První ohlasy na vystoupení Jiřího Pospíšila v nedělní Partii TV Prima působí dojmem, že pan ministr byl v pořadu sám s moderátorem a divákům neoznámil nic důležitějšího, než možné nahrazení Renaty Vesecké v čele Nejvyššího státního zastupitelství ČR Pavlem Zemanem, dosavadním českým představitelem v Eurojustu, a její možný návrat na místo krajské státní zástupkyně v Hradci Králové.

Ve skutečnosti nebyl sám a pořad byl na informace bohatší. Pospíšilovým protějškem byl poslanec Jiří Dienstbier ml. (ČSSD), který se obešel bez pavlačových jízlivostí a zdůrazňování svého monopolu na pravdu, právo a spravedlnost, na které jsme byli zvyklí při debatách Marie Benešové s ministry spravedlnosti. O to více byl věcný a při vší korektnosti beztak panu ministrovi nepříjemný právě v debatě o údajně připravovaném odvolání Renaty Vesecké. Na jeho výtku, že nepodal během svého předchozího mandátu kárnou žalobu na Renatu Veseckou, zatímco předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová poslala před kárný senát svého zástupce Pavla Kučeru, se pan ministr nezmohl na přímou odpověď. Uhnul tím, že pouze připomněl, že Iva Brožová jednala na základě jeho podnětu. Jiří Dienstbier byl milosrdný: nevynucoval vysvětlení, do kterého se Jiřímu Pospíšilovi zjevně nechtělo, a ani se nezeptal, proč přesunul řešení Kučerova údajného poklesku na zjevně podjatou Ivu Brožovou, když mohl využít svou vlastní kárnou pravomoc.

Do rozpaků jej pak Jiří Dienstbier znova přivedl dotazem po důvodech odvolání Renaty Vesecké. V odpovědi Pospíšil uvedl několik zástupných důvodů. O odpovědnosti za zásah státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka do trestního stíhání Jiřího Čunka a s ním související ztrátě důvěry laické i odborné veřejnosti k ní se nezmínil. Až po Dienstbierově nápovědě připustil téměř stydlivě, že „ty schůzky byly problém“ a velký důraz položil na rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně připojit se k dalším šesti stejně postiženým v řízení na ochranu osobnosti proti urážkám ze strany Marie Benešové. Svou osobní odpovědnost za selhání státního zastupitelství v kauze Jiřího Čunka se snažil zúžit podle zásady „já nic, já muzikant“ na nezvládnutí přijetí nového zákona o státním zastupitelství, které podle něj samozřejmě zavinili sociální demokraté vynucením pádu vlády. Marně se snažil přesvědčit svého protivníka o důvodnosti průtahů v řešení osudu nejvyšší státní zástupkyně.

Jiří Dienstbier nehnal věc do krajnosti: trval sice na tom, že její odvolání mělo být otázkou hodin, ne-li minut, ale nepřipomněl Jiřímu Pospíšilovi propastný rozdíl mezi jeho svalnatými řečmi v předvolebním období a ještě po nástupu na ministerstvo a pozdějším posouváním termínu a přesouváním odpovědnosti na premiéra Petra Nečase tak, že dnes se dostala možná lhůta jejího odchodu až na začátek ledna r. 2011. Jiří Pospíšil se v této souvislosti velmi opatrně vyjádřil k možnosti svého odstoupení, pokud by se výměna v čele Nejvyššího státního zastupitelství ČR do té doby nezdařila: uvažoval by o něm, ale nezavázal se, že odstoupí a zjevně mu dost záleželo na tom, aby jeho slova nebyla vykládána jako pevné rozhodnutí. Nakonec se nedokázal vypořádat s Dienstbierovým upozorněním, že odsouváním odvolání Renaty Vesecké se chystá rozbít vládní koalici, neboť nebere v úvahu ultimativní požadavek strany Věci veřejné na její odvolání do voleb a její hrozbu odchodem z vlády v případě nevyhovění.

Jiří Pospíšil potvrdil možnost, že by se Renata Vesecká mohla vrátit na své původní působiště v Hradci Králové jako krajská státní zástupkyně. Jeho tvrzení má malou vadu krásy: tuto možnost nejvyšší státní zástupkyně během let několikrát odmítla, stejně jako domněnku, že místo zůstalo po celou dobu jejího působení na NSZ neobsazeno, aby se případně měla kam vrátit. Přichází hodina pravdy…ale stejně nevíme, jak Renata Vesecká zareaguje na případné rozhodnutí vlády o jejím odvolání.

