Slova se mluví, voda teče. Kdo byl ještě v sobotu vyděšen Paroubkovou revoluční rétorikou, musel už v pondělí odstupujícímu premiérovi přiznat dar pružnosti a nápaditosti. Navrhnout ustavení vlády nestranických odborníků vedené osobností typu liberálního ekonoma Švejnara vyžaduje v sociálně demokratickém prostředí kus odvahy. Jiří Paroubek však ví, co dělá.

Méně politicky vyhranění hráči mají větší šanci prolomit patovou situaci než ostře vyprofilovaní harcovníci. Drží-li se ČSSD a ODS vzájemně v šachu, nemusí vláda odborníků, někdy pejorativně označovaná za úřednickou, znamenat pouze to, že se budou smát ti třetí, kteří ani jednu z velkých stran nevolili. Může být též předzvěstí racionálního projednání nezbytných reforem v podobě, jež nebude jednak bezzubá, jednak sociálně brutální.

A pokud se, například od Miroslava Kalouska, ozývá, že úvahy o takové vládě jsou „urážkou voličů“, zavání to strachem partajních dinosaurů ze ztráty exekutivních pozic. Vždyť voliči rozhodli o složení Sněmovny. A je na jimi zvolených subjektech, aby zvážily, jakému vládnímu týmu dají svoji důvěru. Na tom by nebylo nic urážlivého, ani kdyby do Strakovy akademie vyslaly fotbalový manšaft z Vysmahlé Lhoty.

Myšlenka na kabinet většinově osazený nestraníky se možná neuchytí. Přesto již nyní pomohla Jiřímu Paroubkovi zabít přinejmenším tři mouchy jednou ranou. Šéf ČSSD ukázal, že se naštvaně neuchýlil do hlubokých zákopů a že kreativně přemýšlí o příštím upořádání poměrů. Za druhé naznačil, že je jeho strana připravena těsněji komunikovat s akademickou obcí, kvalifikovanými lidmi a obecně s tou částí veřejnosti, která není právě na větvi z neustálého politikaření. A konečně také možná zahájil nábor nové krve do samotné sociální demokracie.

Věř, kdo chceš. Po divokých měsících agresivní předvolební kampaně jde pochopit, když je na záměry sociální demokracie pohlíženo skrz prsty. Navíc si spousta potenciálních sympatizantů ČSSD stěžuje na to, že o „trvale liberální atmosféře v zemi“ Jiří Paroubek často řeční neliberálním, smutně archaickým slovníkem. Po odstranění této nedůvěry si však lze představit širší zakotvení sociální demokracie v tuzemské občanské společnosti. Zatím ČSSD zabodovala zejména u bývalých voličů komunistů a u výseče nerozhodnutých. Ovšem z lovu na fanoušky někdejší čtyřkoalice a přelétavé voliče si více trofejí odnesla ODS.

Podle odhadů ČSSD letos získala o jedenáct procent voličů s maturitním či vysokoškolským vzděláním méně než ODS. Rozdíl v počtu oslovených studentů činil dokonce osmnáct procent a v hlasech prvovoličů zaostala o šestnáct procent. Tato čísla jsou pro stranu, jež má ambici být „všelidovou“, alarmující. Každopádně popisují dlouhodobý stav, v němž demokratická levice nenachází potřebnou cestu k elektorátu, který by ji osvěžil a dodal energii do budoucna.

ČSSD, na jejíž schopnost řídit stát spoléhal ještě před deseti lety málokdo, stihla předvést, že exekutivu zvládá a s hospodářským růstem si rozumí. To vše ale za cenu vysoké „úmrtnosti kádrů“ a rostoucí únavu zbylých. Vtažení čerstvé skupiny odborníků jak do vlády, tak do Lidového domu se může projevit jako inspirativní impuls pro celou zdejší politiku. Sociální demokracie v minulosti prozkoumala roztodivné stezky – opoziční, koaliční i oposmluvní. S vizí intenzivnějšího angažmá odborníků přichází krátce před nesmírně závažným českým předsednictvím v EU, což bude záležitost navýsost expertní. Proto ji, prosím, předčasně nekamenujme. Nehledě na to, že působí smířlivěji a konsensuálněji než Topolánkův příslib personálních čistek sotva bude jmenován premiérem.

MF Dnes, 13.6.2006

Autor je poradce předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka