1.10.2016 | Svátek má Igor






NĚMECKO: O možnostech a úskalích integrace

15.3.2016

Když uprchlické proudy z různých končin Blízkého východu, severní Afriky a Balkánu narůstaly z tisícových ke statisícovým a v obyvatelstvu se začínal šířit nepokoj, přispěchaly německé vládní špičky a jim sekundující novinářstvo s útěšným srovnáním. Vždyť to přece není nic nového. Vždyť Německo po prohrané válce přijalo přes dvanáct milionů vyhnanců a uprchlíků z Pomořan, ze Slezska, z Východních Prus, ze Sedmihradska, ze Sudet a všichni v něm našli nový domov, práci a obživu, netrvalo dlouho a dokonale se integrovali. Co je proti tomu nějaký ten dnešní milion? Proč by se současní uprchlíci také neměli integrovat, s domácím obyvatelstvem splynout? Přitom bylo poválečné Německo rozbombardované, průmysl zničený, jeho muži padli na bojištích nebo se postupně vraceli ze zajateckých táborů, jen ženské seděly v troskách domů otloukajíce cihly k novému použití, až z toho byl po málo letech pověstný hospodářský zázrak. Proč by se něco podobného nemělo povést nyní, za podmínek nesrovnatelně komfortnějších a s počtem běženců méně než desetinovým?

A to ještě není všechno. Z vlastní iniciativy připomínám i další přesídlenecké vlny, byť už ne milionové, a obavy kolem nich. Pamatuji se, co bylo strachů, když po zhroucení Honeckerova režimu přešlo do západních spolkových zemí na půl milionu občanů bývalé DDR. Vezmou nám práci! Vzroste nezaměstnanost! A houby vzrostlo. Přesídlenci nakupovali, zařizovali si byty, místo trabantů si pořizovali volkswageny, tím vzrostla produkce, s ní potřeba pracovních sil, až se všechno ustálilo ve stavu, kdy už není znát, kdo je domácí a kdo někdejší přesídlenec. Následovaly pak další vlny tzv. pozdních vysídlenců (Spätaussiedler) zejména z Ruska; jejich integrace byla obtížnější a zdlouhavější, jak k tomu ještě dojdu, ale nakonec se integrovali také skoro všichni. No, a byl i kolísající proud, jehož jsem sám byl účastníkem: z Československa, z Maďarska, z jiných sovětských gubernií. K obvyklým uprchlickým nesnázím přibyla jazyková bariéra i jiný nezvyk, integrovali jsme se ale také všichni, a víc než integrovali. Po té socialistické utrápenosti jsme našli v novém domově šíři možností, jakou dává svoboda; a na rozdíl od velké části domorodců, ve svobodě a blahobytu vyrostlých, jsme si obojího velmi vážili a byli za ně vděčni. Snad nepřeháním, povím-li, že někdejší uprchlíci před komunismem vytvořili občansky nejuvědomělější, nejloajálnější složku obyvatelstva svých hostitelských zemí (třebaže loajalita nikterak nevylučuje kritiku). Jak to, že se tedy nedaří integrace - o loajalitě či dokonce vděku nemluvě - příchozích ze Sýrie, z Libye a jiných takových končin?

Inu, protože toho necítí potřebu. Proč by měl být loajální ten, kdo pokládá svůj vlastní obyčej za nadřazený mravům země, která ho přijala? Je sice pravda, že živobytí v takovém Německu nebo Švédsku je nesrovnatelně blahobytnější než někde v Pešaváru či v Káhiře; to ovšem může být jen nějakou náhodou, nebo ještě spíš lstí a podvodem. Že by vyšší stupeň blahobytu mohl mít nějakou souvislost s osobní iniciativou, cílevědomou prací a tvůrčím úsilím, nemůže pravověrný muslim připustit. Jakápak iniciativa a jaké tvůrčí úsilí, když jak známo a svatou knihou koránu potvrzeno, nic není plodem lidského snažení, nýbrž jediné, všeobsahující vůle Alláhovy. Ostatně jak má zmíněnou souvislost chápat pastevec z úbočí Hindukúše, že ano, když ji nechápe či spíš odmítá chápat mnohá hlava učená, setrvávající v marxistickém předpokladu, že bohatství nevzniká tvorbou hodnot, nýbrž vykořisťováním. Západ je tak bohatý, protože kořistil z nerostného bohatství koloniálních zemí, praví k tomu úvaha, uveřejněná v jednom tuze intelektuálním týdeníku. Zajisté. Bez toho kořistění by ony země byly nevýslovně bohaté, kam by se na ně hrabalo nějaká Amerika. Avšak zanechme pitomostí.