Uvedená debata ukazuje, že setkání s Renatou Veseckou nebylo zrovna nejšťastnější událostí v profesním životě Jiřího Pospíšila. Od června r. 2007 až do odchodu z ministerstva po pádu Topolánkovy vlády ho trvale zatěžovala nutnost hájit její postup v kauze Jiřího Čunka, pokoušet se uklidnit laickou i odbornou veřejnost, odmítat podněty k přezkoumání Nejvyšším soudem ČR osudového usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka ze 4. června 2007 o předání věci z Přerova do Jihlavy a výzvy k zahájení kárného řízení proti ní a případně dalším účastníkům zásahu. Dostal se nakonec do seznamu podezřelých, uvedených v trestním oznámení spolku Šalamoun. A nyní se musí pro změnu věnovat úsilí o její pokud možno šetrnou likvidaci.

Důvody, pro které se nyní nesměle snaží odvolat Renatu Veseckou z funkce, byly většinou víceméně jasné již v červnu r. 2007. Bylo povinností odpovědného šéfa resortu rázně řešit situaci již tehdy. Kdyby se k tomu odhodlal, společenské škody z nepřístojnosti státních zástupců by byly podstatně menší. Místo toho nechal vydat odborné stanovisko, jímž mělo být vyvoláno zdání, že Potoczkův zásah byl po právní stránce v pořádku, a mlčel až téměř do konce svého mandátu k šikanování státních zástupců, kteří s ním nesouhlasili. Nepodal stížnost pro porušení zákona, nevyvolal kárné řízení, nepodal trestní oznámení, nezasadil se o vyšetření kořenů Čunkova trestního stíhání, neudělal nic.

Nemyslím, že by ho vznik „kauzy Čunek“ (ve skutečnosti „kauzy Bruna-Potoczek-Vesecká“ – Jiří Čunek s ní ve skutečnosti nemá nic společného) těšil a že se vnitřně ztotožnil se zákrokem NSZ. Pro postup jiným směrem ale neměl politickou podporu. Nevzepřel se resignací, protože na osobní kariéře mu záleželo více než na profesní cti, nedotknutelnosti právního řádu, morálce státního aparátu a veřejném mínění. Selhal jako politik, odborník i člověk. Přesto je v současné době nejoblíbenějším českým politikem.

Za těchto okolností je přímo jeho osobním neštěstím, že se právě on má stát „popravčím“ Renaty Vesecké, s kterou jej pojí společná vina. Právě proto nemůže postupovat způsobem, jaký požaduje opozice a koaliční partneři.

Bude-li další vývoj pokračovat podle politické logiky, Renata Vesecká sice padne, ale Jiřího Pospíšila stáhne s sebou. Je to škoda, protože v debatě v Partii se názorně prokázalo, že v profesních záležitostech, v nichž nemůže uplatnit své osobní animosity a ješitnost a které jsou politicky neutrální, vykazuje vysokou inteligenci a odbornou zdatnost.

Tato část debaty v Partii podněcuje zvědavost na vývoj nejbližších týdnů: bude strana Věci veřejné trvat na svém? Přežije Renata Vesecká nebo vládní koalice? Vezme Renata Vesecká s sebou do pekel také Jiřího Pospíšila?

Pánové se v Partii bavili i o jiných tématech jako o platech soudců, opatřeních proti šikanozním insolvenčním žalobám a o nejnovějším skandálu, sledování lokálních politiků ODS agenty ABL. K němu se oba diskutující postavili věcně, s nadhledem.

K tomu podotýkám: nejde o selhání ABL, ale redakcí, jež donekonečna trpí řádění tak zvaných investigativních novinářů, jimž pojmy jako „pravda“ a „slušnost“ nic neříkají. „Kauza ABL“ připomíná „kauzu Čunek“ tím, že se k jejímu vyvolání využívá velmi stará záležitost. Dodnes nevíme, kdo a proč vyvolal trestní stíhání Jiřího Čunka. Stejně netušíme, kdo a proč vyvolal skandál ABL. Nepochybně jde o protiútok proti některým snahám představitelů strany Věci veřejné. Možností, proč k němu dochází a proti komu směřuje, je více : Vít Bárta sáhl na peníze stavebních firem, Radek John vyvolal „škatule škatule hejbejte se“ na Policejním prezidiu a sahá na platy policistů, strana Věci veřejné si vynucuje odchod Renaty Vesecké a také opozice ucítila příležitost rozkotat beztak chabou soudržnost vládní koalice. Cokoli z toho je dost závažné na to, aby se vyplatilo nadělat straně Věci veřejné nepříjemnosti, a odvést ji tak od nepříjemných záměrů. Další překvapení nejsou vyloučena.