19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: Co je a co není důsledek brexitu

23.3.2019

Pozornější čtenáři Neviditelného psa si mohli povšimnout, zejména v posledních dvou letech, že kdykoli se Ondřej Neff (Aston) zmíní o brexitu, obvykle se zmíní též o škodlivosti obecného referenda a vice versa. Faktem je, že jeho nedávný úvodník Co plodí brexity, ve kterém opět obě témata propojuje, mne přiměl k napsání tohoto komentáře, neboť, slovy klasika: „Mohl bych polemizovat s každou vaší větou.“ V tomto případě stačí polemizovat s jednou, avšak zásadní větou.

Vyjednávání o brexitu se dávno změnilo ve frašku, ale otázkou je, zda to mohlo dopadnout jinak, když se David Cameron rozhodl po výsledku referenda alibisticky opustit post předsedy vlády a přenechat jej remainerce (tedy zastánkyni setrvání Británie v EU) Therese Mayové. Ta následně udělala vše pro to, aby celý proces brexitu sabotovala (což se jí prozatím daří, v době, kdy tento článek prochází korekturou, hlasují reprezentanti členských států EU na summitu o odkladu brexitu). Že z mé strany nejde o divokou konspirační teorii, potvrzuje definitivně prohlášení jejího tiskového mluvčího: „Premiérka stále není připravena zrušit rozhodnutí voličů opustit unii.“ Tím se definitivně vysvětluje, proč Británie vedla vyjednávání s EU tak, jak jej vedla, proč z vlády Mayové v průběhu tohoto vyjednávání postupně odstoupili zastánci brexitu včetně Borise Johnsona a proč je výsledná dohoda s EU horší, než kdyby Británie v EU setrvala. Z pohledu Astona působí zejména počínání britských poslanců jako fraška, tím spíše, že se Mayová na poslední chvíli pokusila prosadit třetí hlasování o stejném textu dohody, který už dvakrát předtím odmítla drtivá většina britských poslanců, a třetí dějství odmítl John Bercow (klidně mohl sarkasticky dodat, že dělat stále totéž a očekávat jiný výsledek může leda blázen).

Aston se však mýlí, pokud dodává: „To vše je důsledek referenda.“ Není. To vše je důsledek nerespektování rozhodnutí britských voličů vyjádřených v referendu, kteří odmítli nadále setrvávat v Evropské unii a zaveleli k odchodu.

Toto rozhodnutí nerespektují představitelé EU, kteří mají sami prakticky výlučnou odpovědnost za odchod Británie z EU (Juncker, Schulz, Tusk, Mogherini a je podporující Merkelová), ale od těch nelze – už s ohledem na tzv. demokratický deficit EU (rozuměj naprostou absenci demokracie EU, kdy ani europarlament nemá zákonodárnou iniciativu) – nic jiného ani čekat. Pro tyto odiózí figury je jakýkoli projev demokracie v členských státech vítaný zhruba stejně jako výbuch reaktoru jaderné elektrárny, zejména pokud brání v jejich zajisté ušlechtilém úsilí o evropský superstát (stačí si vzpomenout na odmítnutí Euroústavy, na které jmenovaní zareagovali Lisabonskou smlouvou a dvojím referendem v Irsku, když to první Lisabonskou smlouvu odmítlo), a zhruba stejně je na něj reagováno (například rozdmýcháním separatistických tendencí ve Skotsku a Severním Irsku v naději, že to Brity „přivede k rozumu“, proto ta podpora skotské premiérky Nicoly Sturgeonové či sjednání „irské pojistky“).

Zarážející je spíš to, že rozhodnutí britských voličů v referendu nerespektují ani britští poslanci v čele s Mayovou. Pokud by jej respektovali, nepokoušeli by se o kvadraturu kruhu (jinak nelze výsledek vyjednávání Mayové popsat), ani o odklad odchodu Británie z EU (aniž je jasné, co se tímto odkladem získá), ale udělali by tři naprosto jednoduché kroky: vyjednávali by s EU o podmínkách brexitu s tím, že po aktivaci článku 50 Smlouvy o Evropské unii je daná lhůta dvou let, po jejímž uplynutí dojde k vystoupení Británie z EU (tím by se předešlo pokusům o neustálé odklady brexitu), připravili by – bez ohledu na průběh vyjednávání s EU – Británii na možnost, že k dohodě z nějakého důvodu nemusí dojít a Británie opustí EU bez dohody (tím by konečně ustalo strašení apokalypsou „tvrdého“ nebo „divokého“ brexitu a navíc by to dávalo EU jasně najevo, že namísto špatné dohody nemusí být žádná dohoda) a konečně by vyloučili možnost opakování referenda o brexitu. Díky neochotě britských poslanců (volených těmi samými voliči, kteří odhlasovali brexit) akceptovat výsledek referenda jsou nyní na stole stále „všechny možnosti“ kromě té jediné, pro kterou hlasovali voliči: totiž pro vystoupení Británie z EU.

