V průměru – každý může provést svůj soukromý průzkum - se dámy o politiku nijak mimořádně nezajímají; ale když už, pak to stojí za to. Je víc než pravděpodobno, že kdyby onoho kritického roku 1982 nestála v čele britské vlády dáma jménem Margaret Thatcher, ostrovy v jižním Atlantiku, zvané druhdy Falklandskými, by dodnes byly pod argentinskou správou, pusté a vylidněné; v Británii samé by se stejně dodnes těžilo nepotřebné uhlí a sypalo na haldy nebo do moře, aby se vyhovělo odborářským rituálům. Paní Thatcher však rázně zaťala tipec jak argentinským generálům, tak i odborům, čehož by se stěží odvážil kterýkoli z jejích mužských následníků i předchůdců, s výjimkou snad jediného Winstona Churchilla. Jo, taková dovede být kladně napólovaná dáma, kam se hrabete, pánové.

Záporný pól, aniž bychom jí křivdili, představuje kancléřka Angela Merkel, předvádějíc názorně, co nejhoršího může vyvádět dáma, když se do toho dá. A zatímco paní Margaret měla při vší ženské neústupnosti na zřeteli zájem Spojeného království, na paní Angelu platí slova českého barda Karla Havlíčka-Borovského: Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si především jiným pomysliti ... že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má.... Stačí nahradit ruského cára jménem německé vládkyně těchto dnů a všechno ostatní sedí jak přišité: její politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, přesně, Karle Havlíčku.

Ruský cár Havlíčkova času věru žádný demokrat nebyl a ani nic takového nepředstíral. To si paní Angela nemůže dovolit, žijíc přece jen v jiné zemi a jiné době. Jinak s ní demokratický duch nijak zvlášť nelomcuje. Jak také; vyrostla v autoritativním režimu tehdejší NDR, proti němuž nikterak nebyla v opozici, nýbrž s ním aktivně a iniciativně spolupracovala co sekretářka pro agitaci a propagandu mládežnické organizace FDJ, funkcionářka Svazu německo-sovětského přátelství a enderáckých odborů. Jsa pamětníkem těch časů chci hned předem oponovat námitce, že to se tenkrát přece muselo. Nemuselo se nic, to se dělávalo z prorežimní horlivosti a ještě spíš z kariérismu. Co platilo na mládežnici Angelu... asi obojí. Když roku 1989 zachvátily reformní snahy samotnou NDR, náležela k těm, kdo usilovali o její zachování jakožto samostatného, ideou demokratického socialismu vedeného státu. „Máme-li NDR reformovat,“ vyjádřila se k tomu, „pak ne ve smyslu Spolkové respubliky!“

Avšak zlomyslné dějiny jí nevyhověly. Není NDR více, ani reformované, ani nereformované, vplynula do spojeného německého státu, v politickém i hospodářském smyslu navazujícího zrovna na tu odmítanou Spolkovou republiku. Člověk pevnějších zásad by se po takovám fiasku asi stáhl do nepolitického ústraní, avšak pevné zásady nejsou právě tím, čím oplývá mysl paní Angely. Ponechavši ideu demokratického socialismu zapomenutí, čile se jala hledat cestičku do celoněmecké politiky. Během jednoho roku vystřídala dvě krátkodeché partaje, jaké tehdy vznikaly a zase zanikaly, až zakotvila v páně Kohlově CDU. V tomto bodě si dovolím odbočku.

Třebaže jsem si tehdejšího kancléře Helmuta Kohla vážil a dosud vážím, vyčetl bych mu poněkud překotnou snahu o sjednocení obou částí Německa po stránce nejen hospodářské, nýbrž i politické. Bývalo by bylo rozumnější poskytnout někdejší NDR čas na zaučení v demokratické praxi, než budou její exponenti - jakkoli disidentští – přijati za rovnocenné partnery. A když už k tomu došlo, nemělo mu stačit, že někdo stál v jakés takés opozici proti Honeckerovu režimu, navíc když se už beztak začínal hroutit. Jako dlouholetý politik jistě udělal nejednu zkušenost s typy hrnoucími se hlava nehlava k vysokým postavením a měl si je uhlídat.

Ale neuhlídal. Paní Angela se rozjela a začala kolem sebe zametat. Nejdřív hodila přes plot svého dobrodince Helmuta Kohla, dostavšího se do potíží pro jakési finanční dary do partajní pokladnice. Zametání pokračovalo, důsledně a cílevědomě, když r. 2005 sama zasedla na stolec kancléřský. Politický vůdce, je-li rozumný, hledí se obklopit schopnými, talentovanými spolupracovníky; paní Angela však, jakmile se v jejím okolí vyskytl někdo schopný a talentovaný, neviděla v něm spolupracovníka, nýbrž ohrožení a jednoho po druhém se zbavovala. Někteří, uotravováni, odcházeli sami, jiní pod tíhou vykonstruovaných afér, až kolem ní zůstaly už jen figurky mátožné, bez vůle a charakteru, které ji nemohou ohrozit, ani kdyby náhodou chtěly. Ale nechtějí, protože bez ní neznamenají nic. V takovém postavení se dočkala své první skutečné zkoušky státníkovy.

