Historie Slezska, ale i jiných pohraničních oblastí, je v určitých dobách naplněna soužitím, spoluprací, a někdy i konfrontací více národnostních i náboženských skupin. Prolínání kultur – zejména německé, židovské a české - bylo tragicky přerušeno událostmi druhé světové války. Následkem holocaustu a poválečné emigrace byly tyto regiony ochuzeny o přítomnost Židů, poválečné vyhnání pak přeťalo několikasetletou přítomnost spoluobčanů německé národnosti. Zdejší spoluobčané židovského původu, ač převážně německy hovořící, stejně jako většina příslušníků moravských a slezských židovských obcí, byli loajálními občany Rakousko-Uherska a poté i Československé republiky.

Ještě 28. října 1937 proběhla například v krnovské synagoze slavnostní bohoslužba na počest státního svátku republiky. V roce 1935 jmenovala mnohá města v Sudetech (Bruntál, Moravský Beroun) prezidenta Masaryka svým čestným občanem u příležitosti jeho 85. narozenin. Mnichovská dohoda a následné odstoupení pohraničí Německu však učinila z těch židovských spoluobčanů, kteří neuprchnuli dále do vnitrozemí Československa, bezbranné oběti nastupujícího nacistického teroru.

I ti, kterým se podařilo včas uniknout do vnitrozemí, neunikli smutnému osudu, když nacisté obsadili zbylou část země. S výjimkou několika rodin, kterým se podařilo ještě v letech 1938 - 1939 emigrovat převážně do Anglie, Švédska či jiných zemí, a s výjimkou těch, kteří ze sionistických pohnutek odešli ještě před válkou do Palestiny, se většina členů židovské komunity stala obětí tzv. konečného řešení židovské otázky. Koncentrační tábory přežilo pouze několik stovek jednotlivců. Vyhnali jsme je poté pro jistotu také, a jejich majetek jsme jim nikdy nevrátili.

Ani poválečný režim nenastavil přeživším příznivější tvář. Původně nacisty arizované podniky a živnosti se dostaly do rukou národních správců a po komunistickém puči v roce 1948 byly uloupeny podruhé zestátněním. Řada zbylých příslušníků židovské menšiny odešla po roce 1948 do emigrace (někteří zůstali v zahraničí již od let 1938/1939). Dnes žijí potomci krnovských a bruntálských rodin židovského původu v Anglii, Izraeli, SRN, Rakousku, USA, Kanadě a v Jižní Americe. K nápravě majetkových křivd (restituce nemovitostí) došlo v devadesátých letech pouze výjimečně.

Zmínky o pobytu Židů ve Slezsku se váží již k roku 1150. Krnov, slezské město na soutoku řek Opavy a Opavice, je uváděn v dochovaných středověkých listinách přibližně od poloviny 13. století. Již před rokem 1269 získal Krnov privilegia města. Německý název města je Jägerndorf, doloženy jsou však i další formy názvu, česky Kyrnow, latinsky Carnovia. Od přelomu 16. a 17. století mělo město téměř výlučně německý charakter. Krnovsko se stalo samostatným knížectvím roku 1377. Již v prvních staletích existence města Krnova žili uvnitř jeho hradeb také, roztroušení po celém světě, potomci Izraelovi. První písemná zpráva o nich pochází z roku 1386, kdy městská rada osvědčila, že rabín Jonas dluží svému bratru Jákobovi peníze, za které mu zastavil svůj dům v ulici ševců.

Po staletí tedy spolu bez problémů žili v různých evropských pohraničních oblastech lidé mnoha národností. Nerozlišovali, zda ten či onen má takový či onaký původ, a vůbec se neptali, odkud přišel. Bylo důležité, aby uměl pracovat, obdělávat pole, starat se o dům, děti a choval se zbožně. Posléze přišly zhoubné teorie nacionální a krize hospodářské. V roce 1939 nevěřili mnozí čeští Němci v Sudetech, že jejich sousedé, s nimiž žili po desetiletí v dobré shodě, jsou – Židé. I to přineslo připojení těchto oblastí k Říši. Bojeschopní muži narukovali, lukrativní místa v místní a župní správě zaujali úředníci z Berlína a do mnoha honosných domů či továren se nastěhovali úplně cizí lidé. Zabíral se židovský majetek.

