Bylo to v roce 1952 anebo 1953 a my s bráchou jsme právě doputovali do dětského domova. Táta v kriminále, máma bez práce a děti šup na převýchovu. Tehdy normál. No, nedostal jsem se do toho nejnóblejšího děcáku pro děti zrádců, co byl za Mělníkem v Liběchově. Ten barák z dob Rakousko-Uherska, škola či co to původně bylo, stojí na hlavní silnici takhle kousek za zatáčkou doprava na malém kopečku, jak se jede na Českou Lípu. Tam byli děti Slánských anebo kluci Šlingovi a snad nějakých generálů a tak. Nás dva poslali do jiného děcáku. Myslím (protože jsem o ty vzpomínky pak za poněkud dramatických okolností přišel), že tenhle byl v Horním Maršově. Tedy snad. Možná to bylo tam. Třeba se najde pamětník a vzpomene si.

„Náš děcák“ byl v bývalém zámku, což byl asi přestavěný hrad. Ze severu byla brána, za ní park, pak cesta k zámku. V tom parku jsme hráli kopanou. S možností báječného „buzaru“ o kamennou zeď, která dělala východní lajnu. Dále se šlo přes most nad kdysi hradním příkopem k obrovským vratům do vjezdu vedle kulaté věže.

V jídelně bylo ještě krásné staré obložení – tedy táflování - a jedlo se na velkých stolech s vyřezávanými nohami a služba v jídelně tahala jídlo z přízemí ze zámecké kuchyně ručním výtahem. Lano přes kladku a táááhnout a pak se to nahoře zašprajcovalo takovou tyčí.

Ložnice byly kombinací lehčího kriminálu a mnišské cely. Železné postele, stolky, tvrdé matrace a deky. A zima jak v cínový rakvi. V létě nebo v zimě, ganz egál.

Společnost vybraná. Protože jsme byli ještě děti od první do páté třídy, byli tam holky i kluci, potomci zajímavých lidí. Tatínka jednoho kluka z oddílu pověsili v té době za špionáž, jiní tátové létali v Anglii u RAF a teď byli na Bytízu, případně v lágru Vojna u Příbrami nebo kutali uran v Jáchymově a tak. Maminka jedné holčičky byla, jak ona říkala, „kulak “ a zrovna seděla svých asi patnáct let. A tak různě. Děti jsou ovšem děti. Takže to tak neberou. A vychovatelé byli kupodivu slušní a lidi z městečka se k nám chovali slušně. Nějaké jídlo vždycky bylo, i když ho nebylo moc, a ve staré pekárně v městečku pekli báječný chleba a housky. A služba pro ně jezdila na korbě malého tříkolového náklaďáčku (snad) značky Zetka. Pár housek jsme dostali vždycky zadarmo, když se jelo k řezníkovi, někdy byl i buřt.

Ovšem jako v každém podobném zařízení byly „interpersonální vztahy“ a poměry poněkud drsnější. První, co nám bylo spoluchovanci vysvětleno, že věci, co dostaneme anebo si přivezeme, půjdou „na dračku“. To se postaví houf dětí na chodbě do chumlu a majitel pamlsků je vyhodí nahoru a ti dole se o ně poperou. Hází se neutrálně, jinak dostane dotyčný původní majitel na držku, páč to není spravedlivý. Třeba to hodit nějaký holčičce k ruce.

Po vysvětlení místních zvyků začalo další školení. A protože „v hudbě život Čechů“, naučili nás hned různý písničky. Češi a Němci rádi kolektivně zpívají. Mimo řekl bych neutrálních slov, například na melodii Chattanooga Choo Choo se zpívalo: “Pane dráha, proč je ta dráha tolik drahá …. Když nemáš prachy, vole, jezdi na svým kole...“

Mezi nejoblíbenější písně pak patřily písně protistátní. Rozhodně se nezpívalo ani Masarykova „Ach synku, synku“, ani sokolská „Stáli Sokolíci, v dlouhých hustých řadách…. “. Jak se domnívali romantici a zahraniční reakční zpátečníci.

