17.7.2019 | Svátek má Martina






POVÍDKA: Náhrdelník

21.4.2006

Cagliostro 2Ačkoli bylo nádherné slunečné letní dopoledne s blankytnou oblohou bez jediného mráčku, uvnitř pokoje panovalo značné šero. Těžké závěsy z tmavě rudého sametu zakrývaly všechna okna a temnotu v místnosti ještě umocňovaly přenádherný kazetový strop a o nic méně krásné dřevěné obložení stěn, obé mistrovská umělecká práce z červeného dubu, jehož dřevo věky ztmavlo takřka do černa. Neméně tmavý byl i veškerý nábytek, který byl zjevně kdysi dávno vyroben tou samou rukou přesně do tohoto pokoje, neboť jeho materiálem byl týž červený dub a zdoben byl stejně úchvatnými řezbami: těžký oválný jídelní stůl a kolem něj dvanáct židlí s nezvykle vysokými opěradly, očalouněnými tmavorudým sametem, na němž byly stříbrnou nití vyšity lovecké výjevy. Stříbro na výšivkách bylo ovšem stářím úplně zčernalé, tak jako stříbrné kování kolem nohou stolu a židlí. Jediným světlým bodem v této ponuré místnosti byl veliký erb umístěný na zdi proti oknům, na němž se skvěla zlatá lilie v bílém poli. Veškerým osvětlením pak byly dva šestiramenné svícny stojící na stole. Mihotající se světlo voskovic ovšem nemohlo přespříliš rozptýlit panující šero a tak pouze umocňovalo zdejší tíživou atmosféru a jedenácti mužům, sedícím kolem stolu, dodávalo takřka přízračného vzhledu.

Spiklenci údajně nemají rádi denní světlo. Těžko říci, zdali byla tato stará pravda pro onu jedenáctku hlavním důvodem. Je také možné, že si prostě jen potrpěli na poněkud teatrální gesta a nebo byli tak konzervativní, že si své schůzky na jiném místě a za jiných okolností prostě nedovedli představit. Byli určitě dosti mladí, i v tomto nevalném osvětlení bylo na jejich obličejích zcela zřejmé, že jen málokterý z nich již oslavil třicáté narozeniny. Přesto bylo ve výrazu jejich očí, mimice i gestech něco nesmírně starého. Kromě toho ani jejich starobylé oblečení a zejména bíle napudrované paruky na hlavách neodpovídaly dnešní době. Duch dávných věků se vznášel nad celou touto společností. Tam venku panovalo pozdní dvacáté století s veškerým svým ruchem a shonem, jeho vláda ale zjevně končila před okenními tabulemi tohoto pokoje a sametové záhyby nepropouštěly dovnitř žádný rušivý zvuk.

Podle všeho těch jedenáct na někoho čekalo. Na stole stály tři velké zlacené karafy plné rudého vína a před každým ze sedících prázdná číše. Stejná číše stála i před židlí v čele stolu, která byla prozatím volná. A z lidí, shromážděných kolem stolu, si doposud rovněž nikdo nenalil. Bavili se mezi sebou polohlasem, ale z útržků jejich rozhovoru by nezasvěcený stejně mnoho nepochopil. Stejně jako ve věci příšeří v místnosti by bylo velmi obtížné odhadovat, proč tak činí. Zdali se jednalo o hluboce zakořeněný zvyk, vzniklý z nutnosti dlouholetého utajování, a nebo o to, že měli tito lidé tajnůstkářství zakotveno přímo v samotných svých povahách a nebyli tudíž schopni jiným způsobem konverzovat ani s nejbližšími přáteli.

Náhle se otevřely dveře a do místnosti vstoupil dvanáctý muž. Byl o něco málo starší, než ostatní, patrně tak čtyřicátník, a zdálo se být zjevné, že je jejich vůdcem. Svým vzhledem, oděvem i gesty zcela zapadal mezi tuto skupinu, ale v ruce nesl předmět, jehož futuristický design ze svítivého kovu působil ve zdejší atmosféře na první pohled nepatřičně. Když jej beze slova položil před sebe na stůl, jeho cizorodost jako by tím byla ještě zdůrazněna. Přesto se nikdo z ostatních přítomných neodvážil dát najevo případný nesouhlas jediným slovem, ba ani sebenepatrnějším gestem.

