Jsou na světě věci, které pochopit nelze ani při nejlepší vůli. Včera vyšla agenturní zpráva, že jedna naše politická strana hodlá započít svoji krajskou a senátorskou volební kampaň ve čtvrtek 30. srpna pochodem z Hostivic do Buštěhradu. Aby tak prý poukázala na problémy, které hejtmany čekají. A podobně. Jde tedy o jakousi demonstraci názoru, že to nelze dělat tak, jako to dělal exhejtman Rath.

K tomu, aby člověk vyjádřil svůj názor, že by se něco dělat nemělo, nemusí jezdit do Hostivic. Stratégové této strany vůbec nevzali v úvahu, že značná část národa Rathovi fandí a lituje tu jeho starého tatínka, tu jeho manželku, tu jeho přítelkyni, tu jeho děti. Jeden poslanec si rve vlasy a prosí Ratha veřejně za odpuštění, že mu nemůže dát peníze na kauci. Jinde vzniká veřejná sbírka, jejímž účelem je zajistit oněch požadovaných 14 milionů na Rathovu kauci. Přečtěte si internetové diskuse pod články o kauze Rath. Většina diskutujících mu fandí, případně ho omlouvají tím, že toho zas neukradl tolik jako jiní. Jistá dáma připravuje vydání Rathovy knižní prvotiny a oba si od toho slibují značný, nejen finanční profit.

Aby bylo jasno. Nikdo nemůže nikomu předpisovat, jaký má mít na to či ono názor. A jestli někdo organizuje sbírku na to či ono, je to jeho věc. Ale chtít se přiživit na této kauze tím, že v jejím stínu začnu volební kampaň, to se mi zdá postavené na hlavu. Zejména když celá tato konkrétní záležitost okolo zneužívání fondů a používání korupčních metod není zdaleka právně uzavřena. Připadá mi to naprosto scestné a nedůstojné a zdá se mi, že ona strana má velmi špatné rádce, pokud se volební strategie týče, jakkoli je to také výhradně její věc. Jenže strany, které bychom chtěli volit, nás jedna za druhou od sebe začínají odhánět neuvěřitelnými skopičinami.

Ono by tu bylo ještě jedno vysvětlení, v onom případě hostivicko-buštěhradském. Svého času se v kalifornském Oaklandu konala konference Mezinárodní společnosti pro studium humoru. Jejími členy jsou psychologové, sociologové, lingvinisté a další vědci z mnoha zemí. Prezidentka společnosti, socioložka Christie Daviesová, na této konferenci přednesla závěry své studie, ze které vyplývá, že vtipy v zemích tzv. východního bloku byly daleko lepší za totality než dnes. Charakterizovala ten stav slovy: "Jakmile máte svobodu slova, přicházíte o vtipy. Ty jsou totiž cestou, jak obejít zákazy a vyjádřit to, co chcete. To byl ve východní Evropě důležitý rys. Účastníci zmíněné konference se zabývali mimo jiné jevem, kterému se říká gelotofóbie. Ta byla před jistou dobou zařazena mezi psychické poruchy. Jak se projevuje? Gelotofobik slyší něčí smích a je přesvědčen, že se týká jeho. V extrémních případech, vysvětluje psycholog Willibald Ruch z curyšské univerzity, může tato porucha vést k nadměrnému pocení, zrychlenému tepu, třesu a mrazení. Takto postižený člověk se prostě nechová normálně. Odborný tým uvedeného psychologa zkoumal 23 000 osob ze 75 zemí a v každé z některé skupiny lidí objevili určité procento postižených.

Otázkou je, zda gelotofóbie nemá různé varianty. Nemusí jít vždy o smích. Gelotofobikové mohou slyšet něco o korupci a mohou být přesvědčeni, že se to týká jich. A pak, mimo to, že se potí, třesou a mají zrychlený tep, musejí dávat nějak najevo, že to neudělali. A tak telefonují, vysvětlují, distancují se a vydávají prohlášení. To by bylo vědecké zdůvodnění problému i té cesty do Canossy, pardon do Buštěhradu. A teď se v tom vyznejte.