Robert Šlachta v Otázkách Václava Moravce, ČT 24, 22.12.2013

Ta část Otázek Vymývače mozků z 22. prosince 2013, která náplní zasahovala do zájmové sféry spolku Šalamoun, tedy vystoupení ředitelů celostátních útvarů PČR Milana Komárka (Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV) a Roberta Šlachty (Útvar pro odhalování organizovaného zločinu SKPV), byla nezajímavá, téměř nudná. Její ráz ozřejmím variací na téma bonmotu Roberta Šlachty o lidech s IQ automatické pračky: komentátor se usilovně snažil prokázat svůj nárok na tuto klasifikaci marnými pokusy o vyprovokování policistů k poskytnutí informací, o nichž určitě věděl, že je vydat nesmí (pokud to nevěděl, na tak vysokou třídu IQ by nárok neměl) a zdánlivě zasvěceným mudrováním o dávno odloženém záměru na zřízení Národního bezpečnostního úřadu. Policisté se převážně omezili na vysvětlování, že se o stavu vyšetřování rozpracovaných případů a záměrech do budoucna nemohou vyjadřovat. Veřejnost se v žádném případě nedověděla nic, bez čeho by se neobešla. V někom možná vznikl dojem, že Václav Moravec rozumí všemu včetně vnitřních poměrů v Policii ČR a trestního řízení.

Vypovídací hodnota této části pořadu by byla téměř nulová a byla by na místě otázka, proč vůbec byla zařazena do vysílání, nebýt toho, že její součástí bylo také uveřejnění sestříhaného videozáznamu ze zatýkání paní Jany Nečasové (tehdy Nagyové).

Její uvedení mělo být nástrojem obrany proti opakované mediální kritice způsobu provedení zásahu, jež vyvrcholila velmi ostrými výroky bývalého předsedy vlády Petra Nečase v rozhovorech pro Právo ze dne 18. prosince 2013 a z následujícího dne pro Reflex.

Jeho výpady proti orgánům činným v trestním řízení je třeba brát s rezervou jako projevy hysterie člověka, jenž těžce nese ohrožení blízké osoby a patrně se bojí i o sebe. Částečně jde o lichá silácká gesta. Petr Nečas například tvrdí, že nebýt předčasného pádu vlády, zrušil by olomoucké vrchní státní zastupitelství. K tomu ale neměl pravomoc. Skutečně se schylovalo k zániku netoliko olomouckého, ale obou vrchních státních zastupitelství po nabytí účinnosti nového zákona o státním zastupitelství. Jeho přijetí nebylo v moci Petra Nečase, ale Parlamentu. Mimo to jako předseda vlády sabotoval projednávání zákona tím, že několik měsíců odmítal zařadit diskusi o něm na program jednání vlády. Nakonec jeho vláda padla a neprojednaný návrh zákona pak Marie Benešová jako ministryně Rusnokovy vlády vzala zpět. Politika Petra Nečase tak naopak vedla k zakonzervování těžkopádné čtyřstupňové soustavy státního zastupitelství, tedy k zachování vrchních státních zastupitelství.

Ovšem část výtek Petra Nečase může mít reálný základ, zejména pokud jde o tvrzení o nátlakovém vedení výslechů. Z tohoto hlediska odvysílání videozáznamu splnilo účel jen částečně. Dokazuje pouze tolik, že bezprostředně při zatýkání se policisté chovali k paní Nečasové zdvořile. Chybí ale vysvětlení, proč musela být vyburcována ze spaní, a to jeho hodnotu jako důkazu o slušném chování policie snižuje.

Sporná pak zůstává i přiměřenost zásahu z hlediska volby času a počtu nasazených policistů. Pokud se cítí Robert Šlachta dotčen srovnáváním s akcemi StB či dokonce gestapa, nemají-li kritici na mysli nic než právě plýtvání silou, nevhodností doby provedení a případně používání nenásilných forem nátlaku při výsleších, má smůlu. V jeho neprospěch, přesněji obecně v neprospěch Policie ČR, ale i Vězeňské služby ČR vyznívají zveřejněné vzpomínky různých disidentů. Staří soudci vzpomínají, že jim obžalované většinou přiváděli bez pout. Žena v "medvědech", která se nedopustila závažné násilné činnosti, by byla nebývalým zjevem. A sám mám vzpomínku na zatýkání gestapem: v poledne přišli dva muži v kožených pláštích, zazvonili, vstoupili do bytu a po zběžné prohlídce bytu odvedli mého otce. Když později chtěli zatknout matku, předvolali ji k výslechu na služebnu.

Případů nadužívání vazby ubývá. Ale čím jsme dále od Listopadu 1989, tím viditelnější je zmnožování nasazených prostředků, nadužívání síly a sklon k omezování lidských práv zájmových osob jak orgány činnými v trestním řízení, tak částečně i Vězeňskou službou ČR.