Nově příchozí se mlčky pomalu posadil a v zápětí si vzal slovo: „Pánové, jak jsem vás informoval na naší minulé schůzce, nebrání již nyní nic tomu, abychom konečně splnili naše poslání. Stroj času byl před nedávnem úspěšně dokončen a také všechny zkušební testy v minulém týdnu proběhly v naprostém pořádku…“

Jeho řeč byla na krátký okamžik přerušena bouřlivým potleskem ostatních přítomných, kteří se v tak historickou chvíli prostě nedokázali ovládnout. Mluvčí jim to nijak nezazlíval, byli přece ještě tak mladí, někteří z nich sotva odrostlé děti, a přitom své životy zasvětlili jediné věci. Stejně, jako jejich rodiče a rodiče jejich rodičů a konečně i jako on.

Ostatně také v jeho hlase bylo jasně patrné pohnutí, když za okamžik pokračoval: „Ano, naše milovaná Francie se pozvedne ze dvěstě let trvajícího úpadku a znovu zaujme místo, které jí po právu náleží. Všichni víte od svých otců a dědů, jejichž předkové, výkvět naší aristokracie, zakládali tuto společnost, co bylo počátkem úpadku naší nešťastné vlasti. Dnešní černý den, kdy poslední právoplatný král Francie z krve svatého Ludvíka předal vládu do rukou zlořečených Orleánských. Dvě staletí vlády jejich neschopné dynastie přivedly naši zemi k absolutní ztrátě někdejšího lesku, slávy i moci. Co bylo toho nešťastného dne pokaženo, bude dnes, dne téhož data, konečně napraveno. Každý z vás byl od dětství pro tento úkol trénován. Já teď vyberu toho nejlepšího, který se přenese do doby několika let před onen stokrát prokletý den, eliminuje vliv toho zrádného vévody a poté se vrátí zpět.“

Ticho v místnosti jako by zhoustlo. Všech jedenáct mužů sedělo bez pohnutí. Každý z nich z celého srdce doufal, že by se mohl stát tím vyvoleným, který Francii zachrání. Zároveň si však každý z nich v duchu probíral své slabiny, které jsou hlavní překážkou pro to, aby se mohl spasitelem vlasti stát právě on. Všechno to ale trvalo pouhých pár desítek vteřin, jejich vůdce je nenechal příliš dlouho se trýznit směsicí naděje i krutých pochybností. Povstal a ukázal na proti sobě sedícího štíhlého mladíka s živýma černýma očima: „Vy, hrabě, máte i přes své chyby, jakými je například vaše určitá lehkomyslnost, vlastnost, které je podle mého pro takovouto věc zapotřebí ze všeho nejvíce – schopnost geniálně improvizovat v nečekaných situacích. Proto jsem zvolil pro tento úkol právě vás. Vypravíte se do minulosti a zachráníte tak naši zem.“ Všichni ostatní se na vybraného upřeně zadívali a z jejich výrazu bylo patrné, jak se v nich mísí obdiv se závistí. Posléze ale v pohledech všech zbývajících desíti převážilo něco jiného, naděje a víra v to, že právě on to dokáže.

