aneb K doplnění jednoho článku

Našel jsem v Novém Polygonu článek "Nová studená válka," s nímž bych v něčem souhlasil, v něčem méně, jak už to tak bývá. Komentář bych k němu žádný nepřipojoval, kdyby v něm nenarazil na dvě spíš mimochodem utroušené poznámky, nichž jedna se týká Finska, druhá poněkud problematické současnosti baltských států. Mám k zmíněným zemím svůj osobní vztah a vždy se mě trochu dotkne, dočítám-li se o nich něco… dejme tomu neúplného. I dovolil bych si kusou informaci obou poznámek doplnit trochu širším rozborem.

První se týká finsko-sovětských válek v počátku čtyřicátých let. Finové bojovali udatně, ale nakonec podlehli a Stalin si ukrojil pořádný kus jejich země. Dějiny vytvořily od těch dob řadu kotrmelců, hraniční sloupy však dodnes stojí tam, kam je zasadil krvavý tyran, což možná odpovídá jakémusi mezinárodnímu právu, ne však slušnosti. Uznávat hranici z doby SSSR je nemravné, praví k tomu výslovně autor zmíněného článku, a věru, sám bych řekl. Z vlastní iniciativy ještě dodávám, že nejen finskou, i jinými hranicemi pošupovali v první polovině dvacátého století hrdí vítězové ku své libosti a k zlosti bezbranných obyvatel, a nikoli pouze vítězové sovětští. Byl to prostě tenkrát takový mrav: prohráli jste – zemi vám osekáme! Dnes je čím dál obtížnější obhajovat středověké právo válečné kořisti. I když pomineme otázku mravnosti, svévolně zabrané kusy cizího území, miliony lidí proti své vůli přesazených do státu vítězova, milovaného jako cosi kdesi… to nikdy nepřineslo nic dobrého, i kdyby vlády celého světa takový zábor uznaly a za nezpochybnitelný výsledek jakési války vyhlásily. Táhnou se za takovými výsledky vzteky a různice, iredenty, touha po odplatě, konce jim žádného není, čemuž nenutno se divit: jest snadno poraženému právo územního lupu vnutit, nesnadno však přimět, aby s ním navěky souhlasil. Ne, dejte mi pokoj, oč pokojněji by se nám dnes v Evropě žilo, kdyby bývali všelijací vítězové nechali hraniční patníky na pokoji. Není nemravnějšího práva než právo válečné kořisti, pravím, a je hanbou civilizovaného světa, že je dosud z myšlenkové lenosti uznává. Až potud velmi srdečně souhlasím.

Jenže… Bůh ví, jak nerad tohle píši zrovna na adresu Finska, kteréžto jest jednou z krajin srdce mého. Jakáž ale pomoc, nebylo by dnes už bohužel k ničemu, vracet Finsku Stalinem uloupené území, jak se za to přimlouvá řečený pan autor, a to ani v případě, že by s tím dnešní vládcové svaté Rusi, přihnuvše si drobet hlouběji vodky, nakrásně souhlasili. Území není mičuda, aby se s ní házelo ze strany na stranu, k území náleží obyvatelé jako tělo k duši; a z původních obyvatel nezůstala v bývalé finské Karelii i dál na sever až k poloostrovu Petsamo (nyní Pečenga)… inu, ani ta duše. Všichni jako jeden muž uprchli před postupující Rudou armádou do finského zázemí, i své dřevěné kostelíky rozebrali a s sebou odvezli. A získat s vráceným územím obyvatelstvo ruské, z různých konců rudé říše přivlečené, opilství a dalším nechvalným móresům oddané, přitom velkoruským velikášstvím potrefené… věru že bych to Finům snad ani nepřál.

Přitom, jací to byli vlastenci své lesnaté domoviny, tihle Karelové! Znával jsem jisté manžele Kotilainenovy, vyhnance z městečka Käkisalmi (dnes Priozersk) na Ladožském jezeře. Docházívali do spolku Karjala, proti jehož revanšistickému založení byly nějaké landsmanšafty ještě učiněné holoubě, a když jsem jim položil otázku, nad níž každý exulant aspoň trochu zaváhá, zda by se do své karelské vlasti zase vrátili, kdyby to poměry dovolily, volali jeden přes druhého – hned! V tu chvíli! Když si takové stěhování představím, z příjemného, úhledného Helsinki do shluku zchátralých paneláků a dřevěných chatrčí, jak tak dnes může vypadat Priozersk, dříve Käkisalmi… to už musí být nějaká láska. No, nestane se to, stát nemůže, i kdyby se celá ruská říše v tu ránu na sto kusů rozpadnout měla. Leda by Finové taky vynalezli nějaké dejme tomu Mannerheimovy dekrety a přivandrovalé Rusy zase vy… ééé, odsunuli. Ale i o tom je zbytečné byť i vteřinku uvažovat. Co Stalin uloupil, zůstane za nehtem jeho nástupcům, buď jich co buď, i s kdysi druhým nejlidnatějším městem Finska Viipuri – dnes po slovansku Vyborg – i celým pásmem bídy a úpadku od Finského zálivu až po jmenované již Petsamo na moři Barentsově. Líto toho člověku může být, ale vrátit Finsku Karelskou šíji, půlku jezera Laatoka (Ladoga), města Siestarsaari neboli Sestroreck a Terijoki neboli Zelenogorsk u samých bran Leni… ech, pořád se mi huba plete, Sankt Petěrburgu… rád bych mluvil s některým současným Finem, co by řekl takovému dárku. Nemýlím se asi příliš, hádám-li, že by se za něj poděkoval.

