Často se uvádí, že provoz české politiky komplikuje přítomnost jedné nesystémové politické strany, a sice KSČM. Je načase uznat, že role, kterou hraje ČSSD, se od té komunistické liší jen minimálně.

Po roce 1989 bylo celé Československo pravicově naladěno, protože komunistům se podařilo zdiskreditovat socialismus ve všech jeho významech. První roky po převratu se levici s výjimkou komunistů vedlo špatně a ve volbách získávala málo hlasů. Pak se ale pár věcí nepodařilo (velká privatizace, bankovní socialismus), korupce mezi pravicovými politiky překročila snesitelnou mez a hned bylo zaděláno na návrat levice do hry. Na tom by nebylo nic špatného, naopak, mohla to být příležitost k vzniku standardní politické scény. Bohužel se tak nestalo a důvodem je to, že nastupující levice nebyla nekomunistická.

Co se vlastně stalo? Ve vtipu z komunistických časů se říkalo, že příští testování loajality členů KSČ bude spočívat v odběru krve a moči, aby se zjistilo, kdo má komunismus v krvi a kdo je pouze „vyčůranej“. Listopad to ale vyřešil bez odběru tělních tekutin. V KSČM zůstali přesvědčení komunisté, ti ostatní se postupně sešli v ČSSD. Pohled na vrcholné představitele ČSSD, ať už se jedná o vedení strany, poslance či hejtmany, odhalí, že se nejedná o aktéry demokratické změny v roce 1989. Naopak, jsou to vesměs lidé, kterým minulý režim náramně svědčil a v Listopadu se zvonilo klíči i proti nim.

Paroubek ani teoreticky nemohl stát na tribuně vedle Havla a řečnit o svobodě, protože svým životním příběhem jednoznačně patřil na druhou stranu barikády. To mu ovšem dnes nebrání v tom, aby Havla ve svých textech příležitostně nepoučoval o demokracii a 17. listopadu nosil květiny na Národní třídu. Hroší kůže je u takovýchto lidí charakteristickým, vlastně charakterovým rysem. Osobní prospěch je nejvyšším kritériem a etické nároky na vlastní jednání jsou kladeny v ještě menší míře, než je v kraji zvykem: Je-li pro hmotný prospěch výhodné hrdě se přihlásit k „odkazu“ Vítězného února, stane se tak ochotně a bez zaváhání. Pokud dnes stačí zaklínat se solidaritou a svádět vinu za celosvětovou ekonomickou krizi na Zahradila a Topolánka, tím lépe. Servilita byla nahrazena sociální demagogií, pokrytectví a lež zůstaly. Za vrchol mazanosti a pokrytectví se v komunistických časech považovala kariéra v některé satelitní národně-frontovní straně. Dotyčnému zabezpečovala pohodlné, byť nikoliv čelní místo u koryta, aniž by si s komunisty přímo zadal. To, že na vrcholu hierarchie ČSSD stojí právě takováto persóna, o této straně vypovídá nejlépe. Že z takové strany museli být vyštípáni lidé s nepochybnými morálními kvalitami jako Rudolf Battěk, je nasnadě.

Bohužel, morální invalidita má dopady na celou společnost. Strana těch, kteří to nikdy nepřeháněli s kladením morálních nároků na sebe sama, je pochopitelně neklade ani na obyvatele, na jejichž přízni je závislá. Volič nic nemusí, nemá povinnosti ani vůči sobě, naopak, všemožnými právy a požitky je potenciálně zavalen. Dluhy jsou príma, vše má být zadarmo, pro všechny a hned. Zaplatí to městský boháč, jenž dnes působí stejné potíže, jako činil vesnický boháč komunistům v 50. letech. Společenské skupiny postavíme proti sobě, pokud to usnadní cestu k moci. Lze takovou stranu ještě považovat za přínosnou pro politický systém, nebo je už obdobnou zátěží jako sesterská KSČM?

Sociální demokracii to u většinového voliče prochází. Obě hlavní strany jsou podle něj stejně zkorumpované, a tak se rozhoduje podle toho, co mu kdo slíbí, a v tom je ČSSD nepřekonatelná. Jenže dost možná, že tentokrát to Paroubek přehnal, když chce v zájmu svého vládnutí znovu spojit dvě skupiny lidí, které polistopadová lékařská prohlídka rozdělila. To mu nemusí projít. Když se v době opoziční smlouvy pokusily hlavní strany normalizovat televizi, zaplnily Václavské náměstí desetitisíce demonstrantů a jejich hlas nebylo možné ignorovat. Že by se Václavák nezaplnil poté, co by Paroubkem vedená vláda získala v parlamentu důvěru díky hlasům komunistů? Uvidíme. Tak apatická společnost asi ještě není a pro mnoho lidí je svoboda víc než demokracie. Třeba nás čeká „oranžová“ revoluce.