25.4.2024 | Svátek má Marek


OSOBNOST: Poslední hrdina z oběžné dráhy

13.12.2016

S Johnem Glennem odchází i doba, kdy „dobývání vesmíru“ bylo záležitostí hrdinů. Dnešní kosmonautika je normálním džobem pro vědce i technology, pro státy i soukromníky.

John Glenn zemřel ve čtvrtek ve věku 95 let. Svým způsobem byl žijící fosilií. Jakousi latimerií přežívající z technologické éry poloviny 20. století. Ztělesněním doby, jejíž hrdiny znal každý jménem. Všichni znali jména Gagarin a Glenn – prvního Rusa a prvního Američana na oběžné dráze. Naproti tomu dnešní kosmonauty znají jen specialisté, i když každý ví, že na Mezinárodní kosmické stanici je stále živo.

Tím není řečeno, že pilotované lety jsou už passé. Možná s nástupem Donalda Trumpa chytí druhý dech. Ale slova jako „dobývání“ či „hrdinové“ zůstávají vyhrazena jen pro řeči o letu na Mars. Glenn byl zřejmě posledním žijícím z předchozí éry dobyvatelů.

Roku 1979 to řekl americký spisovatel Tom Wolfe: Glenn byl „posledním národním hrdinou“.

Ten, který sestřelil tři migy

Puntičkářsky vzato nebyly Glennovy primáty až tolik výjimečné. Jistě, pro USA zůstává prvním astronautem, prvním Američanem, který se dostal na oběžnou dráhu Země (20. února 1962). To je jistě víc než výkon Alana Sheparda, jenž absolvoval první americký, ale jen suborbitální let (5. května 1961). Ale určitě je to méně než primát Jurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru a na oběžné dráze Země (12. dubna 1961).

John Glenn1

V tomto smyslu zůstane Gagarin navždy první. Nic na tom nemění fakt, že Glenn jako první přistál z oběžné dráhy v lodi, v níž startoval. (Gagarin ji opustil a přistál sám na padáku.) A nic na tom nemění americký patriotismus. Jenže...

Glenn nebyl jen „tím druhým“ (po Gagarinovi) či „tím třetím“ (po Gagarinovi i Shepardovi). Na rozdíl od všech ostatních kosmonautů se do kosmu po pauze dlouhé 36 let vrátil a ve svých 77 letech se při letu v raketoplánu stal jejich doyenem. Byl také zvolen senátorem (1974–1999), takže kosmický výzkum mohl ovlivňovat i politicky. Ale přes to vše se člověk neubrání dojmu, že největším primátem Johna Glenna byla jeho dlouhověkost.

Jakkoliv může znít slovo hrdina pateticky, on byl jeho žijícím zosobněním i v době, kdy jiní hrdinové odcházeli – první muž ve vesmíru Jurij Gagarin už v roce 1968, první muž na Měsíci Neil Armstrong v roce 2012. Zatímco Gagarin se zabil při cvičném letu ve stíhačce už sedm let po svém kosmickém triumfu, Glenn svůj triumf přežil o 54 let a aktivně ho rozvíjel. I proto byl půlstoletí hýčkán jako ikona amerického vlastenectví a Tom Wolfe mohl napsat slova, která jsme citovali v úvodu.

Pak je tu ještě jedna věc, o níž se moc nemluví a pro pohled na roli kosmonautů i její vývoj je příznačná. Glenn byl posledním žijícím zástupcem té vůbec první party nalákané do NASA. Tvořili ji výhradně vojenští piloti, často s osobní válečnou zkušeností.

Glenn jako vojenský pilot bojoval ve druhé světové válce (Pacifik) i v Koreji (1950–1953), kde absolvoval dvě stě misí a sestřelil tři ruské migy. Možná takové, na jakých se učil létat Gagarin. Do kosmického týmu ho vzali pro rozvahu, kterou prokazoval v ošemetných situacích v boji. Třeba když vícekrát dokázal přistát s prostříleným letadlem.

Podle těchto kritérií se vybírali kosmonauti v éře hrdinů. Teď, když se Mezinárodní kosmická stanice obsazuje podle vědecké kvalifikace zájemců a výjimkou nejsou astronauti s několika doktoráty, to zní už jen jako legenda. Ale Glenn tu legendu zosobňoval.

Když vědci nahradili hrdiny

Z dnešního pohledu působí paradoxně, že civilní tvář nedali kosmonautice Američané, ale Gagarin. I on byl samozřejmě vojenský pilot, leč příliš mladý na to, aby mohl mít válečnou zkušenost. A i když reprezentoval totalitní supervelmoc v době jejího rozmachu (berlínská krize, kubánská krize), osobně působil zcela netotalitně, nevojensky, nepateticky, otevřeně a mile.

Ať už to byla souhra okolností, či úmysl, Moskvě se výběrem Gagarina podařil geniální tah: předvedla světu prvního sovětského hrdinu, který na Zápaďany působil jako pop-ikona, ne jako aparátčík typu Chruščova. Gagarin se rád napil, nebyl vzorem manželské věrnosti, své dcery dal pokřtít – a hlavně zemřel mlád, de facto v Kristových letech. To vše je voda na mlýn legendy spíš civilního než vojenského rázu.

Glenn působil v tomto srovnání hrdinštěji, vojenštěji, úředněji, patetičtěji. Působil jako racionální člověk i politik, který se z pozice svého mandátu – ať už toho hrdinského, či voleného – zajímal o americký kosmický program a dokázal kritizovat jeho slabiny.

John Glenn

Na důkaz toho využil v roce 1998 šanci. Na palubě raketoplánu Discovery se stal nejstarším člověkem – a jediným senátorem – na oběžné dráze. Bylo mu 77 let a ten let vyvolal jisté spory: Má vůbec jiný smysl než osobní prestiž? Ale zapadl do legendy astronauta-hrdiny.

Tato éra s Glennovou smrtí definitivně odchází. Postupně se blíží k odchodu i éra „mužů z Měsíce“. Vždyť nejmladšímu z těch, kteří se v programu Apollo prošli po Měsíci a ještě žijí, je 81 let (Charles Duke). A zřejmě nejvšestrannějšímu astronautovi, Johnu Youngovi, je už 86 let. Young pilotoval dvě lodě programu Gemini, dvě lodě programu Apollo (z toho jednou byl sám na Měsíci) a dva raketoplány (velel jejich vůbec prvnímu letu 12. dubna 1981). Ale při vší úctě k Youngovým výkonům jeho jméno nepatří k těm šířeji známým a nikdo mu nedává roli hrdiny.

To platí i pro nejúspěšnější astronauty, kteří byli v kosmu sedmkrát – Jerryho L. Rosse a Franklina Changa Díaze. Díaz by mohl být námětem pro Hollywood: otec Číňan, matka Kostaričanka, on sám získal občanství USA až jako dospělý. Ale marná sláva. Role hrdinů si vzali s sebou do hrobu Gagarin a teď i Glenn.

LN, 10.12.2016