Nejoblíbenější byla píseň:

„Až k nám přijdou ze Západu
ámeričtí hoši (zpívalo se to s dlouhým „á“)
přijedou k nám v krásných džípech
a s plnými koši,
založíme u nás bary a budem zpívat „pbríbá“
to bude ta pravá svoboda. „

V době korejské války byla mezi zkaženou mládeží také oblíbená píseň:

„Až k nám příjdou hoši z júesej,
to nám tady bude príma hej…“

Americké žvýkačky, co zbyly od UNNRY, a z konserv dloubané takovéto fialové, něco jako cukr kombinovaný s barvou hypermangánu, co se dávalo do vody a ta limonáda pak chutnala báječně, a taky nylonky…. Už nikdy jsem nezažil takovou silnou příchylnost mládeže k USA a všemu americkému. Ale jak říkala naše babička: „Nic netrvá nikdy věčně, ani láska k jedný slečně…“ Jednou došlo logicky k vystřízlivění.

Do lesů za městečkem přiletěly balóny. Diverzantský. Co rozhazovaly letáky vyzývající československý lid k odporu k bolševické diktatuře. Přilétávaly od „revanšistů a amerických imperialistů“ zpoza Šumavy.

Toho dne jsme byli zrovna na branném cvičení. Což byl ve skutečnosti maskovaný sběr hub. V tý době byla dost bída. Pár let po válce. A s předpisama o stravování se tolik neblblo. Důležité bylo, aby bylo „čím se stravovat“, a ne, jestli je to extra zdravý a jestli v tom jsou cereálie (tedy mimo jiné, mně slovo cereálie pořád připomíná slovo fekálie).

Takže výprava s košíky do lesa maskovaná jakousi ideovou debilitou se pořádala od června až dlouho do podzimu každý týden. Lišky, hříbky, poddubáky, kozáky a křemenáče, všechno jsme sežrali. Bandě neustále hladových desetiletých kluků je nejlepší, jak se říká, „zadělávat na knedlíky v rokli“.

Vyšli jsme v rojnici z lesa. Rojnice není jen vojenská vymyšlenost, rojnice je i houbařská taktika, jak parta hledačů najde ponejvíc hub. A nemine žádné hnízdo. Nikoliv kulometné, ale hříbkovité. A strnuli jsme. Všude kolem nás ležely na poli peníze. Hnědočervených korun se kolem nás válelo jak naseto.

„Bohatý, budeme bohatý!“ křičeli jsme a sbírali ty desítky a stovky papírových korun a cpali si je do kapes. Parta dětí lítala po poli jak šílená a jásala a výskala.

„Kde se tady ty prachy vzaly?“ napadlo najednou někoho. „To je jedno!“ volal někdo jiný. „Třeba vypadly z letadla…“

Vždycky se najde někdo, kdo zachová uprostřed šílenství zdravý rozum. „Pocem, ukaž mi tu korunu,“ zavelel velitel oddílu a vyrval mi z ruky tu papírovou korunu. Otáčel jí v ruce, prohlížel a pak tento reakcionářský synek začal řvát:

„Ty kurvy zasraný, blbý americký, ty hovada pitomý, kreténi a čur… „ a tak dále a dále. Vzal jsem si do ruky tu korunu, která vypadala z líce jako pravá, otočil na rub a četl. V místě, kde bylo v originále v takovém odstavečku napsáno že „státovky jsou kryté majetkem a ostatnímu aktivy Státní banky československé…. “ nebo tak nějak, byl ideologický text o tom, že komunisti jsou zločinci a že už brzo jejich vláda skončí a přijde svoboda. Něco v tomhle smyslu. Prostě, jak dneska vím, produkt úplně pitomých amerických ideo-reklamních agentur. Co fasovaly od vlády USA peníze a blbly za ně přímo nahlas. Protože pár let po válce, po Lidicích a heydrichiádě předstírat, že československý národ povstane na základě výzev posílaných ze Západního Německa, ausgerechnet zrovna z Německa, to vyžaduje skutečně značnou dávku stupidity.

