28.5.2018 | Svátek má Vilém


MIGRACE: Zlaté kapradí

15.2.2018

Balada o každém desátém Němci Šumafuddínu Wadžábím

Co jsem se dozvěděl z jednoho postašího čísla Lidovek: dle studie amerického průzkumného ústavu Pew Research Center prý bude do třiceti let každý desátý Němec muslim! Sakra, sakra. Ještě že se toho nedožiju, jinak abych se snad taky začal cvičit v ohebnosti, ono dosáhnout nosem na modlitební kobereček není pro staršího člověka jen tak. Avšak legraci stranou. Co bude za třicet let, neuhodne nejen výše zmíněný průzkumný ústav, ale ani sedmero mudrcův nejfousatějších. Má vývoj v zásobě všelijaké kličky, smyčky, zpětné proudy a jiné zapletence, jimž nezřídka dospívá k pravému opaku toho co bylo prorokováno, i kdoví, s čím se shledají naši vnukové v roce 2048, a nejen v Němcích.

To však je pouze jedna, zanedbatelnější stránka té věci. Ta druhá… i kdyby se předpověď proti očekávání měla naplnit, nebude muslimem každý desátý Němec, nýbrž každý desátý obyvatel německých zemí. To je totiž rozdíl. Z nikoho se nestává Němec (ale ani Francouz, Švéd nebo kam tak ještě směřují uprchlické houfy) tím, že překročí hranici a přihlásí se – nebo se taky nepřihlásí, dav přednost pokoutní existenci - na úřadě, ba dokonce ani tím, že získá občanství země, do níž se nezván vetřel. Vím, bývaly časy, kdy se u nás v Německu rozdávalo občanství jako balónky o pouti; zejména levicovější strany se o to horlivě zasazovaly v blahé naději, že se jim pak arabští, afghánští a jiní přišelci odmění svými hlasy. Ukázalo se však, že je to počínání spíš kontraproduktivní; na jednoho takto získaného voliče z řad běženců připadlo patero ne-li ještě víc domácích lidí, jež si milá partaj odpudila, čítaje v to i přívržence nejskalnější. Jakž ostatně se v přítomné době čím dál zjevněji ukazuje: strany stavějící se k uprchlickému problému s jistým opatrným přitakáním – velkým nadšením neslyne žádná – odešly z posledních německých voleb s bžundou, kdežto kritičtější strana AfD nebývale posílila. Avšak zpátky k – dejme tomu – Šumafuddínovi Wadžábímu, co se stal každým desátým Němcem.

Devětatřicátý rok uplývá od onoho dne, kdy ruksak na zádech, manželku a tříletého synka za ruku, uprchl jsem z komunisty ovládaného Československa do tehdejšího Západního Německa. Stal se ze mě za tu dobu – nebo aspoň v to doufám – loajální, dobře integrovaný, bezproblémový občan. Německy mluvím, čtu a píši bez obtíží, třebaže naprosté dokonalosti nedosáhne přistěhovalec nikdy; v tom ohledu moc rád slýchám o různých pánech, co per-fekt-ně ovládají sedm i více jazyků. Se svým okolím jsem se sžil do té míry, že dokud se neprozradím svým českým přízvukem, nikdo nepozná, že jsem přišel odjinud. Přesto mi ještě něco chybí k tomu, abych mohl být nazýván Němcem. Vyměnit si českou kůži – o arabské či jiné takové nemluvě – za německou, anglickou atd. - to nejde ani při nejlepší, uvědomělé vůli tak honem, natož při vůli chabé nebo vůbec žádné. K dokonalé výměně dochází nejdřív ve třetí generaci, a to za předpokladu, že přistěhovalec pochází z oblasti kulturně blízké, což v případě různých Šumafuddínů… no, ne že by bylo naprosto vyloučené. Jsou tací, kteří dokonce odřeknuvše se islámu začlenili se vcelku úspěšně, i když málokdy dokonale do západní společnosti. Je to ale zlomeček tak nepatrný, že nepadá na váhu; i jest pošetilé se na něj odvolávat – vidíte, ten či onen to dokázal, proč ne ostatní. Jedna vlaštovka jaro nedělá a jeden konvertita ke způsobu západnímu už vůbec ne.

I lze si mysleti své o Šumafuddínu Wadžábím, kterýžto se stal každým desátým Němcem. Osobně bych byl skromnější; stačilo by mi, kdyby se přišelci z muslimského Orientu přizpůsobili evropským podmínkám aspoň čtvrtinou té míry, jaká je obvyká v naší české exilové komunitě. Ale i to je požadavek příliš náročný a z 99,9 % nesplnitelný. Zbývající desetinka procenta… no, je potěšitelné, že i takoví jsou, třebaže vzácnější zlatého kapradí. Odvozovat z toho ale naděje na zarovnání rozdílů mezi způsobem evropským a muslimsko-orientálním, nebo třeba jen na víc než formální začlenění většího počtu příchozích z oněch pracizích krajů do zdejší společnosti je naivní, a hůř než to; je to vědomé zavírání očí před průšvihy plynoucími ze střetu dvou nevyhnutelně antagonických civilizací.

