I vyjdeme na plac, a aj, bílí ti a umytí lidé, ohrňujíce lokty, jiskříce očima, hryzouce pysky a řvouce strašlivě, běhají, koho potkají, šavlují a ve krvi lidské se máchají. Čehož já zlekaje se, řekl sem: „I což pak to oni dělají?“ Odpovědíno mi: „Disputují o náboženství, a že Alkorán pravá jest kniha, dovodí.“ (J.A. Komenský: Labyrint světa)

Italům trvalo dost dlouho, než se rozhodli po vzoru Britů či Francouzů vytvořit svou vlastní koloniální říši. No, není divu; k sjednocení sbírky vévodstvíček, knížectvíček a jiných takových útvarů na Apeninském poloostrově došlo až po půli devatenáctého století, kdy už evropské mocnosti měly část světa, vhodnou ke kolonizaci, rozebranou; i muselo se království italské ohlížet, co kde zbylo. Vhodnou kořistí byly některé državy pod upadající tureckou správou. Krátkou válkou na podzim 1911 tak přešla do italských rukou Libye, když už předtím r. 1888 ovládli Italové Somálsko, o rok později Eritreu. Co krom té prestiže byly Itálii její zámořské državy platné, není zcela zřejmo; jisté je naopak, že ukončením kolonializace nastal pochod od deseti k pěti a od pěti k nule. Příkladem budiž nadobro rozpadlý pastát hrdým jménem Somálská republika, zapsavší se do dějin pirátskými výpady proti obchodním lodím, proti nimž ovšem nebylo možno zakročit, jelikož by tak – kam až sahá tvá bláznivost, ó Západe – došlo k narušení somálské suverenity… Avšak nechme Somálsko Somálskem a obraťme pozornost k největší z někdejších italských kolonií, k Libyi, plnící právě stránky evropského tisku. Má také čím.

Začátek byl ještě docela nadějný. Po vyhlášení nezávislosti r. 1951 se Libye stala monarchií v čele s králem Idrísem I. – je hodno pozoru, že jako nejstabilnější, nejspořádanější mezi arabskými státy se jeví Maroko, Jordánsko, Omán, všechno monarchie. Snad že arabská letora snadněji přijímá věky utvrzenou autoritu královskou než nějakého strejce, dnes slavně vystoupivšího na stolec presidentský a za pár let po něm pes neštěkne, a to ještě v lepším případě. Tak i v Libyi šel vývoj vcelku slibně kupředu, než r. 1969 Revoluční výbor pod vedením plukovníka Mu´ammara Gaddáfího krále svrhl a vyhlásil džamahírii (republiku). Tím dnem započal úpadek a nezastavil se ani, když sám Gaddáfí zmizel ve víru občanské války, pakli lze v tom koutě světa mluvit o něčem občanském.

Může Libye sloužit za příklad, jak neprozřetelné bylo propouštět kolonie do nezávislosti, s níž si – až na vzácné výjimky - nedovedly nic rozumného počít. Současný stav, dvě vzájemně si konkurující vlády a faktické bezvládí, v němž se daří ozbrojeným islámským frakcím i obyčejným lupičským bandám, toť prostředí jak dělané, aby se v něm zahnízdil převaděčský kšeft. Dost dlouho se odvíjel celkem zdárně: zájemci o blažený život na severní straně Středozemního moře se nacpali do nafukovacích člunů, co se jich tam vešlo i nevešlo, pořadatel té akce vzal telefon a zavolal pomoc, topíme se, za chvíli byl na místě člun některé lidumilné organizace (Amnesty International, Lékaři bez hranic etc.) a převezl nebohé trosečníky do Itálie.

To už teď tak zlehka nejde. Evropští voliči jsou čím dál neochotnější podpořit svými hlasy přelévání populačních přebytků z rozvrácených států severní Afriky a Blízkého východu do svých zemí. Vyrovnávání sociálních rozdílů a jiná staletím osvědčená volební témata ustupují do pozadí před problémy – kolik uprchlíků z pracizích kulturních oblastí k nám ještě můžeme vpustit, aby se naše země nezměnily v touž kombinaci blázince s chudobincem? A především: kolik islámu? Učení mělkého, v době svého vzniku ustrnulého, zato útočného, o své předurčenosti k vládě nad světem přesvědčeného? Zejména pro italskou veřejnost jsou tyto otázky aktuálnější než cokoli jiného, a není divu; stala se její země hlavním cílem bárek s nákladem uprchlíků, jak je nasbíraly na libyjském pobřeží a pokoušejí se je převézt – za pěkné peníze, ovšem, nikdo ať si nepředstavuje běžence jako nebožáky prchající před holou bídou – na evropský břeh. Jenže co je cílem převaděčských band, není cílem italského voličstva, kteréžto odebravši svou přízeň věky omšelým tradičním partajím, podpořilo svými hlasy strany a hnutí nová, vzavší si za úkol řešení nejpalčivějšího problému dneška: chaotickou migraci, z oblasti islámu obzvláště. Volby čtvrtého března vynesly do funkce ministerského předsedy jistého Giuseppe Centeho, představitele jednoho z výše zmíněných hnutí, načež se Evropou rozlehlo velké lamento a slova populismus, populista jen tak lítala povětřím.

Vidíte, vidíte, Taliáni, co jste si spískali. Měli jste být opatrnější s propouštěním svých kolonií do nezávislosti. V Libyi dnes nemusely provozovat vládu lupičské bandy a náboženští zběsilci. Místo dvou rozkmotřených a přitom bezmocných vládiček by k udržení pořádku stačil jeden prapor carabinieri, jenž by se zároveň postaral, aby se na pobřeží nenaloďovali do přetížených nafukováčů ti, kteří na to mají, a nemuseli je pak poloutopené lovit všelijací Lékaři bez hranic. Ale to je konec konců každého vlastní věc, aby si rozvážil, do čeho se pouští a zač chce vydat své dolarové tisícovky. Naší věcí zase je bránit se přívalu nepřizpůsobivých a ani přizpůsobit se nehodlajících hostí z končin zcela jiných a namnoze s našimi v přímém rozporu jsoucích obyčejů. Najmě pak hostí víry Prorokovy, o níž už věděl své náš Jan Amos Komenský a co potvrzuje… kdepak mám ten korán… jo, tadyhle: On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi nábožentsvími jinými (súra Pokání, verš 33). A tamtéž(verš 5): Až uplynou posvátné měsíce, zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí… nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.

No, děkuju pěkně za takovou slitovnost. Abychom si pomalu uvědomili: západní způsob života a myšlení, ve světě po dlouhý čas vůdčí a určující, se ocitá v obklíčení z jedné strany velmocenskými nároky Ruska a Číny, z druhé islámem, který nedá pokoj, dokud se kajícně neobrátíme dle slov súry Pokání, z třetí a především našimi vlastními intelektuálními mudrlanty, přehnavšími zásadu tolerance a vzájemného porozumění, až se z ní stává nástroj sebezničení. Pravil už Aristoteles ve čtvrtém století před Kristem: Překypující, neohraničená, bezpodmínečná tolerance je poslední ctností zanikajících civilizací. Co z toho vyplývá pro náš čas… pokusme se nebýt zanikající civlizací. Snad je ještě čas. Snad, i když hlavu bych za to na špalek nedával.

Hannover, 11. srpna 2018