Trochu jinak a méně elegicky bych posoudil poznámku, jak ji autor utrousil o kousek dál: o necitlivém nakládání pobaltských států s ruskou menšinou. Také je jsem z vlastní zkušenosti poznal, třebaže ne do té hloubky jako Finsko, a získal jsem k nim velmi vřelý vztah. Pro jejich nijak zvlášť monumentální, ale líbeznou krajinu, v níž má poutník dojem, jako by byl přesazen do dob Starého bělidla a paní kněžny. Pro skvělé lidi, jejichž duší se dotkla zkáza padesáti let sovětského panství v mnohem menší míře než lidu zemí daleko méně postižených. Pro statečnost jejich mužů, jichž desetitisíce se zbraní v ruce vzdorovaly sovětské moci ještě dlouhé roky po skončení války – okolnost dnes skoro neznámá - bez naděje na úspěch, ale se smyslem pro čest, to ve srovnání s hrstkou bojovníků českých, o nichž se postkomunistická veřejnost pořád nemůže dohodnout, zda byli vrazi nebo spíš hrdinové.

Eesti, Latvija, Lietuva. Nejsou mi lhostejné a nepřál bych jim osud, jaký by je nad všechnu pochybnost stihl, kdyby se naplnil skutkem požadavek takzvaně citlivého nakládání s ruskou menšinou. Přesněji řečeno přiznání občanských práv bez ohledu na názor neruské zatím ještě většiny, mající snad také nějaká práva. Jelikož je v moudrých úvahách málokdy obsažen kus nějakého numera, uvádím k doplnění, že problém ruských menšin řešily baltské státy hned po znovuzískání samostatnosti v hlavních rysech takto: občanství a s ním spojené výsady přísluší automaticky tomu, kdo sám nebo jeho předkové žili na státním území před sovětským záborem roku 1940. Bylo to z celkového počtu obyvatelstva kolem 8 % Rusů v Estonsku, 10 % v Lotyšsku a 3 % na Litvě. Pro srovnání, dnešní stav ruského živlu je takovýto: 38 % v Estonsku, bezmála polovina v Lotyšsku, jen Litevci si nedali Sověty vnutit víc než 9 % Rusů. Neboli troj- až pětinásobek, tak úspěšná byla sovětská odnárodňovací politika. Bankrot sovětské moci přišel přinejmenším pro dva severnější národy opravdu v hodině dvanácté, jinak by se snadno dočkaly osudu východních Karelů, Ingerů, Vepsů i jiných etnických skupin, po nichž v důsledku téže politiky nezůstalo o mnoho víc než jméno, a i to už málokdo zná. A pokračovalo by zahlcování baltských zemí ruským přívalem i za časů dnešních, jen povolit tlaku ctnostného nabádání, jak se k němu připojuje i zmiňovaný článek. Udělit všem stejná práva bez rozdílu, staro- i novousedlíkům… aj, těch příbuzných, co by se z celé širé Rusi vyrojilo, tetek, synovců, vnuků a snach až od břehů Ochotského moře, každý moskevský vekslák za deset dolarů potvrzení o příbuzenském vztahu vystaví… nelze se divit baltickým vládám, že takovému vývoji hledí zabránit, i kdyby se spravedlivé duše celého Západu po…minouti měly.

Ostatně to není tak zlé, jak se dělá; baltští Rusové se mohou ze svého bezprizorného postavení za poměrně snadných podmínek vyvléknout. I oni mohou získat občanství země, v níž žijí, naučí-li se její řeči a složí ne zvlášť náročnou zkoušku z občanské nauky. Pohříchu jen zřídka jsou k tomu ochotni; po desítiletí se cítili být těmi, jejichž řeč je panská, a nějací Lotyši či jiná svoloč byli povinni ji znát a na veřejnosti užívat. Z toho vyplynul dnešní stav, kdy všichni Baltové mluví (nebo aspoň v době mé návštěvy mluvili) rusky jako když namaže, ale jen velmi málokterý Rus estonsky či litevsky. Když už jsme v těch počtech, nebude možná od věci uvést i jiná čísla: hned po sovětském záboru vypustilo svou reakční duši na popravištích nebo o něco pomaleji v sibiřských lágrech 50 000 Estonců, 45 000 Lotyšů a 35 000 Litevců. Tím se však rudá saň nenasytila: jen v prvních poválečných letech 1945 až 1949 k nim přibylo 60 000 nebožtíků estonských, 175 000 lotyšských a čtvrt milionu litevských. I nedivme se. Nedivme se baltským vládám, že jsou opatrné. Nedivme se původnímu obyvatelstvu, že je jaksi zaujaté. Mohu-li mluvit za sebe, i pro mnohem méně jsem dodneška opatrný, a snad i drobátko zaujatý.