Co si myslela, otevřevši svým proslulým Wir schaffen das (my to zvládneme) dokořán brány nekontrolovanému přívalu uprchlíků, ví jen ona sama. Mohla to být pudová nechuť k pluralitnímu systému, do nějž obratně vplula, k srdci jí však nepřirostl. Mohl to být sklon k samovládě, projevivší se už vyštípáním a vyotravováním každého, v kom spatřovala hrozbu své vládcovské jedinečnosti, a nyní se rozvinul naplno. Mohla to být představa statisíců a brzy už milionů lidí vděčných za velkorysé přijetí, v nichž doufala najít protiváhu k domácímu obyvatelstvu, jehož vděkem ani stálostí si nikterak jista být nemohla a nemůže. A... kdožví, jak hluboko může jít desítiletím aktivní spolupráce s totalitním režimem NDR vypěstovaná nechuť k svobodnému, Západem reprezentovanému světu. Zánik západní civilizace... nás taková představa plní zoufalstvím. Paní Angelu, kdožví, zadostiučiněním.

Kdožví také, do jaké míry zakalkulovala do svého rozpočtu určité, jí velmi nápomocné konstanty. Nevůli profesionálních politiků například zabývat se něčím novým a nevyzkoušeným, co může dopadnout tak i onak. Nemá demokrat z povolání vyššího přání než pokračovat v zaběhlé praxi: rozpočty, deficity, volební hesla a sliby, funkce a křesílka... Najednou všechno ustupuje do pozadí kvůli nějakým uprchlíkům; i přimkne se ochotně k tomu, kdo mu potvrdí, že uprchlický problém vlastně není problém, a když, jsou po ruce metody, jimiž jej hladce a bezbolestně zvládneme. Šiky morálních nabadatelů v kruzích intelektuálních, literárních, ba i církevních, jací se vždy rádi roztáčejí v roli duchů spravedlivých, nad mrzkost světa povznesených, těch, kteří se nikdy neptají, jaký svět je a proč je jaký je, nýbrž jaký by dle jejich osvíceného zdání správně býti měl. A nakonec i sám občánek, myslící si sice o tom všem své, zdráhající se však vyslovit své pochyby nahlas, aby se na něj hned nesesypali všichni od politiků po intelektuální krasoduchy nasazujíce mu psí hlavu populismu, pravicového (jakého jiného) extremismu a kdovíčeho ještě. Výsledkem toho je společnost rozštěpená na vlivnou, rozkazovačnou menšinu a občanskou sice většinu, nechávající si však své znepokojení vesměs pro sebe. Nebo tomu tak bylo až donedávna.

31. srpna 2015 vyslovila paní kancléřka poprvé své Wir schaffen das. O pět dní později bez porady s ostatními členy EU a bez projednání v parlamentu otevřela hranice uprchlické invazi. Souhlas partajně-politických kruhů byl naprostý, mediálních rovněž, námitky z řad znepokojeného občanstva otaxovány označením za braunes Pack (nacistická pakáž). Dnes, po sedmi měsících, se situace jeví poněkud jinak. Sdělovacími prostředky, až dosud poslušně klusajícími v kancléřčině stopě, už tu a tam opatrně, ale přece jen probleskne slovo kritiky. Průzkumy veřejného mínění naznačují a zemské volby vzápětí potvrzují strmý vzestup jediné opoziční strany AfD, jíž je sice mohutně spíláno do populistů a islamofobů, ona ale, potvora, se vzmáhá a roste. K tomu sám Horst Seehofer, vůdce bavorské odnože vládní strany, udrolí tu a tam slůvko úvahy, že by bavorská CSU mohla opustit sesterský svazek a rozšířit svou působnost na celé Německo, což by pro kancléřčinu CDU znamenalo těžkou a možná osudnou ránu. I hledá paní Angela způsoby, jimiž by vyřešila otázku blízkou kvadratuře kruhu: jak nechat hranici i nadále otevřenou – náležíť k onomu typu lidí, kteří za žádnou cenu nemohou připustit, že udělali hloupost - a přitom ulomit hrot uprchlickému problému.

Byl zde, pokud si ještě někdo vzpomene, návrh rozmístění uprchlické masy do jednotlivých států EU. Pochopitelně z něj nic nebylo, což jsem mohl za honorář jednoho bůra českého předpovědět; jednak že by bylo nutno takové přemístěnce ukovat na řetěz, aby hned pozejtří nebyli zpátky v Německu, jednak že ony jednotlivé státy nebudou o tu čest stát, a také nestojí. No dobře. Když se tedy nikdo od Portugalska po Estonsko nechce s Německem o uprchlické nadělení podělit, musí se v něm nepozvaní hosté integrovat. Naučit se jazyk, získat použitelnou kvalifikaci, přizpůsobit se mravům a tradicím země. Ještě nepříliš dávno by takové úvahy vytvořily pěnu u nejedněch spravedlivých úst, nyní se však staly krédem oficiální politiky.

