25.6.2016 | Svátek má Ivan






UDÁLOSTI: Z redakční korespondence

3.3.2007

Korespondence se senátorem Zlatuškou – pokračování

Na můj dopis, zveřejněný před týdnem v Událostech, pan senátor Zlatuška promptně odpověděl. Odpověď pana senátora i mou reakci na ni dávám čtenářům k dispozici.

Nejprve odpověď pana senátora:

Vážený pane Doležale,

“Za prvé: i kdyby byli Tugendhatovi opravdu zmeškali všechny lhůty, které měli k podání žádosti o vydání majetku, jejich morální nárok na vilu je nepopiratelný. Jakákoli slovní vyjádření, že o majetek nemají zájem, jsou irelevantní, museli by se nároku úředním aktem vzdát. To se, pokud se nemýlím, nestalo.“
Tugendhatovi ty lhůty nezmeškali. S plným vědomím se rozhodli na ně
nereflektovat, navzdory přemlouvání z řady stran. Tohle se dá doložit navzdory tomu, že zde není úřední akt (voláte po úředním aktu v situaci, kdy z úředního hlediska vzhledem ke stavu vlastnictví nebyl důvod ho dělat - aktů neúředních a deklaratorních zde fakticky několik bylo.) V institutu vydržení není nic neliberálního ani komunistického.
“Za druhé: nevím, proč zmiňujete stanovisko radních ODS. Nic mi do něho není, nejsem ani členem, ani sympatizantem té strany a nenesu za chování jejich členů žádnou zodpovědnost.“
mou reakci na navrh zastupitelu ODS a nekonzistenci s predchozim
chovanim jste oznacil za obhajobu narodnich prav... (***)
“Za třetí: sestry Tugendhatovy si podle mého liberálního názoru mohou se svým majetkem dělat, co chtějí. Mohou vilu třeba zbourat nebo přestavět na mormonský kostel. Vyhlašování soukromých objektů za "památky" (ať už národní, nebo UNESCO) považuju za neoprávněný zásah do toho, co je zcela v kompetenci vlastníka. Jistě existuje jakýsi morální nárok na to, aby s vilou zacházely v rámci možností šetrně, ale ten není nijak vynutitelný, je to věc dobré vůle.
Za čtvrté: totéž platí o soše, kterou sestry Tugendhatovy nabídly do aukce. Socha, pokud vím, byla řádně v jejich vlastnictví. Mohou si s ní dělat, co je napadne.“
(Vyse napsane dva body jsem nikdy nepopiral. O to v me argumentaci
nejde. I kdyz musim podotknout, ze v bode tretim je krucialni otazka
vlastnictvi -- Brno o zapsani jako pamatky zadalo az pote, co se dedici
Tugendhatovi opakovane zrekli moznosti zadat vilu zpet -- tyka se to
urcite primatoru Horaka a Duchone, mozna i Lastovecke. Zadost o zapis
jako pamatky byla zcela jiste delana v dobre vire.)
“Za páté: nezlobte se na mne, ale Váš argument o tom, že a jak je třeba restituenty stavět do rovné situace, nemohu brát vážně. Když jsme vzali u huby jiné, musíme i tyhle, jak by k tomu ti chudáci, co jsme je oholili, přišli!“
(***) a rovne postaveni restituentu zduraznuji pouze v souvislosti s
pravnim postavenim za predpokladu, ze vila je pravne mesta.
“A znovu zdůrazňuji: ta vila fakticky není - na rozdíl např. od vozoven pro MHD - města Brna (je to v tomto případě jen mírnější forma někdejší slavné formule "všeho pracujícího lidu"). Ta vila právem náleží lidem, kteří odsud museli kdysi utéci, protože jinak by je byli zavraždili, resp. jejich dědicům. A ten vlastnický vztah by se teď měl formalizovat.“
U brnenskych vozoven to shodou okolnosti tak jasne neni -- za jednu
mesto zaplatilo, zapsalo do do majetku a zaneslo i do katastru, stavitel se kratce pote zastrelil, jeho firma sla do konkurzu a spravce konkurzni podstaty prisel s tim, ze smlouva nemela diky moznosti vucepraci zcela definovany konec a ze by vozovna tim padem mohla byt stale soucasti konkuzni podstaty - a prisel s narokem opetovneho zaplaceni jeji jiz zaplacene ceny. :-)
Presto mi prijde tahle kauza odlisna od sv. Vita nebo slechtickych
restituci (kde nepochybuji o tom, ze se vracet ma, a vracel bych i na zaklade urcovacich zalob) tou pritomnosti argumentu vydrzeni v cele veci. S veskerym pracujicim lidem i narodnimi zajmy to nema nic spolecneho. Holokaust a Soa je zde samozrejme silny emocni argument, ale ve svetle vsech okolnosti stezi vic, nez jen emocni.