CagliostroVyvolený přistoupil k vůdci jejich skupiny. Ten se k němu naklonil a šeptem mu ještě naposledy vysvětloval veškeré podrobnosti týkající se nastavení a ovládání stroje času. Pak vytáhl z kapsy objemný váček, jehož cinkot prozrazoval, že obsahem budou mince, a podal ho hraběti s těmito slovy: „Zde je téměř celá pokladna našeho spolku, prakticky vše, co bylo za celou dobu naší existence pro úspěch této věci nashromážděno. Je tam dost louisdorů na to, abyste se mohl na pár měsíců vyšvihnout mezi nejelegantnější pařížskou smetánku sedmdesátých let osmnáctého století, i na to, abyste mohl koupit pera některých těch věčně hladových pisálků. Zbytek je už na vás. Pamatujte, že ve vás vkládáme veškeré své naděje nejen my, ale i vaše vlast.“

Oslovený se mírně uklonil, nejprve směrem k předsedajícímu, pak jednotlivě ke každému ze svých kolegů, a vážným tónem pronesl: „Přísahám na svůj život, že vás nezklamu.“

-„Je pouze na vás, kolik týdnů či měsíců budete pro splnění vašeho úkolu v předminulém století potřebovat, ale stroj času je automaticky nastaven tak, abyste se sem navrátil zpět přesně za deset minut po vašem odchodu. Budeme na vás pochopitelně čekat,“ řekl předsedající a podal mu pohár s červeným vínem, jehož barva v přítmí pokoje připomínala zasychající krev. Na to se chopil svého a celá společnost najednou jako by na neviditelný povel povstala, jeden každý rovněž se sklenicí vína v ruce.

Hlas předsedajícího se rozlehl místností a jeho tón prozrazoval silné dojetí, když hovořil ke stojícím: „V této chvíli se možná vidíme naposledy. Každý z nás velmi dobře ví, že změna časové linie může způsobit i to, že předkové některého z nás zemřou dříve, než by se mohl on nebo jeho rodiče či prarodiče narodit. Toto riziko jsme na sebe vědomě při vstupu do této společnosti vzali. Mohu však snad za nás za všechny slíbit, že ten, kdo tímto způsobem obětuje svůj život pro záchranu vlasti, pochopitelně navždy zůstane ve vzpomínkách těch ostatních a jeho jméno bude zlatým písmem nesmazatelně zapsáno do dějin Francie. Ať už za pár minut naše řady prořídnou jakkoli, my všichni, jak tu právě teď stojíme, pozvedáme číši na váš úspěch!“

-„A na Francii!“ přidal se druhý nejstarší člen společnosti, sedící po jeho pravici.

-„Ať žije Francie!“ odvětil hrabě a vyprázdnil svůj pohár během několika vteřin. Odložil jej na stůl, ještě jednou se všem lehce uklonil, pak se strojem času v ruce poodstoupil do volného prostoru mezi dveře a stůl a stiskl příslušné tlačítko. Vzduch kolem něj se na kratičký moment vyplnil zvláštní mlhou a když se tato mlha rozplynula, nikdo již na tom místě nestál.

V ten okamžik předsedající položil doprostřed stolu velké přesýpací hodiny. Písek začal zvolna protékat do spodní nádoby a tiše tak měřil čas, který zbýval do návratu jejich vyslance do minulosti. Sedící kolem něj zcela nenuceně popíjeli víno jako by se jich ani náhodou netýkalo to, co se s nimi za pár minut může stát. Působilo to poněkud makabrózním dojmem, jako piknik mrtvých na dovolené.

Všichni kolem stolu si však byli dobře vědomi toho, že za několik okamžiků kterýkoli z nich může přestat existovat. Přesto je to zjevně netrápilo a na tváři jediného ze sedících se nedala zachytit sebe nepatrnější stopa strachu. Jediné, čím se tato společnost na první pohled lišila od běžného setkání aristokratů před nějakými dvěma staletími, bylo hrobové ticho, panující v místnosti, rušené jen praskáním knotů svící. Všichni si zcela mlčky nalévali rudé víno. Jeho krvavá barva v přítmí svíček vypadala stále zlověstněji. Nikoho z nich by ale ani ve snu nenapadlo, že by tomu měl přikládat váhu a považovat to za špatné znamení. Naopak, jejich obličeje vyjadřovaly jediné pohnutí mysli – naději.

Poslední zrnko písku propadlo, ale nikde se neobjevila jediná známka čehokoli, co by mohlo být považováno za sebemenší náznak třeba jen pokusu o návrat z minulosti. Vosk zvolna odkapával, svící ubývalo a stíny se dloužily… Po nekonečně dlouhé době se malounko pohnul jeden ze závěsů.

