Měli bychom být rádi. Časům, kdy do politiky vstupovali jen nepraktičtí vizionáři nebo ti, co se nedokázali uplatnit jinak, odzvonilo. Dnes se k ní už přimykají také experti a úspěšní jedinci, kteří s přehledem zvládají i další obory. Tu a tam se k nim chováme přehlíživě: jsou to přece zhusta nechutní pragmatici, kteří k partajním biblím ani nepřičichli. Jenže jindy nastávají okamžiky, kdy se nám jejich technicistní styl a špičaté lokty hodí.

Ztrácí již na významu levicová či pravicová, liberální, konzervativní či socialistická orientace? Stačila se politika zprůměrovat a opanovala ji tržní pravidla natolik, že mezi stranami si vybíráme už jen podle obalu, barvy kartónu a tvaru plechovky? Na druhou stranu: objevují se nositelé témat, která přesahují pravo-levou dimenzi, jsou univerzální a jedinou odlišností jsou nabízející se levicové nebo pravicové akcenty.

Společnost informací, vzdělání, sociální soudržnosti již dávno není věcí konkrétního ideového proudu. Sociální demokracie v Evropě prosadila důmyslný sociální model, liberálové zas napomohli rozšíření prostoru pro svobodný trh. Oč méně probíhá spor o cíle, tím více hoří o cesty k jeho dosažení.

Technologové moci v drahých šatech a s lehce snobskými návyky v ODS nikoho nepřekvapí. Kdyby byl David Rath občanský demokrat, lehkomyslná média by ani nehlesla. Do obrazu ČSSD - formace starých pupíků v tesilových sakách - jim však nezapadá. Tož je náležitě cupován. Za extravagantní soukromý život, zálibu v luxusu, finanční soběstačnost. Al Gore v USA, Ségoléne Roayalová ve Francii, Gerhard Schroder v SRN a Ferenc Gyurcsány v Maďarsku o tom vědí své. Rath navíc působí drze, s chutí provokuje, a tak celé týmy vymýšlejí, co na něj vyhrabat, co mu přišít - z éry lékařské, prezidentské, ministerské.

Jiří Paroubek v roce 2005 přivedl do soc.dem. prostředí muže, který vyčnívá a nestydí se za to, muže nebývale činorodého a inteligentního, muže s ambicemi. Rath připouští, že by jednou chtěl stanout v čele ČSSD a Paroubek potvrzuje, že je mezi pětkou žhavých kandidátů. Tím sice Rathovy vyhlídky relativizoval, novináři si to však vyložili jako vyjádření vůle předat mu v budoucnu maršálskou hůl.

S kým tedy máme tu čest? Počátek 90. let přilákal sebevědomého absolventa všeobecného lékařství UK do ODS. Brzy vystřízlivěl: redukovat vše na ekonomický rozměr se nelíbilo ani jemu. V roce 1995 založil Lékařský odborový klub. S ním se záhy sblížil s Dienstbierovými Svobodnými demokraty. Sloučení s historickou stranou národních socialistů ještě překousl, po neúspěšných sněmovních volbách, v nichž vystupoval coby jeden z lídrů, se na čas vytratil z prvních stránek tisku, než usednul v křesle prezidenta České lékařské komory. Zdařilé taktizování a pestré metody boje se staly poznávacím znamením, nad nímž zaplakal lecjaký soupeř. Pikantní je, že jako spojenec byl vždy vítaný. Jakmile se změnil v soka, se žalobníčky se roztrhl pytel.

Během dráhy funkcionáře a politika si Rath uchovával kontakty s profesí internisty, sloužil na záchrance, přednášel studentům.

Situaci v resortu zdravotnictví ministr Rath stabilizoval. Jistě, z některých radikálních stanovisek musel slevit. Obzvlášť v pozici předsedy zdravotního výboru Sněmovny již není vyslancem lékařů, ale hlavně pacientů a jejich portmonek. Do svého nástupce šije ze všech stran. A nejen do něj. Čerstvě se má Rath podle soudního verdiktu omluvit náměstkovi ministra zdravotnictví Pavlu Hroboňovi za výrok, že jeho pracovní smlouvy s VZP jsou důkazem toho, že zdravotnický program ODS Modrá šance byl financován z peněz pojištěnců. Dalšího Julínkova náměstka Marka Šnajdra v minulém týdnu obvinil, že si za pomoci Jančíkovy radnice Prahy 5 pořídil před dvěma lety rozestavěný stometrový půdní byt za 661 tisíc korun, což ministerstvo obratem popřelo.

Ostrá politická prohlášení David Rath střídá s nešvarem této doby, trestními oznámeními – na politiky ODS, stávajícího ministra a jeho spolupracovníky. Zároveň patří k pohotovým parlamentním řečníkům a vášnivým psavcům. Nedělá mu problém zvedat i témata, jež jsou zdravotnictví na míle vzdálena. Co dosud nevěděl, se prakticky přes noc naučí.