--Jiri Zlatuska



Pozn. editora Událostí: texty v uvozovkách v odpovědi pana senátora jsou citace z mého dopisu.


Moje odpověď:

Vážený pane senátore,

Děkuji Vám za dopis, teď se mi situace opravdu vyjasnila natolik, že vím, na čem je třeba dále pracovat.

Nejprve dovolte, abych podal celý příběh sporu o vilu ve vašem podání:

Tugendhatovi mohli požádat o restituci vily, ale výslovně odmítli tak učinit, což lze doložit dokumenty i výpovědmi svědků.
Město pak v dobré víře požádalo o zařazení vily mezi památky.
Poté si to Tugendhatovi rozmyslili a požádali o vydání majetku na základě zákona, který to (podle Vás) neumožňuje.

Město Brno se přesto zachovalo velkoryse a rozhodlo se vilu dědicům darovat.
V té souvislosti se Tugendhatovi zavázali, že ji budou pietně restaurovat.
Pak ovšem prodali plastiku, která byla sice v jejich vlastnictví, ale zároveň byla součástí Miesova architektonického návrhu vily.
A tak se město rozhodlo, že žádné darování nebude a místo toho proběhne soudní spor.
V dobré víře budu zatím vycházet z Vašeho příběhu a nechám stranou to,
- zda Tugendhatovi opravdu odmítli vilu restituovat,
- zda vilu podle zákona, na nějž se nyní odvolávají, opravdu vydat nelze,
- zda zmíněná plastika je opravdu součástí architektonického návrhu vily, zda o tom Tugendhatovi věděli a vůbec, zda její prodej byl z jejich strany opravdu věrolomností.

To, že Tugendhatovi změnili své původní rozhodnutí a rozhodli se posléze o majetek žádat, není samo o sobě nic nepochopitelného a nemá to žádný přídech nekorektnosti (o které vy samozřejmě nemluvíte, jen by nepozorný čtenář mohl mít takový dojem). Člověk se může najednou dostat do situace, kdy se mu hodí mít nějakou hodnotnou nemovitost. Dědici taky nemuseli mít na začátku jednání přesnou představu o hodnotě majetku, který by mohli získat. Nebo se mohla situace vyvinout tak, že by se jim bylo hodilo moci třeba jen část roku v Brně bydlit, a to ve svém. Změnou stanoviska se ovšem – aspoň podle toho, co tvrdíte – octli v krajně nevýhodné situaci z hlediska formálně právního.

Jejich zjevnou výhodou je křivolaká cesta, kterou od čtyřicátých let absolvoval jejich majetek. Nejprve ho pro sebe zkonfiskovaly orgány Třetí říše. Pak ho jako majetek Třetí říše znárodnila ČSR, a v tomto stavu setrval zhruba půlstoletí. Je to sice jakási forma „vydržení“, i když pro silné žaludky. Ochota města Brna jim majetek postoupit nesvědčí jen o vrozené dobrotě radních, o níž nepochybuji, ale taky o jejich pragmatismu, totiž schopnosti myslet na zadní kolečka („co by tomu řekli lidé“).

Na druhé straně postavení Tugendhatových, když vezmu za bernou minci to, co tvrdíte, taky nebylo zvlášť růžové. To se projevilo v závazku, že budou vilu pietně restaurovat, jejž dali najevo, jak píšete, melodramatickou formou. Toto označení má jistý emoční přídech, na který jste jinak citlivý – z druhé strany by se mohlo podobně emoční formou mluvit o jakémsi vydírání, i když samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu: když je člověk v úzkých, slíbí leccos. Nechme však emoce stranou.

