ODS zažívá po deseti letech pomalého návratu k moci zřetelně nejtěžší chvíle své existence. Jak stávající situaci řešit bude jistě předmětem diskuse, která vyvrcholí na kongresu ODS v prosinci. Osobně se domnívám, že ze strategického hlediska je pro ODS nejlepším řešením odchod do opozice.

Tomáš Haas ve svém příspěvku o příčinách volební porážky ODS mimo jiné píše, že ODS po patovém výsledku voleb roku 2006 měla zůstat mimo vládu. Toto stanovisko má zcela racionální základ. Nicméně vzhledem k tomu, že historii nelze vrátit zpět, je nutné vzít věci tak, jak jsou. ODS sestavila trojkoaliční projekt a převzala vládní odpovědnost. Tím se samozřejmě stala hromosvodem pro všechny skutečné či domnělé hříchy. Faktem je, že z volebního programu ODS před volbami 2006 zbyly drobty. Zavedení jednotné sazby 15% daně ze závislé činnosti z tak zvané superhrubé mzdy byl krok nečekaný, který použil číslo z programu ODS (rovná daň 15%) a aplikoval ho na zcela jiný základ. Snížení daní tak bylo pro většinu zaměstnanců velmi malé. Komunistická i socialistická levice tento krok navíc využily k argumentaci, že program ODS prospívá jen bohatým. Zdravotní reforma, jakkoli nejviditelnější z celé vládní reformy, zavedla regulační poplatky. Pohříchu to nebyl předvolební program ODS, ale KDU-ČSL. ODS se naopak zavázala, že nezvýší spoluúčast pacientů na financování zdravotnictví. Objektivně nelze výsledkům zavedení poplatků cokoli vytknout. Rozhodně snížily zneužívání zdravotní péče a navíc limit 5000 Kč jako strop těchto poplatků dokázal tisíce vážně nemocných pacientů ochránit. Paroubkova ČSSD však právě na poplatcích zkarikovala celou reformu zdravotního systému (naprosto objektivně nutnou a žádoucí) a tuto reformu de facto potopila. Bude malý zázrak, pokud se podaří zachovat alespoň platbu za pobyt v nemocnicích (to je vlastně příspěvek na stravování).

Pokud ve vedení ODS převáží názor, že se ve vládním angažmá má pokračovat, pouze se tím situace zakonzervuje. Společenská poptávka po změně politiky, vzešlá z výsledku voleb, se tím nezmění. Na příkladu trojkoaličního vládnutí ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU mezi lety 2002 až 2006, lze plasticky dokumentovat, že zachování stejné politiky, která způsobila pád Špidly, vedlo i k pádu Grosse. Teprve Paroubek, který se na koaliční projekt „vykašlal“ a začal vládnout s podporou komunistů, vrátil ČSSD ztracené preference a dosáhl na volební výsledek, který byl pro ČSSD sice porážkou, ale jen malou.

ODS ale takovou variantu nemá k dispozici, protože nemá v parlamentu žádnou podobnou rezervu jako Paroubek v komunistech. Bude-li proto ODS pokračovat v trojkoaličním programu, a to ať už s personálními změnami či bez nich, nepodaří se jí získat otřesenou důvěru voličů. Argumenty, které se z ODS ozývají na podporu dalšího vládnutí z důvodu českého předsednictví EU, jsou možná na první pohled vážné, po detailním zvážení ale neobstojí. Ať už ODS v čase předsednictví udělá cokoli, vždy jí to bude opozicí „oslazeno“. Paroubek neumožní, aby ODS mohla předsednictví EU jakkoli využít ve svůj prospěch. Kromě toho, předsednictví EU zajímá skutečně jen naprosto nepatrnou část české veřejnosti, která se na prezentaci Česka bude podílet.

ODS by proto měla podle mého názoru odejít do opozice s tím, ať se o české předsednictví postará Paroubek. Paroubek by tak měl dokázat, že je to on, kdo má dnes v parlamentu 101 poslanců. Výtka, že bezvládím Česko ztratí další měsíce času a navíc si trhne ostudu, je dle mého soudu nemístná. Pokud totiž ODS nezatáhne za záchrannou brzdu a neodejde z vlády, další vládu bude jistě sestavovat levice s komunisty. Pokud se tedy ODS nedokáže vzdát krátkodobého zisku být u moci za strategický cíl vyhrát volby v roce 2010, je ODSouzena k porážce.