Nu, ne že by integrační snahy byly zcela bez naděje; mohou ale vzbudit zájem – když hodně – deseti procent uprchlické masy. Ostatní nepřišli proto, aby se integrovali, ale aby se měli dobře, přičemž pojem míti se dobře jim nutně nesplývá s pojmem pracovati. Takže zase nic, nebo skoro nic. Ale aspoň nesmíme připustit vytváření cizineckých ghett! zaznívá chórem z mediálních trub. Musíme zamezit vzniku paralelních společností! To už jsem mohl předpovědět i bez toho bůra, že z toho zase nic nekouká; jest přirozeným sklonem každého přistěhovaleckého houfce stahovat se blíž k sobě, být mezi svými.

Taky že ano: některé čtvrti německých měst jako bys už teď přemístil odněkud z Káhiry či z Alláhabádu na břeh Rýna nebo Správy, a budoucnost se jeví spíš horší než lepší. Což mohlo německé politiky trknout, kdyby je napadlo se podívat vedle do Francie, kde potomci alžírských vystěhovalců žijí už v třetím a čtvrtém pokolení. A třeba se i podívali, ale netrklo je, či spíš nechtělo trknout. Jo, pánové, ono ani tak nezáleží na tom, kolik uprchlíků přijde, jako odkud a jakých. Jde-li o oblast kulturně blízkou, integruje se už druhá generace (u první to tak úplně nefunguje, jak mohu potvrdit vlastní zkušeností), a to dokonale, bez jakýchkoli programů či pobídek. U příchozích z oblastí kulturně vzdálenějších, zejména muslimských, se v druhé a dalších generacích pocit odlišnosti stupňuje, posiluje se poctitem křivdy a vyvrženosti, až přeroste v nepřátelství a nenávist. Má se Německo ještě nač těšit.

Takže zase houby nebo skoro houby, což nahlédla i sama paní Angela. Jakáž pomoc, bude třeba se nepřizpůsobivých uprchlíků nějak zbavit, nebo aspoň těch, kteří pocházejí z bezpečných zemí. V čemž samozřejmě zase není jednoty, jsouť lidskoprávní vášnivci, schopní vyhlásit za nebezpečné i Švýcarsko; mimoto nejsou země původu na své zaběhlé ovečky nijak zvědavé. Ale co jinak? Babo raď. A... ne že bych chtěl paní Angelu zvát babou, ó nikoli, radu však našla. Či spíš duši spřízněnou, kterážto nám teď od té šlamastyky odpomůže. Spřízněná duše nese jméno Recep Tayyip Erdoğan^[1], titulárně president turecké republiky, fakticky důstojný nástupce někdejších sultánů, stíhající svým hněvem každého, kdo se odváží o něj byť i vzdáleně otřít. V tureckých basách sedí takových nezbedů – zejména novinářských - hromada; nyní naléhá onen přísný muž na paní Angelu, aby dala uvrhnout do okovů vězeňských jistého kabaretistu, odváživšího se dělat si v německé televizi šoufky z Jeho Samovládné Výsosti. Což stojí za krátké rozvedení: straší v německém právu zákon z roku 1871, dle nějž podléhá trestu ten, kdo by se nectně dotkl majestátu cizího panovníka. Zákon mechem obrostlý a dávno zapomenutý, žádá však vládce Erdoğan, aby byl utrhačný žertéř pohnán před soud, bude tady pohnán, i kdyby měli obrůst mechem sami soudcové. Paní Angela je s ním jedné mysli, čemuž netřeba se podivovat: urazila již hodný kus na cestě k samovládě a R.T. Erdoğan jí až na nějaké zbytečky dosáhl, i jsou si duševně blízcí.

Turecký vládce si ovšem dává svou přízeň něco stát: mluví se o nějakých miliardách eur, za něž by milostivě přivolil nepouštět uprchlické houfy dál do Evropy, a tudíž hlavně do Německa. Rovněž o bezvizovém styku je řeč, o konečně už jednou tureckém členství v EU... no, uvidíme, co z toho ještě pojde. Běhají po internetu úvahy, že turecké tance paní Angely budou poslední kapkou, jíž přeteče pohár trpělivosti i jejích nejvěrnějších. Pak by mohla v Turecku požádat o azyl; je myslitelné, že nechráněna kancléřskou hodností by se ve své vlasti dočkala neslavných konců. Jiní naopak mají za to, že ji z kancléřského křesla nikdo nedostane ani bagrem, volby nevolby, průšvih neprůšvih.

A jen vzdálenou ozvěnou zní slova zakladatele moderního Turecka, Mustafy Kemala Atatürka: Existuje mnoho kultur, ale jen jedna civilizace: evropská. Ale o tom až někdy příště.

Hannover, 19. dubna 2016

^[1] g s háčkem se v turečtině čte tak, že se skoro vůbec nečte.