19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: Česká specialita - presidentská monarchie

16.7.2019

Co je smyslem hodnosti královské v monarchiích, je zřejmé: být symbolem země podobně jako vlajka, státní znak či hymna, ledaže symbolem živoucím. K čemu slouží republikám jejich presidenti, už tak úplně zřejmé není. Pronést novoroční projev, přestřihnutím pásky uvést do provozu nový úsek dálnice, zahájit výstavu, potřásat si rukou s nastupujícími velvyslanci (obyčejní vyslanci vyhynuli jako člověk neandertálský), na to nenutno si pěstovat presidenty, to by zastal každý zdatnější herec a vyšlo by to laciněji. Beztak je skutečnou, výkonnou hlavou státu v naprosté většině republik ministerský předseda; sám, ač žiji už čtyřicátým rokem v Německu a zájem o politiku mi nechybí, musím se chvíli namáhat, abych se rozpomněl, kdo zrovna sedí v berlínském zámku Bellevue, a jest tudíž presidentem… aha, nějaký pan Steinmeier. Budiž mu ten zámek přán, než ho po nějakém roce v jeho komnatách vystřídá, inu, kdokoliv. Nezáleží na tom tolik.

Jedinou výjimku v tomto schématu předstvuje Republika česká. Ne že by její president byl nadán větším rozsahem pravomocí než zmíněný pan Steinmeier, využívá jich ale do krajnosti a mnohdy přes krajnost. Ostatní presidentská chasa je srozuměna s tím, že utváření politického obrazu země není v její kompetenci; od toho že je tady občan, jenž odevzdá svůj volební hlas jedné z partají; která posbírá hlasů nejvíc, ujme se vlády. Než milého občana naštve a on příště na potvoru hodí hlas jiné partaji, a tak dále v neměnném koloběhu parlamentní demokracie.

V zemích Koruny české tikají politické hodinky jinak. President není vcelku postradatelnou figurou k přestříhávání pásek, nýbrž něčím mezi člověkem a polobohem. Kompetence sem, kompetence tam, prosazuje svou představu uspořádání věcí veřejných, a občanská většina… no, není jí po chuti všechno, co tropí dvojice Zembiš a Babman (teď nevím; nepopletl jsem to?). Povědět však zpříma - neračte se hněvat, vážený pane presidente, ale tohleto vám nepřísluší, od toho je tady vláda a parlament, k tomu nesebere kuráž nikdo. Pokusme se najít příčinu té anomálie.

Posloupnost komunistických hlav státu od Gottwalda po Novotného otřásla poněkud zbožněním presidentského úřadu, základní předpoklad ale zůstává nezměněn: monarchický podtón českého republikánství. Pro pochopení toho jevu zalistujme kalendářem o století zpátky. Říše rakouská zanikla (každý dle svého gusta nechť posoudí, jestli bohudík nebo bohužel), určité, možná neuvědomělé mentální automatismy však lidu českému zůstaly. Úcta, již prokazoval císaři pánu, přenesl na Tomáše G. Masaryka, jenž se mu stal čímsi víc než pouhým presidentem: povýšil si ho na tatíčka. Nic neplatilo, že Masaryk byl člověk nesrdečný, dávající svou nadřazenost velmi důrazně najevo; tatíčkem byl, tatíčkem v lidové tradici zůstal, a část tatíčkovské aureoly ulpěla i na jeho nástupcích, ať si počínali, jak si počínali. Lidu českému stačí málo, aby začal nadšeně tatíčkovat. Lze si vzpomenout, jakou příchylností obdařil Antonína Zápotockého, s jehož vědomím a souhlasem se děly nejhrůznější zločiny padesátých let (zato prý chodil s dělníky na pivo), i jak úctyplnou přízní zahrnul stříbrovlasého starce Svobodu, poslušnou figurku na moskevské šachovnici.

A už to tak zůstalo. Kdo byl od časů Masarykových zvolen k hodnosti presidentské, nebyl a dosud není, jak by dle demokratických zásad měl být, primus inter pares, přeloženo z jazyka latinského první mezi rovnými, nýbrž republikánský monarcha. Prosím, já ničeho nemám proti monarchii, naopak. Jsem dokonce toho názoru, že se stala škoda, když před tím sto a jedním rokem byla jako nepotřebná veteš odvržena tisíciletá tradice Království českého. Ale byl by pomalu čas se rozhodnout: když republika, tak republika. Když monarchie, tak monarchie. Tahle ani ryba ani rak, mohl by někdo tím úkolem pověřený sáhnout naslepo do telefonního seznamu… nějaký Fridolín Ušatý? Pane Ušatý, právě jste byl zvolen do čela státu, račte se ujmout vlády!

Anebo vůbec nikdo. Nechci příliš kárat současného pana presidenta, snad by ale nemusel zdůrazňovat své plebejství, aby se zalíbil – ještě si vzpomínám na jeho volební kampaň – spodním desíti milionům. Nikoli, vážený pane presidente. Najde se dost křupanů a hulvátů v národě českém, jako ostatně v kterémkoli jiném, ale deset milionů jich není. A vůbec už by neměli být zdrojem moci; známý výrok „všechna moc ve státě vychází z lidu“ je drobet rozplizlý. Buď jsme lid všichni, a pak je zbytečný, nebo jen někdo, a pak zasmrádá výlučnictvím, předstupněm totality.

No, dost už. Přál bych zemi svého zrodu, aby v jejím čele stáli lidé rozmyslní, moudře prozíraví, nevypínaví, schopní pohledu z hloubi minulosti k odhadu věcí budoucích, nejvyší úředníci státu, ne republikánští monarchové. Dobrou dávku důstojnosti, vlastní principu monarchickému, by si nicméně osvojit mohli.

Hannover, 10. července 2019