Ovšem nic více se již nestalo, takže to byl patrně jen průvan. Za chvíli na to zhasla jedna svíčka, potom další… a pokoj se stále více nořil do šera. Všichni však doposud mlčeli a jediným gestem nedali najevo případnou netrpělivost. Zamyšleně se dívali kamsi do prázdna, někam, kam patrně mohli vidět jen oni sami. Čas pomalu plynul aniž by jej už cokoli měřilo, víno bylo dopito a jejich druh se stále neobjevoval…

Muži kolem stolu připomínali více a více kamenné sochy. Na některých tvářích se ale přece jen masky klidu postupně měnily ve výrazy úžasu, zklamání či beznaděje. Ani teď však nepadlo jediné slovo a tvář předsedajícího byla stále neměnná. Dokud on nepromluví, žádný z ostatních by si nedovolil mlčení přerušit. Nikdo neví, zdali takto beze slova a málem i bez jediného pohnutí seděli minuty, hodiny nebo dny.

Nečekaně se v rohu místnosti vedle krbu zhmotnil chuchvalec již známé mlhy a za pár desítek vteřin z něj vystoupil hrabě. Na první pohled bylo zřejmé, že v minulosti musel strávit dlouhou řadu let, kolem očí i úst mu přibyly četné vrásky. Přesto se tvářil slavnostně a hrdě.

-„Úkol je splněn. Omlouvám se pouze za své malé zdržení, bylo způsobeno drobnou technickou závadou…“

-„Jakou závadou?“ jako nůž rozetnul místnost ostrý hlas předsedajícího.

-„Při přistání v minulosti, které bylo poněkud tvrdší, než jsem čekal, mi stroj času upadl a naneštěstí se rozbil jeden z řídících krystalů…“, klidně vysvětloval.

-„Cože?“ ozval se vůdce skupiny ještě ostřeji.

-„Vážený markýzi, opravdu není třeba se kvůli tomuto drobnému detailu zneklidňovat. Podstatné je, že vliv zrádného vévody Orleánského byl eliminován přesně podle našich plánů, nešetřil jsem louisdory pro pokoutní pisálky, aby ho očernili. Někteří z nich mě až překvapili tím, že svá pera snad namáčeli do samotné žluči. Ve svých pamfletech o něm napsali takové věci, že by od něj ani toulavý pes kůrku chleba nevzal. Na úspěchu naší věci by ta maličkost s rozbitým krystalem ostatně tak jako tak nemohla mít žádný vliv, jediné nebezpečí hrozilo mně – a to takové, že bez nalezení jiného vhodného krystalu, kterým bych stroj času opravil, se k vám již zpět nevrátím. To by byla ale z mé strany velmi malá oběť pro realizaci našeho cíle a kromě toho…“ malounko se pousmál, „…takzvané století rozumu mělo také množství svých nesporných půvabů…“

Na chvíli se odmlčel, jako by vzpomínal na něco z těch let, která prožil v dvě století vzdálené minulosti. Za malý okamžik však pokračoval dál: „Trvalo to sice nikoli měsíce, ale celé roky, ovšem nakonec nebylo až tak nemožné prasklý krystal nahradit. Jediný vhodný diamant sice byl součástí jistého náhrdelníku v hodnotě miliónu zlatých, které jsem samozřejmě k dispozici neměl, takže bylo nutno zorganizovat jeho poněkud dobrodružné zmizení…“ Znovu se usmál a celý výraz jeho tváře teď vyjadřoval notné pobavení.

-„O vašich zajisté nevšedních zážitcích v osmnáctém století nám podrobně popovídáte příště, hrabě,“ utnul jeho drobátko vychloubačnou řeč trochu mentorským tónem markýz.

-„Odpusťte, nechal jsem se unést,“ odvětil omluvným tónem navrátilec z minulosti.