Program ČSSD jednačtyřicetiletý Rath prosazuje za důsledného uctívání hodnot politického liberalismu. V květnu na svém blogu napsal: „Považuji svobodu slova a šíření svého názoru za jednu z nejvyšších hodnot demokracie. S názorovými odpůrci se budu hádat třeba i do krve, ale vždy se budu rvát za právo každého vyslovit svůj názor a postoj.“ Varuje před inkvizitory a fanatiky, rudými i modrými. Střety s Klausem, Topolánkem, Julínkem, Langerem bere sportovně. „Vzájemně se špičkujeme, někdy více či méně elegantně dehonestujeme. Nechovám však vůči nim žádnou osobní zášť, nebo dokonce snad náznak nenávisti,“ uvedl Rath. A jak popisuje některé své protivníky? „Mirek Topolánek mi připadá poněkud těžkopádný, nedovzdělaný a asi i trochu líný, ale na druhou stranu to bude dobrý společník, dobrý kamarád na fotbal, určitě se roky dobře staral o rodinu a své děti, prostě docela hodnej chlap…Langer je inteligentní, houževnatý a cílevědomý, ale zdá se mi, že u něho zcela schází lidský – eticko-morální aspekt duše. Na pozici ministra vnitra se dostal tudíž jeden z nejnebezpečnějších. Dle mého se nezastaví vůbec před ničím, nemá morální korekci svého jednání…Julínek je, dle mého, zase jeden velký chodící mindrák - neměl to asi v životě lehké.“ To vše Rath předkládá jako svoji schopnost vidět druhé kriticky, ale i vlídně. „Pokud se s nimi někdy setkám v hospodě, tak si s nimi pivo klidně vypiji,“ tvrdí Rath a není důvod mu nevěřit.

Kombinace nelítostných zápasů, vypukne-li válka, komunikativnosti v době příměří a nebrání sebe sama příliš vážně je v naší politice vzácným jevem. Na svých postech nadto není závislý. Umí se prosadit také coby podnikatel ve zdravotnictví. Je jen ukázkou slabosti žurnalistů, jestliže se diví nad koupí pražské polikliniky společností, v níž působí Rathova manželka. Ve firmě vlastnící soukromé zdravotnické zařízení figuroval Rath už dávno. On ani ČSSD ostatně nelobbují proti soukromým ambulancím, nýbrž proti plošné privatizaci nemocnic, ohrožující základní dostupnost péče o pacienty.

Než se šéfem ČSSD bude moci stát někdo jiný než kovaný a dlouhou kariérou prověřený „socan“, ještě ve Vltavě uplyne hodně vody. Nic však není nemožné. Mazaný Zeman vzal sociální demokracií zavděk jako výtahem k reálnému politickému vlivu. Upřímně levicový Špidla ji nasměroval na dráhu racionalizace sociálního státu. Gross představoval přinejmenším generační průlom. A Paroubek je ztělesněním pragmatismu, sklonu domluvit se v případě potřeby i s pravicovou konkurencí.

V předchozích letech ČSSD neúspěšně koketovala s Pavlem Teličkou, pár měsíců v jejím dresu kopal Martin Jahn. Paroubek s sebou do vlády přivedl populárního, leč ve spoustě ohledů defektního Jandáka a ostře tesaného Ratha, o němž se traduje, že nemá dar integrovat, naopak polarizuje veřejné mínění, ve velkém si dělá nepřátele. Sám to chvíli vlastním chováním dokládá, chvíli ale zas přesvědčuje o své konciliantnosti. Přesto málokdo má takový potenciál růstu.

V loňském prosinci nastínil David Rath svoji představu rozvoje ČR a ČSSD v deníku Právo: „Do republiky se za prvé musíme snažit dostat biotechnologická centra, vývoj internetových technologií, farmaceutický průmysl, výzkumná a vývojová centra všech oborů s tím, že musíme nabídnout možnost získat pro tuto práci mozky ze širokého okolí… Druhou oblastí je turistický ruch a oblast služeb. Mohutné a hlavně rychlé investice do záchrany - obnovy památek, do kvalitní infrastruktury, do životního prostředí a v neposlední řadě do turisticky atraktivních oblastí, jakými jsou třeba zajímavá golfová hřiště, originální cyklo-trasy, agroturistika, formy netradiční dovolené, lyžařské areály…“ Stěžejním cílem ČSSD musí být podle Ratha „dlouhodobý a udržitelný růst kvality života drtivé většiny české společnosti, přičemž volný trh je jednou z mnoha jeho součástí, vedle kvalitního životního prostředí, kvalitních veřejných služeb, kultury či volného času.“

Mít partaj složenou z Rathovým klonů by bylo k nevydržení. Jako člen úzkého tahounského týmu je ovšem nedoceněný a stále více bude nenahraditelný. Je ohniskem dynamiky, nápadů, pracovitosti. A plně odpovídá v Evropě frčícímu modelu nepřehlédnutelného moderního politika na pomezí levice a pravice, který nežije teoriemi, ale realitou. Vadí? Nevadí? Zvykneme si. Naposledy jeden takový vyhrál prezidentské volby ve Francii.

Psáno pro Literární noviny č.22