Jak ukazuje příklad všech předešlých střetů, jednostranné ústupky, přijímání protivníkových podmínek a vše ostatní, čemu se svého času říkávalo uvolňování napětí, ještě nikdy žádné napětí neuvolnilo, spíš povzbudilo protivníka k tím soustředěnějšímu náporu. Zpráva o každém desátém Němci, jímž bude do třiceti let muslim, je sice notně komická, zároveň však varující: nechali jsme proniknout protivníkovu předvoji do vlastních pozic. S tím už se asi nedá mnoho dělat; můžeme ale směřovat k tomu, aby předvoj, když už tady jednou je, aspoň dál nesílil. Aby nepůsobil rozkladně jak na veřejné finance, tak na obecnou morálku; pokládám pro svou osobu za nemravné, plní-li jedna část obyvatelstva celoživotně svými daněmi státní pokladnice, a druhá z nich stejně celoživotně čerpá. Receptem k aspoň částečnému odstranění té disproporce by mohla být rychlejší integrace příchozích v novém prostředí: tak, aby nebyli tělesně přítomni v Německu, v Holandsku nebo kam se tak prchává, srdcem a duchem v Libyi či v Iráku. Aby mohli říci v plném ztotožnění – tady jsem doma, jinam nepatřím, vracet se nechci a nebudu. Velkými nadějemi bych se ale neopájel.

Snad by mohli být adepti uprchlické kariéry už předem upozorněni, že čím větší je kulturní rozdíl, tím obtížnější začlenění. Že o něco vyšší životní úroveň je věc sice příjemná, časem však nad ní může převládnout pocit vykořenění, po něm zášť a třeba i nějaká ta teroristická bombička. Že určitý nostalgický vztah ke starému domovu je údělem každého přesídlence, nesmí ale převládnout nad vztahem k novému; kdo se nedokáže do té míry odpoutat od země původu, nikdy z ní neměl odcházet. Ostatně jsem i mezi českými exulanty poznal řádku takových případů, co teprve lze čekat od příchozích z končin, kde je naopak a obráceně všechno.

Český exulant – i když také jak který – se integruje ještě poměrně snadno. Není to dáno nějakou obzvláštní přizpůsobivostí, ale že nás není tolik, abychom vytvářeli uzavřené komunity. Polákům to trvá o něco déle, Rusům ještě déle, muslim se neintegruje, přesněji řečeno nesmí integrovat nikdy. Plná integrace by znamenala odřeknutí se islámu; to od něj nelze vyžadovat. Zakotvení ve víře Prorokově mu dodává vědomí morální převahy, jedinou jistotu ve světě, kde vše od těch bot a čepic až po letadla a automobily je dílem nevěřících. Můžeme pozorovat, že Vietnamci, Číňané a jiní dálněvýchodní hosté… ne že by se kdovíjak integrovali. Nepůsobí ale rušivě, jsou svým okolím bez podstatnějších výhrad přijímáni, při bližším styku působí dokonce sympaticky. Je to tím, že na rozdíl od muslimstva nepokládají své náboženské a jiné obyčeje za cosi lepšího, hostitelské společnosti nadřazeného.

Co s tím… asi jen si držet naše Šumafuddíny trochu od těla. Do zemí Koruny české se zatím moc nehrnou, ale co není, může ještě být; i jest třeba vzíti na vědomí, že nejsou jako příslušníci jiných, někdy i o dost vzdálenějších kulturních okruhů. Jsou a zůstanou rušivým tělesem v zemi, jež je přijala, leda by… jak již uvedeno: leda by se zbavili pocitu nadřazenosti, plynoucího z vědomí dokonalosti své víry a veškerého životního způsobu. Ne že by se takový Šumafuddín naprosto nemohl stát každým desátým Němcem, eventuelně Čechem; jeho cesta k tomu cíli je mu však stokrát delší i kamenitější než kohokoliv jiného.

Hannover, 13. února 2018



Diskuse


J. Jurax
21:39
15.2.2018

R. Brzák
22:18
15.2.2018

J. Jurax
22:33
15.2.2018

R. Brzák
23:31
15.2.2018

J. Jurax
13:39
16.2.2018

J. Kombercová
12:42
15.2.2018

S. Netzer
13:01
15.2.2018

J. Kombercová
13:04
15.2.2018

J. Kubik
8:53
15.2.2018

M. Prokop
9:23
15.2.2018

P. Dvořák
9:58
15.2.2018

M. Prokop
10:35
15.2.2018

R. Brzák
11:18
15.2.2018

S. Netzer
11:27
15.2.2018

R. Brzák
11:38
15.2.2018

S. Netzer
11:53
15.2.2018

R. Brzák
12:45
15.2.2018

M. Prokop
13:44
15.2.2018

J. Kubik
11:47
15.2.2018

M. Prokop
13:41
15.2.2018

Jiří_K
12:22
15.2.2018

J. Kubik
7:07
15.2.2018

R. Tesařík
8:51
15.2.2018

J. Lambert
9:43
15.2.2018

M. Prokop
10:36
15.2.2018

S. Netzer
10:43
15.2.2018

R. Brzák
11:13
15.2.2018

S. Netzer
11:20
15.2.2018

R. Brzák
11:41
15.2.2018

D. Polanský
7:03
15.2.2018

J. Jurax
21:12
15.2.2018

D. Polanský
7:06
15.2.2018

I. Schlägel
8:23
15.2.2018

L. Němec
9:58
15.2.2018

počet příspěvků: 51, poslední 16.2.2018 01:39









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.