-„Jako by se nic nestalo, hrabě,“ pravil na to ten, jemuž především byla tato slova určena. „Pokračujte, prosím, ale pokud možno stručně a pouhá fakta.“

-„Co se týče problému s poruchou stroje času, tak ten byl vyřešen nahrazením prasklého krystalu jiným vhodným. Jediná komplikace, která tím vznikla, bylo to, že jsem vás musel nechat poněkud déle čekat na svůj opětovný příchod. Rozbitím krystalu byl vymazán automaticky nastavený čas návratu. Protože jsem si nepamatoval přesný okamžik svého odletu do minulosti, bál jsem se, abych náhodou nezpůsobil nějaký nevhodný časový paradox, a tak jsem pro jistotu naprogramoval čas pro návrat na dobu o hodinu pozdější, než byl poslední moment, o němž jsem mohl s jistotou prohlásit, že jsem jej ještě trávil zde s vámi před svým odletem,“ vysvětloval klidně. „Ale to vás asi nezajímá, podstatné jsou zcela jiné věci. V prvé řadě naplnění hlavního cíle naší ctihodné společnosti. Ovšem o tom jsem přece již…“ rozhlédl se po svých druzích, „…mluvil. Úkol, kvůli kterému jsem byl do minulosti vyslán, jsem splnil beze zbytku a bez ohledu na tuto drobnou technickou závadu.“

-„Výtečně, hrabě,“ pokynul mu hlavou předsedající. V zápětí zazvonil na zvonec, který po celou dobu spočíval na stole u jeho pravé ruky. Na tento signál se otevřely dveře a shrbený šedovlasý sluha v bledě modré livreji přinášel tác s dvanácti čistými sklenkami z broušeného, bohatě zlaceného křišťálu. Obřadně je postupně jednu po druhé stavěl na stůl před každého ze členů společnosti a zároveň sbíral na tác špinavé poháry. Při tom nezapomněl ani na číši, jež stála na nebezpečném místě na samé hraně stolu, kde ji hrabě zanechal položenou při svém odchodu do minulosti před desítkami minut.

Poté s tácem použitého skla rychle odkvačil a během necelých dvou minut se vrátil se třemi lahvemi oroseného šampaňského, které bleskurychle otevřel a obratně nalil.

Všichni povstali s poháry v rukou, dnešního dne již podruhé.

-„Na dnešní den, který zachránil Francii!“

-„A na jejího zachránce, hraběte Cagliostra!“ neudržel se jeden z nich, hoch sotva osmnáctiletý.

-„Na Francii!“ pevným hlasem vyřkl oslovený.

Po tomto přípitku se společnost chtěla rozejít. Necítili se najednou ve stísněné atmosféře ztemnělého pokoje dobře. Byli přesvědčeni, že teď, když je jejich zem opět na výsluní moci a slávy, bylo by hříchem schovávat se jako sýčci za zataženými závěsy před denním světlem. Ne, chtěli si vychutnat triumf své vlasti, který byl i jejich vítězstvím, v plném slunečním jasu. Navíc dnes poprvé se nemusejí skrývat a nenápadně se z místa svých tajných schůzek vytrácet každý zvlášť. Dnes již ne. Svůj úkol splnili, takže mohou všichni pohromadě hrdě vyjít na hlavní bulvár. Jenom to dobové oblečení, tradiční na všech jejich schůzkách, musejí samozřejmě odložit a převléci se zpátky do šatů odpovídajících konci dvacátého století.

Za čtvrt hodiny již společnost scházela dolů po mramorovém schodišti k domovním vratům. Prozatím všichni pohromadě, neboť tento palác byl chráněn zvláštním polem, které způsobovalo, že se změny v časových liniích osob přítomných uvnitř nedotýkaly. Jakmile však domovní dveře otevřeli a vyšli z nich na ulici, zírali překvapeně před sebe a nechápavě se rozhlíželi kolem.