Ba ne. Že se Německu podařilo vstřebat miliony poválečných vyhnanců a statisíce uprchlíků před komunismem, neznamená ještě, že se totéž musí podařit tentokrát, za podstatně odlišných podmínek. Vyhnanci (odsunutci, pakli někomu zní ten termín liběji) z Pomořan či ze Sudet byli lidé téhož jazyka, téhož národního povědomí a navzdory dnes už nepředstavitelně obtížným podmínkám se integrovali až překvapivě snadno. My Češi, Maďaři, Poláci a jiná taková cháska jsme aspoň byli příslušníky téhož kulturně civilizačního okruhu; integrace nám trvala o něco déle a přinejmenším v první generaci nebyla – nemohla být – úplná, jak sám na sobě pozoruji, nevyčníváme však neladně z okolní společnosti, nestáváme se objektem nevraživých pohledů. Velmi dobře se integrovali i všelijací Korejci, Vietnamci a Filipínci, čímž odpadá paušální nařčení z rasismu; jest rasová příslušnost až to poslední, na čem závisí úspěšné včlenění do hostitelské společnosti. Už obtížnější byla a dosud je integrace ruských vysídlenců. Bydlí jeden takový u nás v domě, človrda takhle hodný, přátelský, auto má ale oblepené nápisy CCCP, Rossija, srpy a kladivy... inu, dlouho trvá ruské duši, než z ní vyvětrá velmocenská pejcha. No, a příchozí s islámského Orientu... jsou nebo spíš byli tací, kteří se integrovali aspoň v tom smyslu, že si své náboženské a společenské představy nechávají pro sebe. To platí zejména pro Peršany, co je svého času vyslal šáh Rezá Pahlaví do Evropy na studie a oni už tady zůstali, když moc v jejich vlasti na sebe strhli náboženští zběsilci. Jiní, původu vesměs tureckého, se přistěhovali za výdělkem; nechávají své ženské běhat zamumlané do šátků a plášťů na paty, jinak si ale hledí svého, neprovokují, se svým mohamedánstvím se nevnucují. Což neplatí už tak zcela o jejich potomstvu v druhé a třetí generaci, nicméně to pořád ještě jakž takž jde.

S muslimy, valícími se ve statisícových masách do Evropy času tohoto, to až na výjimky nejde ani jakž takž. Také mají svou představu integrace, jenže obrácenou. Oni, jimž Bůh zjevil veškerou pravdu světa i zásvětí, oni, jejichž společenský způsob je jediný správný, přece nebudou přejímat úpadkové mravy Západu; je na nás nevěřících, abychom se integrovali do nepochybné dokonalosti islámu. Dhimmí, říká se v muslimské terminologii takovým integrovancům: trpěným, ale podřízeným. Je čas se rozhodout: jsme-li ochotni přijmout takovéto pojetí integrace nebo nejsme. Pakli k tomu ochotni nejsme, nezbývá jiná možnost než přimět nepozvané hosty k přijetí našeho modelu integrace, a to včas, dokud ještě tvoříme ve svých zemích většinu. Jde ještě o to jak.

Takto, pravím: neoddávat se růžovým iluzím, nevycházet z představ, jaký by ten náš svět měl správně být, ale z toho, jaký beze všech kliček a mašliček doopravdy je. Luzné představy selhávají. Realita, byť i obtížná, se vesměs potvrzuje. Vzpomínám si, jakou bouři hněvu a morálních ponaučení si svého času vysloužil jistý bavorský politik prohlásiv, že určující má být vůdčí kultura (Leitkultur), jíž se ostatní kulturní skupiny mají ne snad hned podřídit, ale respektovat ji. A to že ne, ozývalo se jedním chórem, takové názory že jsou měšťácká, ne-li fašistická veteš, jelikož se nad slunce jasně prokázala správnost ideje multikulturalismu, dle níž jednotlivé kultury existují vedle sebe každá po svém, avšak v plodném souzvuku a toleranci. Nuže, idea multikulturalismu se odebrala cestou všech iluzí a co bylo ještě před dvaceti lety fašismem, ukázalo se dnes být holou nutností. Pod tíhou skutečnosti se stala heslem dneška integrace: přišelci z různých světa krajů se mají v evropské kultuře integrovat. Naši politikové už také vědí jak, hodlajíce za tím účelem zřídit jazykové, kvalifikační a občansko-naučné kurzy.

