Průměrná hrubá měsíční mzda vzrostla v prvním čtvrtletí tohoto roku o 471 korun. Mohla by to být dobrá zpráva věstící oživení tuzemské ekonomiky. Jenže je v ní ukryto několik háčků. Růst platů zaznamenal toliko podnikatelský sektor, mzdy ve veřejné správě naopak klesly. Připomínat paradox, že kvalifikační úroveň pracovníků ve veřejné sféře je v průměru mnohem vyšší než ve sféře soukromé, asi netřeba. Stačí porovnat počty vysokoškoláků. Přitom definitivu nebo další eventuální výhody plynoucí ze zákona o státní službě mají vinou politiků v nedohlednu. Vláda nám však vysvětluje, že šetřit se v těžkých dobách musí a u státních zaměstnanců to jde nejsnáze. Proto ve spoustě oborů došlo ke zmrazení nominálních a k poklesu reálných mezd. Mezi nejtvrději postižené patří policisté a hasiči.

O to víc právě je musela nadzvednout informace, že Radek John coby ministr vnitra loni vyplatil svým nejbližším podřízeným odměny v celkové výši dvou miliónů a čtyř set tisíc korun. Prý proto, aby měli předplaceno, když letos peníze nebudou. Pracovníci bezpečnostních sborů v terénu ale takové štěstí neměli. Stejně trpce před časem pobavil učitele ministr školství Josef Dobeš, když nezvykle štědře ohodnotil šéfku svého kabinetu, přestože její kvalifikace byla přinejmenším pochybná. Určitě bychom našli podobné případy i v jiných resortech. Například běžní zaměstnanci státem vlastněné akciové společnosti České dráhy musí valit oči na čtvrtmiliónový plat drážního ombudsmana, jehož vystudovanou parketou jsou český jazyk, literatura, historie a pedagogika. Mimochodem celorepublikový veřejný ochránce práv pobírá pouhou polovinu mzdy svého ajznboňáckého kolegy.

Ukazuje se zkrátka, že když se chce a najdou se vhodní adresáti, je peněz ve veřejné správě a ve státních firmách dostatek. A je dvojnásob podivuhodné, že takto rozšafně s nimi nakládá vláda, která se hlásí k rozpočtové odpovědnosti a kterou sestavily politické strany vzývající štíhlý a efektivní stát. Tím, že se utáhne opasek policistům, úředníkům či pracovníkům v kultuře a školství, zatímco špičky státní správy a pobočníci ministrů si budou vykračovat na vysoké noze, ovšem efektivního státu docílíme jen stěží. Spíš se dá očekávat naštvanost voličů a další ztráta důvěry v politické elity, které káží vodu, ale pijí víno. A po něm pak na utajených poradách nezávazně blábolí a blábolí, až se koalice kymácí. Přitom by stačilo tak málo: úcta k pravidlům, odpovědní správci státu, maximální průhlednost procesů a institucí financovaných z našich daní a v neposlední řadě pokora těch, co mají tu kliku, že žijí spokojeněji než lidé, na něž všemožné reformy a úspory dopadají nejcitelněji.

Psáno pro ČRo1