S tím, že se někteří z nich po opuštění domu doslova rozplynou ve vzduchu, předem počítali. Sice je něco jiného teoreticky vědět, že se tak stane, a něco úplně jiného je zažít na vlastní kůži, jak vám přímo před nosem dlouholetý přítel zničehonic zmizí jako přelud, ale to bylo to poslední, co by je mohlo nějak zásadně vyvést z míry.

O poznání více je sice překvapilo, že z jejich skupiny zbyla pouhá necelá polovina a palác za nimi se proměnil v jakousi prapodivnou hypermoderní stavbu ze skla a oceli, ale ani to by je snad až tolik nezaskočilo.

Zcela šokováni však byli děním, co se odehrávalo přímo před nimi. Bulvár neporovnatelně širší, než před necelými dvěma hodinami, byl doslova zaplaven lidmi. Jeho středem procházeli ve vyrovnaných řadách vojáci, jimž davy na chodnících nadšeně mávaly. Rozesmátí rodiče zvedali na ramena své děti a ukazovali jim nad hlavami přelétající stíhačky, jež na nebi vytvářely obrovský pruh duhy o pouhých třech barvách – modré, bílé a červené, mladí lidé se objímali, hudba vyhrávala a ve větru se třepotaly stovky vlajek. Hotová záplava modro-bílo-červených vlajek.

S otázkou v očích proto zbylí spiklenci pohlédli na svého vůdce a poté na hraběte Cagliostra. Ti ovšem nevypadali, že by jim to, co se tu děje, bylo jasnější, než ostatním. Chápali jen, že probíhá nějaká velkolepá oslava, ovšem nikdo již netušil jaká, čeho a proč. Ještě větší záhadou jim byly ty trojbarevné vlajky, které viděli poprvé ve svém životě. Hrabě se osmělil jako první a přistoupil k jednomu z jásajících: „Promiňte, pane, nejsem tak úplně místní, co je to zde za oslavu?“

-„No teda! Na Američana mluvíte francouzsky skvěle, skoro úplně bez přízvuku, jste vážně dobrej,“ zachechtal se oslovený a bodře ho plácl po rameni.

-„Na Američana? Ale já jsem…“ zrozpačitěl hrabě.

-„Kanaďan? Jo, no jo, to je fakt, v Quebecu se mluví francouzsky. Ale tam přeci jen nejsou takoví ignoranti, tak o naší historii něco vědí… teda aspoň jsem si to do týdle chvíle myslel,“ zvesela pokračoval ten chlapík.

-„Víte, já… já…“ zakoktával se hrabě Cagliostro ve snaze najít nějakou věrohodně znějící výmluvu. Najednou ho osvítila geniální myšlenka. Ano, to je ideální.

-„Měl jsem před nedávnem nehodu. Lékař mi říkal, že jejím následkem bude částečná krátkodobá ztráta paměti.“

-„Tak to mi promiňte,“ zrudl pro změnu rozpaky ten muž. „Měl jsem vás prostě automaticky za Amíka, protože pouze ti jsou takoví pitomci, že jsou schopní přijet do Francie na největší oslavy státního svátku v tomto století a neobtěžovat se vůbec zjistit si, co se to slaví. Takže jak vám mohu pomoct?“

-„Mohl byste mi nějak stručně objasnit co a proč se dnes slaví? Mluvte se mnou klidně tak, jako bych byl ten americký hlupák,“ usmál se na něj hrabě.

-„Doufejme, že se vám ta paměť hodně brzo vrátí. Třeba tomu taky trošku pomůžu tím, když vám řeknu co a jak. Ve škole jsem sice nebyl v historii bůhvíjaký eso, ale tady tohle ví každý malý dítě. Dneska je čtrnáctej červenec, největší francouzskej státní svátek. Tehdá v roce 1789 padla Bastila a tím začla velká revoluce, co smetla ve Francii monarchii a nastolila republiku. A dneska je to holt vůbec ohromná sláva, páč je to na chlup přesně dvě stě let.“

Darth Zira


Diskuse


Jana Dvořáčková
20:19
22.5.2006

-
18:32
25.4.2006

počet příspěvků: 2, poslední 22.5.2006 08:19
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...