To je sice pokrok od časů, kdy ideálem bylo zakvedlání domácích i příchozích do jedné multikulturní kaše, přesto si dovoluji být k těmto projektům skeptický. A nejen proto, že do kurzů by v mnoha případech bylo nutno účastníky přivléci v poutech. Jistěže je základní jazyková a odborná vybavenost podmínkou integrace, ne však jedinou ani hlavní. Tou je, jak již naznačeno: kdyby naši zejména muslimští hosté konečně jednou pustili z hlav představu o své, samými nebesy předurčené nadřazenosti. Kdyby pochopili, že ten jistý blahobyt, na němž se rozhodli podílet, nevznikl náhodou ani něčím trikem, ale cílevědomým úsilím dlouhé řady generací; a že je v jejich nejvlastnějším zájmu do něj co nejaktivněji zapojit. Hodlají-li užívat plodů zmíněného úsilí a nepřispět k němu ničím víc než podáním žádosti o sociální podporu, nesmí se divit, vyslouží-li si pověst příživníků. Možná jim to pro tu chvíli nevadí, ale vadit začne, jak se lze poučit v zemích, kde žijí potomci někdějších imigrantů ve třetím či čtvrtém pokolení, plní pocitu vyvrženosti a křivdy, nechápajíce, že se vyvrhli a sobě ukřivdili sami. Především pak kdyby si dali říci, že největší překážkou nejen integrace – třeba o ni nestojí – ale smysluplného života v hostitelské zemi je jejch pohrdavé a přitom zoufale netvůrčí, rozkladné... neříkám že náboženství. Je chyba a povrchnost omezovat celý komplex společenských, právních, rodinných, politických, mocensko-strategických a jiných ustanovení, nesoucí souhrnně jméno islám, na tento jediný aspekt.

Jenže to právě je, co příchozím z rozvrácených zemí Levanty a severní Afriky žádné kurzy do hlav nenalijí, na to budou muset přijít sami. Nebo také nepřijít. Co v tom mohou podniknout orgány státu... asiže pravý opak toho, co podnikají doposud. Netančit ohleduplně kolem projevů jejich obzvláštnosti, neměřit shovívavějším loktem jejich přestupky, dát srozumitelně najevo, že v téhle zemi platí jedny zákony pro všechny. Chápu, že tisíce muslimských mladíků, zvyklých pokládat ženskou bytost za cosi mezi člověkem a domácím zvířectvem, se neudrží, spatří-li evropské paní a dívky jen tak nezahalené nebo dokonce v plavkách, navíc bez mužského doprovodu. Je však na orgánech státní moci jim dát srozumitelně na vědomí, že co je zaběhlým obyčejem na březích Eufratu, platí na těchto zeměpisných souřadnicích za trestný čin. A když trestný, pak tedy trestný; zadrží-li policie třicet násilníků, z nichž šestadvacet pustí hned a zbytek předá soudu, jenž je propustí také, ledaže se směšně nízkým, k tomu podmínečným trestem (viz ty silvestrovské randály v Kolíně nad Rýnem), nezjedná si státní moc respekt, nýbrž posměch a pohrdání. Je učení Prorokovo příliš hluboce zakořeněno v myslích našich nepozvaných hostí, než aby se na tom dalo něco podstatného změnit; měli by však být důrazně upozorněni, že je náboženství u nás věc soukromá, s níž se nemohou domáhat žádných výsad ani výjimek. Zakazuje-li jejich víra jíst vepřové maso, ať je tedy nejedí; do úst jim je nikdo necpe. Pobuřuje-li je pohled na vánoční stromek, ať se na něj nekoukají; a pokládají-li psa za nečisté zvíře, ať psy nechovají. Ať ale... a to už se neobracím k muslimské komunitě, nýbrž k našim přeúslužným krasoduchům: neprosazujte, šlechetní pánové, v rámci multikulturního porozumění ústupky a extrabuřtíky, na něž by si muslimové sami nevzpomněli, ale rádi je přijmou, když se jim nabízejí. Nedosáhnete tak porozumění, nýbrž posílení vědomí nadřazenosti a tím ultimativnějších nároků a požadavků u jedněch, pocitu ponechání na holičkách a vzrůstu podrážděných nálad u druhých. Muslimové se starousedlíky se tak sobě navzájem nepřiblíží ani o coul, nýbrž se tím víc odpudí, čímž jste dosáhli přesně toho, co jste nechtěli. Nepřátelství k cizincům (Fremdenfeindlichkeit) je zatím frází bez obsahu, snadno se však může stát skutečností, budete-li to takhle pytlíkovat ještě nějaký čas dál, naivně a nereálně, leč s povznášejícím pocitem Jediných Spravedlivých.

