Stáváme se obětí rozvinuté civilizace. Kvalita života neroste, nýbrž klesá. Česká agentura životního prostředí nedávno uvedla, že „během období let 1980 až 2005 klesl podíl nefragmentované krajiny z 81 na 64 procent rozlohy České republiky a prognózy předpokládají, že podíl nefragmentované krajiny bude v roce 2040 dosahovat pouze 53 procent.“

Současné tempo budování nových dálnic, silnic, železničních koridorů, obřích skladišť a dalších staveb podél těchto komunikací prý povede k tomu, že za třicet let u nás zůstane už jen polovina souvislé, nerozdrobené krajiny.

A problémů je víc. Nedůsledná ochrana klimatu, zhoršující se stav ovzduší, neochota upřednostnit železniční síť před dálniční, žonglování s územními těžebními limity, ale i jadernou energetikou, pokusy ořezat Šumavský národní park a dusit vznik dalších, koneckonců i mediální témata typu fotovoltaiky a biopaliv…

Hlas politiků zdůrazňujících kulturní, enviromentální, zkrátka neekonomickou dimenzi života je slabý. V tradičních partajích jsou obvykle v menšině: hon za „blahobytem“ pro všechny tomu tak velí. Mnohem efektivnější je, když do zavedeného klubu politických stran pronikne cílevědomý subjekt s přesněji definovanými zájmy, který následně silou svých mandátů v parlamentu či křesel ve vládě ovlivňuje politickou realitu.

Jako stvořená pro podobnou roli je Strana zelených. Dokáže jí však dostát? V roce 2006 získala ve volbách do Sněmovny 6,29 procenta, šest poslaneckých mandátů a následně čtyři místa ve vládě Mirka Topolánka. Završila tím svůj vzestup započatý zkraje tisíciletí.

Lze vést debatu, zda měl Martin Bursík vsadit spíš na dlouhodobé budování pozice zelených skrze opoziční lavice, nebo zda bylo správné usednout ve středopravém kabinetu s ODS a KDU-ČSL. Příklon k vládním křeslům – který například zelení v sousedním Německu zkusili až po desetiletích parlamentní práce – v sobě skrývá riziko dojmu, že strana zradila své zásady. A česká Strana zelených bohužel nedokázala širší veřejnost přesvědčit, že její vládní angažmá „stálo za to“. Zbrzdila rozvoj jádra i tlak na zrušení těžebních hnědouhelných limitů, v boji proti kamiónům na silnicích už byla úspěšná méně a v řadě dalších oblastí selhala úplně.

Uvnitř trpěla střetem liberálně pragmatického křídla s levicověji profilovanými idealisty, eskalovaným neschopností vedení vést dialog s „opozičními“ skupinami kolem Dany Kuchtové, Olgy Zubové, Matěje Stropnického, ale i s nespokojenými krajskými organizacemi. Mezi ekologickými aktivisty se musela vypořádávat s kritikou, jak málo toho ve vládě dokázala. Veřejnosti byla nejprve k smíchu, když ze šesti poslanců takříkajíc vytřískala čtyři ministry, pak k pláči, když dala zelenou americkému radaru v Brdech a tvrdým reformám v resortech zdravotnictví, financí a sociálních věcí. Vše vyvrcholilo ve sněmovních volbách v květnu 2010: Strana zelených získala 2,44 procenta a byla ve Sněmovně nahrazena čerstvými nositeli naděje na změnu – Věcmi veřejnými a částečně též TOP 09.

Toto skóre již padá na bedra Ondřeje Lišky, který po prvním signálu sestupu zelených – prohře ve volbách do Evropského parlamentu – vystřídal v pozici lídra Martina Bursíka. Liška je politikem mimořádně vzdělaným a obratným. Zradila ho však, stejně jako Bursíka, sázka na špatný strategicko-politický koncept. Potíž není v situování zelených do středu politického spektra, tam by klidně mohli úspěšně zapustit kořeny. Museli by však mít po ruce přesvědčivý seznam úspěchů a za sebou rostoucí podporu veřejnosti. K tomu nedošlo. Nadto Bursík vyslovil na jaře pochybnosti, zda je Liška „dostatečně zkušený, výrazný a pevný" pro vedení předvolebního boje.

Na sněmovní prohru zelení navázali slabými výsledky v komunálních volbách a propadákem ve volbách do Senátu. Do něj dokonce strana nebyla ani schopna kandidovat zajímavou sestavu nezávislých osobností, ačkoli řada takových zelené verbálně podporuje.

Ondřej Liška je sice těsně spjat s minulými přešlapy, žádná výraznější figura se silnější vizí si však o vedení strany neřekla. A tak byl Liška nedávno opět zvolen předsedou, prvního místopředsedu mu bude dělat exposlanec Přemysl Rabas. Ondřejem Liškou prosazovaný úmysl být „hlídacím psem veřejného zájmu“ vyznívá sympaticky, jenže přichází pozdě - až poté, co zelení promarnili vládní šance - a není podpořen náležitou politickou silou. Spásonosné není oteplení vztahů se skupinou kolem Dany Kuchtové nebo mnohými vzývané oprášení spolupráce s Martinem Bursíkem. Příchod sedmi set nových členů po květnových volbách může být jistým příslibem, ovšem početní stav členské základny není ani u etablovaných partají zárukou kvality.

Skutečnou šanci vzkřísit zájem o zelenou politiku mají ve svých rukou úspěšní komunální politici. Přemysl Rabas, který po komunálním vítězství usedl v opozici v Chomutově, Jana Drápalová, jež je starostkou v Brně – Novém Lískovci, Jan Korytář, nový primátor Liberce, nebo Matěj Stropnický, opoziční lídr v Praze 3. Je příznačné, že žádný špičkový komunální politik si o vedení zelených neřekl a i Rabas musel být do funkce prvního místopředsedy bezmála dotlačen.

Návrat Strany zelených na politické výsluní není aktuální, je však pravděpodobné, že jednou k němu dojde. Záleží jen na rychlosti, s jakou se zelení chopí přesvědčivé prezentace autentické politiky, a na působivé personální nabídce.

Do té doby bude zajímavé sledovat zelenou politiku stávajících parlamentních stran. ODS má „výkladní skříň“ v osobě ministra životního prostředí Pavla Drobila. TOP 09 sice disponuje exministrem Bedřichem Moldanem, ovšem jeho služeb příliš nevyužívá. Věci veřejné slibují, že brzy zezelenají. Co tím myslí, těžko soudit. ČSSD se sice může pochlubit nadšenými aktivisty v zelené platformě Zvonečník, leč větší vliv na její praktickou politiku zatím mají průmysloví lobbisté.

Velké strany hovoří o tom, že se chtějí otevřít nestranické veřejnosti, občanským iniciativám, neziskovým organizacím. Zejména v případě sociální demokracie by to mohlo znamenat posun stanovisek směrem k ekologické odpovědnosti. Vše ale záleží na zájmu potenciálních sympatizantů. Do té doby mohou moudřejší partaje spolupracovat se Stranou zelených jako takovou – a budovat si v ní do budoucna nadějného koaličního partnera.

Než ale dostane zelená politika skutečně „zelenou“, chvíli potrvá. Už jen proto, že přichází doba škrtů, šetření a reforem. Za takové situace budou strany těžko motivovat firmy a občany k další dimenzi šetrnosti. V tomto směru Strana zelených v parlamentních lavicích výrazně chybí. Sama se o to víc musí snažit na lokální úrovni. A zbylé strany musejí být podrobeny inteligentnímu tlaku občanské společnosti.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6