A Židé? Pokud včas neemigrovali, zbývala jim jediná cesta – koncentrační tábory. Židé v oblasti Nízkého Jeseníku vesměs hovořili německy a měli i německy znějící jména. Když se jim náhodou podařilo přežít peklo nacistických koncentračních táborů, dostalo se jim po válce znovu pokoření a újmy. Po návratu jim byl majetek zabrán znovu, respektive nevrácen a oni sami byli vyhnáni jako Němci. Většina z nich neměla sil se tomuto dalšímu bezpráví bránit. Krnovský Kurt Behr naštěstí přežil koncentráčnický pochod smrti z města Gliewitz do města Neustadt. Dne 3. května 1945 byl osvobozen britskou armádou a začal pátrat po své ženě Elizabeth, kterou neviděl od září 1944, když ji odvezl z ghetta v Lodži do koncentračního tábora v Osvětimi - Birkenau. Nakonec se přece jen sešli v Belgii. V prosinci 1946 emigrovali do Spojených států amerických. Ale začněme od počátku.

Kurtův otec Hermann Behr se s maminkou Elmou Mayer seznámili v Königsbergu. Elma zde se svojí sestrou vlastnila obchod s ovocem. Hermann miloval hudbu. Vystudoval na hudební konzervatoři klavír a hudební kompozici. Oba mladí lidé uzavřeli po delší známosti manželství a odstěhovali se do Krnova. Nejprve bydleli v Soukenické ulici č. 20 v podnájmu u rodiny Irblichových. Hermann Behr se stal kantorem Izraelitské židovské obce v Krnově. Byl to on, kdo první přišel s nápadem instalovat v místní synagoze varhany, což v té době nebylo obvyklé. Sám pak vyučoval v Krnově náboženství.

V roce 1932 si rodina Behrových postavila vlastní rodinný dům na Pivovarské ulici v Krnově č. 6. Tento dům opustil Hermann Behr v září 1938, těsně před vstupem německé armády do Krnova. Odešel i s manželkou do Švédska, kde působil až do své smrti jako kantor židovské obce. Do Švédska emigrovali také všichni Elmini sourozenci. Před odjezdem mu napsal doporučení představený krnovské židovské obce dr. David Rudolfer. Píše se v něm o zásluhách Hermanna Behra na rozvoji města i židovské obce. Čtyři roky poté rabín dr. Rudolfer sám zahynul v koncentračním táboře v Terezíně.

Manželům Behrovým se 1. dubna 1911 v Krnově narodil syn Kurt. Příslušníci židovské komunity se v té době nijak neseparovali třebas tím, že by svým dětem dávali výhradně židovská jména. Drželi se zvyklostí místa, takže syn Hermannův dostal jména Kurt. To na jeho židovství či oddanosti k místu, v němž žili, nic neměnilo. Kurt zdědil hudební vlohy po tatínkovi. Vystudoval krnovskou reálku, současně studoval hru na housle, klavír a byl členem chrámového sboru synagogy. Maturoval v roce 1928 a poté se přestěhoval do Prahy. Absolvoval zde Hudební akademii, na níž získal v roce 1931 diplom učitele hudby. Zapsal se na studium práv a muzikologie na Univerzitě Karlově a v roce 1935 byl promován na doktora obojího práva. Současně působil jako asistent George Szella a také jako skladatel v Německém divadle (dnes Státní opera).