České pojetí vlastnictví se v minulém století dosti rozkolísalo: v procesu „znárodnění“ od května 1945 do prvních let po komunistickém puči sloužil pojem „národní“ (správa, vlastnictví, památka) jako zástěrka pro loupež – samozřejmě loupež legální, protože proběhla na základě zákonů za tím účelem přijatých. Tím se mezi legálností a slušností rozevřela jakási propast, kterou se, upřímně řečeno, restitučním zákonodárstvím nepodařilo příliš přemostit. Díky tomu je dnes u nás rozestup mezi právem a spravedlností, který je a bude vždycky, přinejmenším o chlup větší, než by bylo záhodno.

Město Brno mělo ve vztahu k Tugendhatovým v podstatě dvě možnosti:

Mohlo se držet formální legality (vycházím z toho, že podle Vás je zákon, na nějž se odvolávají, nezpůsobilý k tomu, aby jim bylo možno vilu vydat) a vilu si ponechat: řešení „emočně“ náročné, ale dalo by se se zaťatými zuby „vydržet“.
Nebo vilu prostě bez dalšího vydat a její další osud nechat na dobré vůli nabyvatelů s vědomím, že bude jejich a město už do toho nebude mít co mluvit.
Město Brno, jak vidno, zvolilo třetí cestu a pokusilo se o jakýsi kompromis mezi těmi dvěma krajnostmi: totiž o vytvoření institutu soukromého vlastnictví s nedefinovanou cizí účastí (něco podobného měli kdysi v bývalé NDR). Tato třetí cesta je, jak už to u třetích cest bývá, horší než oba extrémy.

Se srdečným pozdravem

Bohumil Doležal

P.S. Pokud jde o „brněnské vozovny“, uvedl jsem je jen jako příklad něčeho, co by mělo městu bez problémů patřit; ve vnitřní problematice Vašeho hezkého města se nevyznám a netoužím vyznat, nebydlím tam a nic mi do ní není, s jedinou výjimkou Tugendhatovy vily, jíž jste pronikli tak říkajíc na celosvětovou úroveň. Takže se za ten příklad omlouvám, netušil jsem totiž, že tam máte takový bordel.:-) :-)

Pokud jde o rovnost restituentů, musím se přiznat, že Vaší argumentaci nerozumím: co městu bránilo být k panu Kohnovi nebo Plačkovi stejně vstřícný jako k Tugendhatovým a majetek jim rovněž darovat? (samozřejmě jen v tom případě, pokud by se nejednalo o něco, co spoluvytváří identitu města, jako např. ten vycpaný krokodýl na staré brněnské radnici). Tím by se obnovila rovnost žadatelů.

A konečně, pokud jde o několikeré zmínění ODS ve Vašem prvním dopise, rád bych uvěřil vaší argumentaci a budu se v tomto směru ještě velmi snažit, ale zatím jsem příliš nepokročil. Pořád mi to připadá, jako kdybych já ve Vašem případě mluvil o Pravdě a Lásce – což, všimněte si prosím, jsem neučinil, a to z principu: myslím si totiž, že jedna z těch lobby je za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou.

28. února 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



Diskuse


PetrN
15:48
4.3.2007

oakman
15:23
4.3.2007

Plzák
11:23
3.3.2007

ladik53
10:18
3.3.2007

Rudolf
4:04
4.3.2007

ladik53
15:28
4.3.2007

A.S. Pergill
9:11
3.3.2007

Miki
10:05
3.3.2007

doxtan
10:15
3.3.2007

dulcibelka
10:18
3.3.2007

fafnir
14:45
3.3.2007

AeroKarel
21:57
3.3.2007

Stanley
17:09
3.3.2007

dedek
18:13
3.3.2007

Adolf
16:18
4.3.2007

AeroKarel
21:55
3.3.2007

počet příspěvků: 16, poslední 4.3.2007 04:18









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.