Vystoupení Británie z EU přitom neznamená druhé referendum o tomtéž o tři roky později, ani setrvání v EU za horších podmínek, než v roce hlasování o brexitu, ani neustálé odklady vystoupení z EU. Znamená to suverénní Británii mimo EU, mimo jednotný trh, mimo jednotnou migrační politiku, mimo vliv Soudního dvora Evropské unie. Podotýkám, že Británie nebyla v Evropském hospodářském společenství, předchůdci dnešní EU, až do roku 1973, aniž se to jakkoli zásadněji projevilo na jejím hospodářství, dostupnosti lékařské péče a právním postavení cizinců (abych jmenoval jen některé náměty hororových vizí, které mají po „tvrdém brexitu“ nastat). V roce 1975 pak britští voliči – z nichž část je dodnes naživu – rozhodli v referendu o setrvání Británie v EHS. Toto jejich rozhodnutí přitom dodnes nikdo nezpochybňuje a nestává se námětem varovných traktátů, k jakým že hrůzám může vést celostátní referendum. Přitom EHS roku 1975 ani náznakem nepřipomínalo současný pokus o evropský superstát, ke kterému EU dospěla díky dohodám z Maastrichtu, Nice a Lisabonu.

Aby bylo jasno: referendum, ať už místní či celostátní, je pouze způsobem rozhodnutí o konkrétní záležitosti obvykle zásadního významu pro dané společenství, přičemž podmínky pro hlasování v referendu jsou srovnatelné s volbami zástupců voličů do zastupitelských orgánů, ať už jde o zastupitelstvo obce či dolní komoru parlamentu (ostatně řada místních referend se v ČR koná paralelně s volbami do zastupitelských orgánů). Na rozdíl od voleb do zastupitelských orgánů, kde voliči dávají na 4-6 let v zásadě bianco šek osobám, které prakticky neznají, aby za ně tito „vyvolenci“ rozhodovali o všech možných záležitostech včetně těch, které ani nejsou obsaženy v předvolebních programech kandidujících stran a jejich členů, je referendum lepší, neboť dává jasnou (a v ideálním případě právně závaznou) odpověď na otázku, jak řešit konkrétní záležitost, bez rizika, že o stejné záležitosti namísto referenda rozhodnou volení zástupci v naprostém rozporu se svými předvolebními sliby.

Například voliči ODS v roce 2006 volili tuto stranu a její představitele mimo jiné proto, že ODS slibovala zachování suverenity ČR v EU a zabránění přesunu dalších pravomocí ČR na orgány EU, předseda této strany Topolánek kritizoval Euroústavu jako shit. V roce 2008 už bylo všechno jinak a ta samá strana a ten samý předseda ratifikovali Lisabonskou smlouvu, obsahově totožný dokument, obhajovaný slovy „Lisabon nebo Moskva“ (toto falešné dilema se od té doby stalo pevnou součástí tuzemského diskurzu o EU). Kdyby o Lisabonské smlouvě hlasovali občané ČR – včetně voličů ODS – přímo, tedy v referendu, nemuselo by k její ratifikaci dojít, ale rozhodně by nedošlo k tomu, že by parlament ratifikoval smlouvu navzdory výsledku referenda (nebo by naopak odmítl ratifikaci, pokud by občané její ratifikaci podpořili).

Pokud referendum neprobíhá „krymským stylem“, tedy již za přítomnosti okupačních vojsk, pak proti tomuto způsobu rozhodnutí lidu – neboť v demokratickém právním státě je lid zdrojem veškeré suverenity – nelze namítat nic, co by nešlo namítat proti utváření zastupitelských orgánů. V obou případech předchází hlasování volební kampaň, jejíž součástí jsou zjednodušení problému, manipulace, obsáhlé analýzy i demagogie. V obou případech volí ti samí voliči, kteří se rozhodují podle svých zájmů a kteří berou v potaz i argumenty soupeřících kandidátů a politických stran. Chytří, hloupí, z vesnice, z města, s klotovými rukávy i od CNC stroje. V obou případech ovlivní rozhodnutí voličů směřování dané země na mnoho let a mnohdy zcela zásadním způsobem. V obou případech rovněž právní předpisy znemožňují okamžité konání nových voleb či nového referenda. Konečně volby do zastupitelských orgánů vedou k volbě zastupitelů z řad občanů daného státu, přičemž zvolení zastupitelé nejsou o nic méně (či více) vzdělanější, morálnější či zákony dodržující než jejich voliči. Není pravdou, že voliči v referendu „neví, o čem hlasují“, na rozdíl od voleb, ve kterých však titíž voliči „neví, o kom všem hlasují“, vyjma kandidátů na předních místech kandidátních listin (což se plně projevilo při vykroužkování kandidátů z posledních míst v roce 2010, kdy takto byla „vykroužkována“ čtvrtina poslanecké sněmovny, aniž by to mělo za následek posun k lepšímu).

Jedinými důvody, které třeba v ČR brání přijetí zákona o celostátním referendu ve smysluplné podobě, spočívají jednak v nemožnosti politiků nerespektovat rozhodnutí svých vlastních voličů, aniž by z toho voliči nevyvodili odpovídající politickou odpovědnost, druhak v obavách těch samých politiků z toho, že nezvládnou přesvědčit své voliče, aby hlasovali pro ně žádoucím způsobem (a v neochotě politiků prakticky zastupovat zájmy svých voličů, což předpokládá kontakt s nimi). Důsledkem jsou absurdní návrhy o uzákonění celostátního referenda, vylučujícího rozhodování například o setrvání v EU. Hrozí totiž, že by voliči upřednostnili v takovém hlasování své vlastní zájmy před zájmy jimi volených politiků a tito by poté museli dělat to, za co jsou placení, totiž prakticky vykonávat vůli svých voličů. Nejen na příkladu současného britského parlamentu můžeme vidět, jak moc touží politici plnit tuto roli.

Poznámka:Autor je právník a asistoval při uspořádání a organizaci několika místních referend.