Jinak bych nechtěl baltské Rusy hanět. Byli na mě, inostrance, vlídní, v rámci svých možností pohostinní, pagavarili, okurčičku solenou, kus chleba režného zakousnout dali. Ledaže je dlužno si na jejich pohostinnost dát pozor: srdečnému pozvání do domácnosti jest se vyhýbati bedlivěji než čert kříži, jelikož znamená orgii obžerství, z níž není úniku ani výmluvy. Jejich vztah k hostitelské zemi je, řekněme, ambivalentní. Na jednu stranu by se zpátky na Rus (i tak vazmožno) nevystěhovali, ani kdyby je kočárem vezl, neboť i postavení trpěného párii je hotové štěstí proti tomu, co by je čekalo v poduralské děrevni, odkud přišel jejich děd. Jinak své Lotyšsko etc. moc v lásce nemají. "Ty iz Germanii?" tázali se dychtivě, když jsem jim vyjevil svou příslušnost. "Deuschland gut? Gut?" Na mou otázku, co soudí o zemi, jejímiž jsou obyvateli, mávali s opovržením pravicí: "Ech, Latvija, eto takoje gasudarstvo…"

Je to zvláštní. Jakožto člověk exulantský bych řekl, že když někdo v určité zemi dobrovolně žije – lotyšské a jiné Rusy nikdo za šos nedrží – měl by se s ní aspoň do určité míry identifikovat. Už kvůli sobě samému; musí to být divný pocit, žít v zemi, jejímž zvykem a lidmi pohrdám. Identifikace baltských Rusů však je – nebo byla, když jsem se tudy před třinácti lety potloukal, ani ne ruská, nýbrž sovětská. Setkával jsem se s úšklebky mstivého zadostiučinění, hledaje například tábořiště nebo jiné zařízení na mé mapě vyznačené, vichrem přelomového času však odváté. Da, da, bylo tady za sovětů tábořiště (samoobsluha, hospoda), krásné, dobře vedené, ale to víte, za těchhle poměrů… Získal jsem z takových setkání nedobrý dojem:, místní Rusové by se s hostitelskou zemí třeba i spřátelili, ale museli by v ní být pány. Musela by to sovětská Litva, Lotyšsko, Estonsko, snad už ne státoprávně, ale duchem a řádem. A tak vám nevím. I kdyby předvídatelných následků nebylo, nevím, jak by byl takový estonský Rus spokojen, kdyby tamní vláda poslechla šlechetných výzev a udělila mu bez dalších podmínek občanství. Jestli by řekl – tak, teď je Estonsko moje země, moje vlast, s ní soucítím, jí se chci zastávat… nebo zda by nadále šilhal po těch blažených časech, kdy býval pánem. Je to začarovaný kruh nedůvěry a nespokojenosti, co vyhoví jedné straně, bude pokládat za příkoří druhá, a východiska není. Dnešní stav, tři země, v každé dvojí obyvatelstvo, vzájemně spolu nekomunikující a ani komunikovat nechtějící, je špatný. Možnost druhá, zpětné přivtělení k putinské říši, aby bylo vyhověno citům ruskojazyčné složky, je pochopitelně nemyslitelná. Co zbývá, je naděje, že se spolu během času sžijí, Baltové s Rusy a obráceně. Že si třeba i ponechají svou identitu jazykovou, ale přijmou zákon a mrav společně sdílené vlasti. Ale to je právě, v co příliš nevěřím. Rusy dělí od Lotyšů, Litevců a Estonců něco víc než jazyk; i kdyby zahořklosti z bolševických časů nebylo, dělí je příkop civilizační příslušnosti. Baltové jsou lidé Západu, a to nejen členstvím v EU či Nato. Rusové jsou příslušníci civilizace byzantsko-ortodoxní se všemi příslušnými povahovými rysy. To se tak hned nesrovná, a nejspíš ani srovnat nemůže.

Ale snad je mi dovoleno projevit svou osobní náklonnost; v tom případě se bez uzardění přiznám, že mé sympatie náleží Baltům. Jestli někdo musí mít v té šlamastyce navrch, ať jsou to raději oni. Už kvůli tomu, že nás nebudou tahat někam za Ural, neboť není všem dnům konec a civilizační rozpor mezi evropským Západem a postsovětským Východem může vykvést nečekanými květy. Co pak se moudrých pánů týče, kteří ze vzdálenosti mnoha tisíc kilometrů kárají baltské vlády pro jejich neužilost … je tomu jako vždy, když litera práva začne být přednější než živí lidé. Mohou být i nemravná, bezcitná, člověkem pohrdající, do záhuby vedoucí práva, což bychom my Češi s naší nepříliš dávnou minulostí měli vědět. Neopisujme od těch, kteří o podstatě věci vědí starého kozla a ani vědět nechtěji, od těch, kteří mistrně ovládají lidskoprávní teorii, ale chybí jim cit a zkušenost.

Převzato z Nového Polygonu