Co jsem se nachodil, pořád se soužil,
co jsem se nabloudil, pořád jen toužil
uvidět moře v slunečním jasu.
A přitom stačilo jen trochu zvednout zrak;
u dveří svítila – blizoučko, blízko tak –
kapička rosy na žitném klasu.
Rabíndranáth Thákur

Dušan Zbavitel

Dušan Zbavitel se narodil 7. května 1925 v Košicích. Jeho otec Alois působil v letech 1919-1933 jako středoškolský profesor na Slovensku. Oba jeho rodiče pocházeli z Frenštátu pod Radhoštěm, ve frenštátské ulici Záhuní trávil Dušan mnohé prázdniny a do konce války zde žil, když v roce 1943 maturoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí. Jako patnáctiletý student se potkal s tvorbou Rabíndranátha Thákura, jehož vlast se stala Zbavitelovou celoživotní láskou; konečně i kompletní Thákurovo dílo. Chtěl mu lépe porozumět, proto se začal učit bengálsky. Dvacet let poté, v roce 1961 vychází u nás jeho kniha „Rabíndranáth Thákur: Vývoj básníka“ a v témže roce přibírá v Kalkatě v zlatou Thákurovskou medaili.

Mezitím vystudoval indologii (a také češtinu, angličtinu a indické jazyky) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy u profesora Vincence Lesného a po vědecké aspirantuře pracoval v Orientálním ústavu v Praze. Pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 musel z ústavu odejít. Studovat nesměla ani jeho dcera, překladatelka Gita Zbavitelová.

Učil tedy bengálštinu a sanskrt na Jazykové škole v Praze, překládal a tvořil. Jeho odborná erudice byla úžasná. Překládal z angličtiny, němčiny, bengálštiny, páli a sanskrtu, uměl i další indické jazyky; jeho práce měly a mají světový ohlas. Napsal a přeložil přes 200 knih a cestopisů, také učebnice bengálštiny a sanskrtu. Současně publikoval stovky populárně vědeckých článků a studií. Absolvoval celkem devět přednáškových a studijních pobytů v Bangladéši a v Indii.

Získal řadu ocenění přímo v Indii, nejvíce si však cenil nejvyššího státního indického vyznamenání Padma Bhushan (2006), které je cizincům udělováno velice výjimečně. Tuto cenu, založenou 2. ledna 1954, od té doby získalo pouze 1229 významných osobností. V roce 2006 byla udělena celkem 36 lidem, z nichž jich 34 bylo z Indie. Dalším pak byl Čech Dušan Zbavitel.

Konečně v roce 2004 mu byla u nás udělena Státní cena za překladatelskou činnost, zejména za překlad staroindických filozofických děl Upanišad, jimiž vrcholí védská filozofie. Jeho činnost ve všech směrech je téměř nepopsatelná. V roce 2013 mu (in memoriam) udělilo město Frenštát pod Radhoštěm Cenu sv. Martina, kterou město uděluje od roku 1992 významným osobnostem zaslouživším se o jeho rozvoj a věhlas.

Když byl Dušanovi rok, navštívil Rabíndranáth Thákur již podruhé Prahu. S jeho prvními verši se Dušan Zbavitel potkal, když geniální básník, spisovatel a filozof umíral. Jejich životopisci si všímají zajímavých dat – Thákur se narodil 7. května 1861 a zemřel 7. srpna 1941. Zbavitel se narodil 7. května 1925 a zemřel 7. srpna 2012. Pochopitelně, že mezi úvahami, které se v této souvislosti objevily, mají reálný základ ty, které potvrzují, že cesty indického filozofa básníka a jeho českého překladatele a bezvýhradného stoupence, jsou mysticky propojené.

