26.4.2024 | Svátek má Oto


POLITIKA: NATO a Česká republika

13.3.2008

Bylo to před sněmovními volbami. Předák občanských demokratů Topolánek strašil voliče „varovnou“ vizí geopolitických změn v srdci Evropy. Posunem České republiky na východ od ráje euroatlantické civilizace, vyhraje-li sociální demokracie spřažená s komunisty. Pochopitelně, byl to bluf, jemuž přizvukoval lidovec Kalousek nicneříkající frází o „předstírané demokracii“.

Malovali předvolebního čerta na zeď, s nímž se od vzniku samostatného Česka mohla srovnávat, či jej dokonce inspirovat jedině hysterická mobilizace praotce ODS Klause před volbami roku 1998. Obnášela volání po zákroku vůči socialistům, kteří ohrožují mladou a křehkou demokracii návratem předlistopadových poměrů. Zrcadlově podobná politická agitace bohužel pravděpodobně zabírala též roku 2006. Což stojí za úvahu, neboť mezitím prošla řádka let běžného vládnutí levice a náš stát mezitím zakotvil ve flotile Evropské unie a organizace Severoatlantické smlouvy.

K politickému sjednocování starého kontinentu přispěla ČR před čtyřmi lety, zatímco naše účast v NATO se datuje od 12. března 1999. Skutečná geopolitická změna střední Evropy připadla mimochodem téměř přesně na padesáté výročí ustavení Severoatlantického paktu, jak bývalo za minulého režimu zvykem jmenovat velký (o)branný spolek řady států Evropy, Severní Ameriky a Turecka. Šlo o protipól k „bratrskému mírovému spojenectví“, soupeřícímu uskupení Varšavské smlouvy. Ta si po změně poměrů u nás vysloužila rétorickým obratem o sto osmdesát stupňů hodnotící název Varšavský pakt. Vojenská formace východního bloku přestala existovat roku 1991, čehož logickým následkem přišla Aliance o klíčovou část smyslu existence a volalo se po jejím rozpuštění. Dokonce dramatik Václav Havel, pozdější autor absurdního, orwellovského obratu „humanitární bombardování“ za zrušení NATO plédoval. Vzdor pacifistickým hlasům nic takového nenastalo a satelity Sovětského svazu byly – nesporně k nelibosti tehdy velmi slabé Ruské federace – zvány do Organizace severoatlantické smlouvy.

Mezi první (spolu s Polskem a Maďarskem) náležela Česká republika. Vývoj na Slovensku byl podstatně komplikovanější. Éra mečiarismu značně poškodila pověst Bratislavy v Bruselu, pročež východní soused rozšířil řady Aliance opožděně. Vstup tří středoevropských států plně postačoval k vytvoření bezpečnostního kordónu zlepšujícího strategickou situaci starých členů. Krátce nato, také ve snaze najít novou sebeidentitu, porušuje NATO mezinárodní právo napadením tzv. Nové Jugoslávie. Severoatlantická aliance pro unilaterální politiku svého úhlavního elementu, Spojených států, znovu, ač militárně činná, tápe ohledně budoucnosti. U nás za ni školácky skrývají agitaci pro americký radar; není vyloučeno, že po vyhlášení nezávislosti Kosova, jež je zářným příkladem mnoha (bojovným) separatistům Evropy, Kanady anebo Kavkazu, se smysl trvání atlantického svazku zcela obnoví.