Dne 1. října 1937 byl povolán do Československé armády a sloužil u 28. pěšího pluku celé dva roky. Po Mnichovské dohodě byl propuštěn z armády s odůvodněním, že jeho mateřskou řečí je němčina (sic!). V roce 1939 se Kurt Behr seznámil v Praze s mladou textilní obchodnicí Elizabeth Eichler, která pocházela z Opavy. Do Prahy přišla v roce 1928 za obchodem. V prosinci 1940 se Kurt a Elizabeth vzali. Manželského štěstí si však moc neužili. V říjnu 1941 byli deportováni do židovského ghetta v Lodži a odtud v roce 1944 do koncentračního tábora Osvětim - Birkenau, kde byli oba manželé od sebe odděleni.

V roce 1945 byl Kurt s ostatními vězni dopraven na loď, která měla zřejmě odvézt nepohodlné svědky a měla být vydávána za loď s humanitárním nákladem, pod jejíž rouškou by se zachránili i prominentní nacisté. Loď byla bombardována britským letectvem a byla přinucena se vrátit do přístavu. Kurt bombardování přežil. Velení britské armády, které obsadilo město Neustadt, mu pomohlo dostat se do Bruselu v Belgii. Zde žil a pracoval rok. Již v Belgii si změnil německé křestní jméno Kurt na české Jan. Tak silně na něj zapůsobily hrůzy nacismu. Jeho manželka Elizabeth se dostala nakonec do zajateckého tábora v Meziměstí, z něhož byla vysvobozena postupující Rudou armádou. Vrátila se do Prahy, kde ji manžel po válce vypátral a odvezl si ji do Bruselu. Navštívili také Kurtovy, vlastně již Janovy rodiče ve Švédsku a v prosinci 1946 emigrovali do Spojených států. Změnu Kurta na Jana akceptovali všichni.

Jan Behr

Hudebně nadaný Jan Behr se ve Spojených státech uplatnil. Nejprve působil v různých cestujících hudebních tělesech a zcestoval s nimi celé Spojené státy. V hudebním světě získal záhy autoritu a pozornost. V roce 1954 byl jmenován dirigentem Metropolitní opery a spolu s ní se v roce 1966 přestěhoval do Lincolnova centra, kde opera působí dodnes. Dirigoval zde plných 23 let, skládal a také učil na Mánesově koleji v New Yorku. V roce 1977 odešel do penze. Zemřel 21. listopadu 1986.

Jeho věrná žena Elizabeth ho přežila o 12 let a zemřela 8. července 1998. Jejich jediná dcera Evelyn Behr se narodila v New Yorku v roce 1949. V roce 1996 navštívila Krnov, rodiště svého otce. Bohužel se zde toho moc o svém otci a prarodičích nedozvěděla. 28. listopadu 1986 zveřejnily The New York Times drobný článek podepsaný generálním manažerem a ředitelem Metropolitní opery. Oznámili veřejnosti těžkou ztrátu, která postihla americký hudební svět. Odešel Jan Behr.

Nikdo pochopitelně netušil, že Kurt Behr odešel z tohoto světa na protest proti válkám a rasismu již krátce po roce 1945. Dějiny Metropolitní opery jsou spojeny již po staletí s řadou jmen vynikajících českých umělců. Rodák z Krnova Jan Behr k nim patří také, byť se o tom bohužel téměř neví. S nonšalancí jemu vlastní přispíval světu svým hudebním talentem a změnou svého křestního jména ten svět nenápadně varoval. O tom pochopitelně tenkrát nemohli v redakci New York Times vědět. Je dobře, že přišel čas, kdy o tom můžeme psát i u nás. Mnoha našim rodákům jsme toho hodně dlužni.

Janu Behrovi nejsme zdaleka dlužni pouze dům jeho rodičů v krnovské Pivovarské ulici. Pokrytecky jsme si do řad českých bojovníků padlých v bojích proti fašismu započítali všechny Židy. I ty z koncentráků, jimž jsme znárodnili, co se dalo, a kteří se nikdy nevrátili. I jejich památku jsme ukryli za nesmyslný příkrov, který nazýváme "neprolomitelností Benešových dekretů".