Oba hledali smysl života, oba ho mimo jiné nacházeli ve světovém kulturním dědictví, jehož značnou část tvoří i kultura indická. Thákur z tradiční a starobylé indické rodiny jí nejen rozuměl, ale také ji více přiblížil kulturám jiným, zejména západním. A chlapec z Frenštátu pod Radhoštěm, který zde jako patnáctiletý s vášnivým zaujetím četl jeho verše, Thákura nejen pochopil, ale celý život ho vykládal, představoval a přibližoval těm nejcennějším lidským hodnotám, které oba zaníceně vykládali. Hledání smyslu života jim bylo nanejvýš společné.

Aby bylo jasno. Dušan Zbavitel nebyl žádný uzavřený, suchopárný vědec. Jeho kniha „Jedno horké indické léto“ (1982) v níž popisuje zkušenosti ze svých indických cest, patří zcela jistě k nejčtivějším světovým cestopisům. Zbavitel nepřekládal pouze texty týkající se Indie. Vděčíme mu za brilatní překlady Agathy Christie či Rudyarda Kiplinga. V angličtině pak vydal studie k bengálským lidovým baladám, které mu přinesly výrazný světový ohlas. Dokázal vydat v češtině i sanskrtský slabikář.

V roce 1985 vychází Zbavitelova „Starověká Indie“. Přináší v ní snad autor odpovědi na palčivé otázky dneška? Posuďte sami dle toho, co píše v jejím úvodu:

Indové sami, jak se zdá, nepřikládali ani reálnému historickému vývoji, ani soudobému životu příliš velkou důležitost. Proto se tak často hovoří o indické nehistoričnosti, o nedostatku smyslu pro dějinný vývoj a nezájmu o historii vlastní země. Tento nezájem souvisel jistě s obecným světovým názorem starých Indů a jejich pojetím vývoje světa v obrovských časových dimenzích, v nichž se krátké dějinné etapy nadobro ztrácely jako málo významné epizody, celkem nehodné zaznamenání. Vždyť podle hinduistické kosmologie je naše lidstvo jen jedním z dlouhé řady lidských společenství, která tu žila a budou ještě v budoucnu žít. Doba jeho existence byla vypočítána na 306.720.000 roků. Toto údobí zvané kalpa (velevěk) se rozpadá na 71 manvantar (doslova „manuovských věků“, nazvaných podle jakýchsi praotců každého lidstva manuů). Každá z nich trvá 4.320.000 let a dělí se na čtyři jugy (věky), které mají po všech stránkách sestupnou tendenci – co do délky trvání, úrovně morálky, duchovní a tělesné dokonalosti lidí i jejich celkových životních podmínek. První, zvaná krtajuga, jakýsi „zlatý věk“, se vyznačuje všeobecnou spokojeností, blahobytem a štěstím, zbožností i dlouhověkostí všech pozemšťanů a jejich pokojným vzájemným soužitím; trvá 1.728.000 let. Druhá trétajuga a třetí dváparajuga, nazvané podle stále nižších vrhů při hře v kostky, jsou vždy o čtvrtinu kratší a jejich znakem je postupný úpadek ve všech směrech, který vrcholí v závěrečném období zvaném kalijuga, v němž žijeme nyní i my. Je charakterizováno rozvrácením zavedených pořádků a starých tradic, zmatením kast, vládou krutých králů a lidskou krátkověkostí a nemocností, ale i vzrůstem všeobecného zla, vzájemné nenávisti a bezbožnosti. V průběhu tohoto věku se budou poměry na světě neustále zhoršovat, lidí bude přibývat, a až se už nebudou moci uživit jinak, začnou se navzájem požírat; dějiny tohoto lidstva pak skončí velkou vesmírnou katastrofou a zánikem všeho živého tvorstva. Ale potom bude následovat zase další cyklus s novým lidstvem. Starověcí Indové dokonce přesně vypočítali, že náš „temný“ věk započal roku 3102 před n. l., a protože bude trvat celkem 432.000 let, jsme vlastně ještě pořád teprve kdesi na jeho počátku.

(Z připravované publikace „O lidech v Beskydech a o pozoruhodných památkách a přírodních zajímavostech I“, která vyjde péčí Okrašlovacího spolku Rozhledna v 11/2015)