aneb O německé legislativě, českém chaosu a Andreji Babišovi

Pro porozumění politice je někdy třeba znát detaily fungování politického provozu. Potíž je v tom, že jde sice o důležité informace, které však, bohužel, nemají přitažlivost titulků z prvních stránek novin. Snad to laskavý čtenář vydrží.

Kdykoliv Babiš navrhne nějakou ústavní změnu, část jeho soupeřů hovoří o ohrožení demokracie. Je to poněkud krátkozraká taktika, která může vést k tomu, že až o ohrožení demokracie skutečně půjde, málokdo si toho všimne.

Návrhy, které Andrej Babiš nastínil, žádné nebezpečí pro demokracii nepředstavují. Nemají totiž nejmenší šanci na realizaci. Ať jde o zrušení Senátu, snížení počtu poslanců na 101, odstranění obecních rad, popřípadě krajů.

Proč je tedy Babiš navrhuje? Protože není spokojen s tím, jak současný ústavní systém funguje, a myslí si, že si ořezáním Senátu a Poslanecké sněmovny naláká pár voličů. Řada komentátorů to považuje právem za populismus, a proto, bohužel, odmítá o změnách ústavy vůbec diskutovat.

Česká ústava však změnu skutečně potřebuje. V počtu poslanců však asi problém nebude. Německý sněm má víc než 600 poslanců a přijímá ročně víc zákonů než poloviční český. Kdyby německý parlament jednal podle české ústavy a zdejšího jednacího řádu, nepřijal by nejspíš vůbec žádný zákon.

Německá legislativa

Jak vypadá legislativní proces v Německu? Připomeňme, že i podle české ústavy je politický systém založen na volné soutěži politických stran. Zdůrazňuji stran. Klíčovým stavebním kamenem parlamentu jsou proto kluby politických stran (v Německu jim říkají frakce).

Právo navrhovat zákony i podávat pozměňovací návrhy mají pouze kluby. Pokud chtějí zákon navrhnout poslanci mimo svůj klub, musí jich být nejméně pět procent z celkového počtu poslanců.

Protože se do parlamentu může dostat politická strana jenom po překročení pětiprocentní uzavírací klauzule, může se legislativního procesu účastnit pouze skupina s odpovídajícím počtem poslanců. Už jenom toto opatření brání chaotickým pozměňovacím návrhům a notně omezuje šanci pro korupci (ovlivnit třicet poslanců je mnohem obtížnější než domluvit se pouze s jedním).

Český chaos

Převážnou většinu zákonů navrhuje vláda. Jakmile přijde vládní návrh do parlamentu, putuje do vědeckého institutu, který má okolo pěti set členů. Institut provede politicky neutrální rozbor zákona: soustřeďuje se na jeho kompatibilitu s právem Evropské unie, na jeho finanční dopady, popřípadě jak ovlivní jiné části právního řádu.

Takto zpracovaný návrh zákona se rozdává poslaneckým klubům. Každý klub má svoje vědecké minioddělení, které k zákonu připraví politické stanovisko. Rozbor obvykle vede zkušený poslanec, který se dané problematice dlouhodobě věnuje.

Klub se pak dohodne, kolik minut bude potřebovat, aby v prvním čtení přednesl svoje politické stanovisko k návrhu zákona. Jeho požadavek zohlední organizační výbor. Výsledkem je, že se délka projednávaného bodu dá plánovat.

Nemá smysl dál popisovat legislativní proces podrobněji - rozdíl proti české situaci je naprosto zásadní. Zde stanoviska k zákonům nezaujímají poslanecké kluby, ale jednotliví poslanci. Vzniká tak chaos. Představa, že politická strana mluví ústy každého svého poslance, je prostě absurdní.

Pouhé konstatování

Pokud si poslanci v Poslanecké sněmovně stěžují, že by omezení lhůty na jejich vystoupení na plénu bylo útokem na demokracii, je vidět, že nevědí, o čem mluví. Parlamentní plénum má dávat prostor prodiskutovaným postojům politických stran, jednotliví poslanci mají příležitost diskutovat jak ve svém klubu, tak ve výborech.

Pokud Andrej Babiš označí český parlament za žvanírnu, není to útok na demokracii, jak mu jeho oponenti předhazují, ale pouhé konstatování faktu, že ústava a jednací řád umožňují zneužívat parlamentní plénum k exhibici jednotlivých poslanců nejlépe před televizními kamerami. A to je maření drahocenného parlamentního času.

Postoje stran, nikoliv jednotlivců

Bez omezení postavení poslance v ústavě a na to navazující úpravy jednacího řádu, který bude vycházet z principu, že základní složkou politického systému jsou politické strany, nemá chaos v našem legislativním procesu řešení.

Parlament je sice odvozen z francouzského parlare, což znamená mluvit, ale ve skutečnosti mají při projednávání zákonů na plénu zaznívat prodiskutované postoje politických stran, nikoliv názory jednotlivých poslanců. To je skutečně smutný pozůstatek z fiktivní komunistické hyperdemokracie. Kdyby takový návrh Andrej Babiš podal, zasloužil by se o konsolidaci naší demokracie. Otázka však zůstává, jestli by ho poslanci, včetně poslanců jeho vlastní strany, také odhlasovali.

Aby nedošlo k „nedorozumění“: popisuji proces přijímání zákonů. Jde-li o interpelace, popřípadě požadavky na vládu, aby skládala účty, mohou se osobnosti poslanců projevit dle libosti.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus