19.3.2024 | Svátek má Josef


POVÍDKA: Hledání ráje

24.5.2019

V Litoměřicích strávil Josef Jungmann patnáct spokojených let. Žáci si ho oblíbili, kolegové ve sborovně byli příjemní a našel si zde i nevěstu – z německé dívky udělal českou ženu. Na vědeckou činnost a zvelebování mateřského jazyka měl dostatek času, pustil se i do překladu anglického eposu Ztracený ráj od Johna Miltona. To proto, aby dokázal, že českým jazykem se dá vyjádřit všechno. Řadu zbrusu nových slov si k přebásnění musel vymyslet – některá se mu povedla, některá ne.

Někdy si uvědomoval, že mnohem hmatatelnější ráj se nachází přímo kolem něho, protože okolí Litoměřic s malebným údolím Labe, špičatými kopci, z nichž vynikala především Milešovka (Donnersberg), úrodnými poli a zahradami bylo označováno jako Český ráj (Paradies von Böhmen). Bohužel bylo osídleno především Němci a jeho krásu oceňovali ještě také němečtí turisté z pohraničí a Saska. Když ve výletních hostincích vyřvávali návštěvníci německé písně, měli čeští vlastenci po náladě.

Štvalo to i Jungmanna a jeho nejlepšího přítele Antonína Marka.

„Jakýpak Český ráj, když se tu ti hnusní Němčouři roztahují?“ uvažoval Marek.

Jungmann příteli přizvukoval a postupně se z tématu tak rozčílil, že začal koktat. Nakonec pravil:

„Musíme si najít nový Český ráj. Nejlépe takový, kam nepáchne německá noha.“

Marek živě souhlasil a na mysli mu okamžitě vytanul jeho rodný kraj kolem Turnova, po kterém se mu stýskalo.

Oba přátelé se pak z Litoměřic vystěhovali, každý jinam. Jungmann zakotvil v Praze a Marek zahájil ve svém rodném kraji duchovní dráhu. Když vystřídal mezi Troskami a Kozákovem několik míst, usadil se na zbytek života na faře v Libuni. Tak jako mnoho jiných katolických farářů i on ve své farnosti působil jako národní buditel. Poskytoval lidem cenné rady, choval včely a každý čtvrtek hostil vzdělance z okolí. Ostatní čas věnoval skládání vlasteneckých básní a vymýšlení nových slov pro Jungmannův slovník, zejména z odvětví vědeckého názvosloví. Jeho nejzdařilejší kniha se nazývala „Logika neboli Umnice“. Svému příteli posílal do Prahy máslo, zelí a švestky a často si dopisovali. Když si postěžoval, že mu chybí rodinný život, poradil mu Jungmann, aby si pořídil kuchařku.

V Praze se mezitím stal Jungmann uznávanou hlavou českého národního života, hlavně v oblasti jazyka. Jemu a jeho přátelům vděčíme za to, že se tu dá mluvit pěkně a výstižně. Okruh vlastenců se kolem něho rozšiřoval. Přednášel mladíkům o české řeči a nutil je do literární činnosti. Jednou v Klementinu přednesl Karel Hynek Mácha svou prvotinu „Svatý Ivan“ a Jungmann ho veřejně pochválil. Mácha se zapýřil, jeho báseň pak vyšla tiskem.

Dál už se Jungmann o Máchu nezajímal, měl dost jiné práce. Básníkův pesimismus by mu určitě nevoněl. Hodně se od sebe lišili. Zatímco Jungmann vystupoval skromně a nenápadně, Máchovi se líbilo být ve středu pozornosti. V diskuzích všechno musel vědět nejlépe, a aby se nerozzuřil, dávali mu jeho druzi za pravdu. A zatímco venkovan Jungmann vytahoval paty z města pouze o prázdninách, rodilý Pražan Mácha nevynechal jedinou příležitost z Prahy zmizet. Měl nepokojnou duši i nohy. Česká krajina ho uchvátila. Prošel si ji celou pěšky a často se do oblíbených míst vracel, nejraději tam, kde spatřoval Bezděz a Trosky. Vyhledával hrady a jejich zříceniny, kreslil si je a oddával se v nich snění. Většinou ho doprovázel jeden nebo více přátel, ale když se nikomu zrovna nechtělo, vydával se na cestu sám.

Na jaře roku 1835 se se třemi přáteli vypravil opět na sever. Prošli boleslavským krajem, navštívili všechny hrady, vydrápali se na kdejakou skálu a prolezli kdejakou pískovcovou škvírou. Mácha pusu nezavřel, neustále své druhy poučoval. Odpočinuli si od něho jen u Hrubé Skály, kde si básník odskočil k jedné známé harfenici.

Zavítali i do Libuně. Vlastenců nebylo nikdy dost, a proto byl Marek potěšen, když mu Mácha zabušil na vrata. Laskavý farář pohostil soukmenovce jeřabinkou, díky níž se rozproudila živá debata. V ní měl básník stále významnější slovo a hostiteli ten sebevědomý mladík začal jít na nervy. Duchovní se nespokojeně vrtěl na židli.

To se však změnilo, když se Mácha pustil do popisování krás zdejšího kraje. Mluvil nadšeně o malebných skalních útvarech, tajemných hradech, zelených údolích, útulných vesničkách, přívětivých rybnících, voňavých lesích. Tuto chválu zakončil slovy:
„Toto je náš český ráj.“

„Celý svůj život si myslím totéž!“ zvolal libuňský jemnostpán a celý se rozzářil.

„Však celá naše vlast je jeden ráj,“ mínil Strobach.

„Ano!“ zařval Mácha. „Ale tady je ten ráj nejkrásnější!“

Na tom se u stolu shodli všichni.

Trvalo však ještě půl století, než se tento název pro krajinu pod Troskami definitivně vžil, hlavně proto, aby byli do lázní Sedmihorek přilákáni další hosté. To už ale zmínění vlastenci nebyli naživu, nejdříve odešel na věčnost Mácha. Jen rok a půl po rozmluvě v Libuni se při hašení požáru nalokal špinavé vody a zakrátko v horečkách zemřel. Stalo se to v Litoměřicích, původním Českém ráji.