Nu, dosti už. Co se stalo vinou neuváženého – nebo možná uváženého, kdožví – gesta paní kancléřky Merkelové, už se neodestane, nadlouho a snad natrvalo je Německu souzeno být zemí rozštěpenou, zemí dvojího lidu. Záleží-li nám – a to by snad záležet mělo – na tom, jestli naši potomci v druhé, třetí a dalších generacích budou moci žít vlastním, od předků zděděným způsobem, dle vlastních obyčejů, tradic a hodnot, zůstanou-li společností při vší lidské omylnosti dynamickou, rozvíjející se na rozdíl od islámské ustrnulosti, a proto materiálně i duchovně bohatší ... pak nezbývá než než se ke své civilizaci otevřeně přiznat. Postavit se za ni, i kdybychom kvůli tomu měli být populisté, islamofobové či jaké ještě nálepky mají v zásobě ti, jimž na budoucnosti jejich dětí a vnuků zřejmě nezáleží. A jednat podle toho. Neustupovat. Nevtírat se, nepodlézat. Nekapitulovat už předem, nepřijímat bez odporu soupeřovy podmínky. V každé situaci počítat se všemi eventualitami včetně nejextrémnějších, a připravit se na ně. Nikoli bez vlastní viny jsme se ocitli na rozhraní dějin, a dějiny jsou přísný, neodpouštějící soudce. Vložily na nás zodpovědnost, jíž se nezhostíme lacino.

Hannover, 11. března 2016



VW Phaeton 6.0 W12 2011 ·...
VW Phaeton 6.0 W12 2011 ·...

r.v. 2011, naj. 64 623 km, benzín
770 000 Kč (s DPH)

Diskuse


J. Jurax
0:11
16.3.2016

J. Svoboda
10:10
16.3.2016

J. Jurax
19:14
16.3.2016

R. Stary
17:05
15.3.2016

F. Houžňák
14:23
15.3.2016

M. Prokop
13:07
15.3.2016

J. Schwarz
11:29
15.3.2016

M. Prokop
13:08
15.3.2016

J. Vintr
10:40
15.3.2016

K. Kovář
13:29
15.3.2016

J. Svoboda
16:01
15.3.2016

M. Pernický
18:07
15.3.2016

J. Svoboda
18:37
15.3.2016

J. Jurax
0:24
16.3.2016

J. Svoboda
9:59
16.3.2016

J. Jurax
19:08
16.3.2016

J. Svoboda
21:16
16.3.2016

P. Lenc
8:36
15.3.2016

P. Kmoníček
8:16
15.3.2016

Z. Švrček
10:20
15.3.2016

B. Chalupa
7:20
15.3.2016

B. Rybák
15:00
15.3.2016

Z. Lapil
18:34
15.3.2016

B. Chalupa
19:44
15.3.2016

J. Jurax
0:44
16.3.2016

Z. Lapil
9:21
16.3.2016

P. Boublíková
6:11
15.3.2016

J. Sinnreich
3:51
15.3.2016

J. Cimbalnik
4:53
15.3.2016

L. Křivan
8:35
15.3.2016

J. Cimbalnik
13:39
15.3.2016

J. Vintr
10:44
15.3.2016

J. Jurax
0:55
16.3.2016

J. Svoboda
16:11
15.3.2016

J. Cimbalnik
19:29
15.3.2016

J. Jurax
0:49
16.3.2016

F. Kusák
11:34
15.3.2016

J. Frček
2:23
15.3.2016

J. Kovaříček
1:50
15.3.2016

počet příspěvků: 50, poslední 16.3.2016 09:16









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.