I když videozáznam vyznívá ve prospěch Šlachtových lidí, zachycuje jen čtvrthodinový zlomek z celé mozaiky dění od prvního zaklepání na dveře bytu paní Nečasové až do uvalení vazby a jejího předání z rukou policie do péče Vězeňské služby ČR. Výtky Petra Nečase jsou nejspíš nadsazené, nicméně jejich objektivního vyvrácení se veřejnosti nedostalo a dle své zkušenosti soudím, že jsou částečně opodstatněné. Tímto vyjádřením nezpochybňuji důvodnost obvinění (pro jehož posouzení nemám žádné podklady), nicméně trvám na tom, že i odsouzený zločinec má právo na zacházení podle zásad Listiny základních práv a svobod. Tím spíš to platí pro osobu dosud neodsouzenou.

Odvysílání videozáznamu mělo další účinek, s nímž patrně nikdo nepočítal: došlo ke krátkému spojení mezi ním a Nečasovými výroky, jež se stalo základem pro smršť výtek policii a České televizi, že se tímto počinem dotkly ústavních práv Jany Nečasové. Je překvapující, kolik placených žoldnéřů pera a neúspěšných politiků se účelově postavilo za manželský pár, jenž ztratil moc a je v nemilosti. Je to ale nemístný povyk. Obsah videozáznamu paní Nečasovou nijak neponižuje. Ukazuje, že zachovala důstojnost, chovala se jako statečná žena a ostatně její tvář je rozostřená. Naopak výtky si zasloužily všechny televizní stanice za opakované vysílání záběrů jejího eskortování v "medvědech" a s nezastřenou tváří. To bylo skutečné darebáctví. Tehdy bylo skutečně na místě bouřit, ale pokud se někdo ozval, tak jen nesměle.

V souvislosti s případem Davida Ratha jsem upozornil, že media a politici vnímají nadměrnou délku vazby jako nepřístojnost až v případě, když postihne příslušníka "věrchušky". Podobně jsem se již dříve vyjádřil, že významným poznatkem z příběhu Jany Nečasové a dalších vyšetřovaných v její kauze je zjištění, že média a politici se dávají do pohybu, jakmile se začne dít příkoří nějakému prominentovi. To vše, co vytýká Petr Nečas orgánům činným v trestním řízení v případě manželky a popřípadě i tří "trafikantů", se přece děje i řadovým občanům, ale nikoho z držitelů moci to nevzrušuje. Lidé, kteří kážou zásadu "padni, komu padni" se cítí dotčeni pouze tehdy, když zákon dopadne na někoho z jejich kruhů.

Rozhořčení nad zveřejněním videozáznamu ze zadržení Jany Nečasové je pokrytectvím jeho kritiků, neboť nikdy nekladli odpor zneuctění řadových občanů zatýkáním v přímém televizním přenosu. Televizní štáby k tomu bývají účelově zvány. Známý je případ zatčení příbramského podnikatele Jaroslava Starky, jehož policisté vytáhli na silnici před televizními kamerami z auta, povalili na zem a nasadili mu pouta. Podobně nakládali s Jiřím Radostou, jehož obdobným způsobem zatkli dokonce před očima dětí, které vezl do školky. Jako lahůdku dostali novináři echo o připraveném zatčení libereckého policejního ředitele Miroslava Dvořáka, takže mohli pořídit videozáznam jeho vyvádění z budovy s pouty na rukou a nezastřenou tváří. Jakékoli stížnosti na takové zacházení s podezřelými jsou neúčelné: nadřízení a kontrolní orgány v něm nespatřují nic závadného.

Ani dlouhé vyčerpávající výslechy, končící doznáním k nespáchaným trestným činům nejsou zcela neznámou záležitostí. Víme o nich například z kauzy Jana Šafránka, jemuž se za nespravedlivé odsouzení omluvil exministr Pavel Blažek, či Tomáše Čepury, jehož rozsudek nedávno zrušil Nejvyšší soud ČR. Ve vězení je žena, odsouzená za vraždu na základě nezákonně získaného a vzápětí odvolaného doznání, která pro odpor ministerských úředníků nemůže dosáhnout přezkoumání rozsudku.

Petr Nečas byl jako předseda vlády opakovaně upozorněn na různé nešvary v činnosti orgánů činných v trestním řízení. Některé informace si nechávala posílat přímo Jana Nečasová. Až na to, že z neznámých důvodů nechal překvapivě odvolat ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, s odůvodněním silně připomínajícím text dříve jím zamítnuté stížnosti spolku Šalamoun, ke zlepšení poměrů v resortu spravedlnosti nic neudělal. Do vývoje Policie ČR neblaze zasáhl tažením "proti partě policejních plukovníků a podplukovníků" a v nejlepším případě strpěním (v horším případě objednáním) nezákonného odvolání policejního prezidenta Petra Lessyho jím dosazeným ministrem Janem Kubicem.

Petr Nečas jistě není sám odpovědný za současný stav orgánů činných v trestním řízení, jehož projevem je i sklon k nadužívání síly a omezování základních práv a svobod občanů. Nicméně je významným představitelem politických kruhů, které věci do tohoto stavu přivedly. Sklízí setbu, kterou pomáhal zasít.