázem pookřáli, měli radost, že se jejich pán nezměnil.

V Praze pak Jaromír začal vykonávat svůj úřad. Většinu svých povinností přenechal proboštu Markovi a sám se věnoval svým obvyklým zábavám. Někdy bývaly tak hlučné, že jeptišky v klášteře sv. Jiří nemohly usnout. Když se to nelepšilo, šla abatyše ochlasty napomenout. Jaromír seděl na sudu, měl od pití červený a usmolený obličej a mešní víno z něj táhlo na několik kroků. Stížnost vyslechl se vší vlídností.

„Když nemůžete spát, můžete se veselit s námi,“ pravil s úsměvem. „Nic proti vám nemám, vždyť moje matka žila také v klášteře, než ji můj otec unesl.“

Poté, co s domluvou nepořídila, šla si abatyše znovu postěžovat ke knížeti. Tentokrát se Vratislav rozhodl zakročit. Vyhledal Jaromíra a káral ho. Jaromír si během napomínání pohvizdoval a syčel.

„Ty mi nemáš co poroučet,“ řekl. „Já mám nad sebou jenom arcibiskupa a papeže. Rozumíš tomu, ty osle?“

Vratislav chtěl bratra udeřit, ale než se nadál, ležel na podlaze. Vůbec nechápal, jak se to mohlo přihodit. Dumal nad tím ještě dlouho po Jaromírově odchodu, ale marně. Napadlo ho jen takové vysvětlení, že v západních zemích jsou o krok vepředu úplně ve všem.

Jaromír pak pil Vratislavovi krev co možná nejčastěji, nevynechal jedinou příležitost. Po zralé úvaze se rozhodl, že bude mezi lidmi oblíbený. Omezil pití a začal se chovat jako správný pastýř. Vykonával dobročinné skutky, každou chvíli někomu žehnal a často se modlil. Lidé to oceňovali, s úžasem si ukazovali místo, kde jejich biskup klečel – bylo mokré od slz!

To už bylo na Vratislava moc, uvědomil si, že v blízkosti toho bídáka nemůže žít. Zbudoval si na vyšehradské skále pevný hrad a přestěhoval se tam.