No, tuhle osobní zkušenost se „západní“ propagandou zřejmě neměl nikdo z dnešní ČSSD. Takže je napadlo, že zaplatit si americkou volební agenturu bude úplně nejlepší. Když to vyhráli nad Clintonem a pak pomohli Obamovi, budou to určitě úžasný machři.

Nějak si nevšimli, že na to, co zlomilo Clintonovi vaz, tedy orální sex se stážistkou, se „běžný náš občan“, co jej tak Paroubek a Tvrdík milují, díval středoevropskýma očima. Chlapi si mysleli, že není divu, když je pořád zavřenej někde s bodygárdama, že se mu ten sex dost těžko vypotí čelem. Až ho chudák vytáhne i na Lewinskou, která tedy moc sexepílu nepobrala. A dámy konstatovaly, že se mu ani nediví, když je ženatý s tou sůvou Clintonovou a navíc je to docela hezký chlap, tak co? Z tohohle ještě žádná neotěhotněla.

Ale napoprvé to socialistům báječně vyšlo. Ta finta s 30 korunami jim vyhrála volby. Ovšem ČSSD a poradci a reklamní mágové nějak nepočítali s tím, že nemluví k poněkud idealistickým, až dá se říci prostoduchým Američanům, zvláště některým, kteří skočí i na nejpitomější heslo víckrát. A že na politické nadávky už jsme tady poněkud alergičtí. Tady už šedesát let někdo „jde s lidem“ a vede jej „ke světlým zítřkům“ a slibuje jim „hory i s horákama“, takže to tady nebude moc fungovat.

A že už máme své zkušenosti i s elegantními žvanily, jako je Obama. Že už Tonda Novotný byl svého času nejhezčí president na světě, a přesto to byl politický packal. Na fešáka Svobodu s molitanem na krku se tolik lidí nechytlo, ale zato ta parta kolem Paroubka - obézních pivních skautů a úlisných vexláků i obludně žvanících lektorů marxismu-leninismu - znechutila kdekoho.

Nevyčítejte to americkým „poradcům“. Kdo se s těmito chlápky někdy potkal, ví, že jsou naučení jednu „píseň“ jak kolovrátky. Vyznají se možná v tom, jak to funguje u nich, i když podle posledních výsledků jejich politiky a hlavně ekonomiky to taky tak slavně nevypadá. Ale o zbytku světa vědí naprosto kulový. Jako ta bývalá úúúúúžasná ministryně zahraničí USA Condoleeza Rice, která vykládala vysokoškolským studentům z Evropy - Francouzům, Angličanům, Čechům, Polákům atd. -, že by pro Evropu bylo bývalo nejlepší, kdyby na začátku dvacátého století „rozvíjející“ se Německo ovládlo celou Evropu a pak že by byl na světě s problémy Evropy konec.

No, český mág reklamy a mediální politiky pan Soukup to taky nevytrhnul. Po velice podezřelé a úspěšné akci na protlačení zelených do Sněmovny to tentokrát tak nějak nevyšlo.

Ale přesto nakonec dostala ČSSD nejvíc hlasů. Nejvíc, ale zatraceně málo. Kdo to ale zaplatí, to je otázka. Paroubek se z toho těžko jen tak lehce vyvlíkne. A až se budou skládat účty, u toho bych nechtěl být.

No, jen by mně zajímalo, kdo z šéfů ČSSD si večer jako můj bývalý spolunocležník v tom dětském domově do noci mumlá: „Ty debilové americký!!!“ A myslí tím ty jejich odborníky na propagandu.