Karel Steigerwald se (v Mladé frontě Dnes 23.3.) srdceryvně rozeštkal nad tím, že členkou Rady ČTK se stala komunistka Moučková, dosavadní šéfredaktorka Haló novin, tiskového orgánu KSČM. Steigerwald (a s ním i řada dalších komentátorů) dochází ke zjištění, že zvolení Moučkové znamená stalinizaci českého mediálního prostředí. To je však hrubý omyl. Moučková je možná symbolem určitého velmi rigidního názoru na postavení médií ve společnosti. Rodná matka dnešních komunistů, předlistopadová KSČ nám po dlouhá léta názorně předváděla své leninské praktikum, že „tisk je kolektivní organizátor, agitátor a propagátor“. O nějakém právu na informace, natož o svobodě slova ani hlásku. Je ovšem naivní myslet si, že redaktorka Moučková v radě ČTK může přehodit výhybku historie a přispět tam k vítězství celosvětové revoluce.
Komunistka v Radě ČTK, zvolená regulérní volbou v Poslanecké sněmovně, kde její KSČM má čtyřicet poslanců, a přesto pro Moučkovou hlasovalo poslanců téměř o sto víc (133), je známkou něčeho jiného.

Totiž buď jsou podobné rady (item Rada ČT, Rada ČRo) politickými orgány, neboť se rekrutují často z politických protéžé, ale kromě určité ideově-dohlížecí funkce nemají vlastně žádné konkrétní pravomoci (ovšem kromě volby a odvolání ředitelů těch institucí), a tedy mají dozírat na realizaci jakési chiméry státní mediální politiky či prostě na dostatečný výskyt svých stranických guruů v éteru, na obrazovkách a monitorech. V tom případě je trestuhodné, aby politická rada rozhodovala o tom, kdo to které médium manažersky povede. Protože taková Rada tomu buď nerozumí, není vybavena relevantní kvalifikací, nebo do toho vnáší obávané politické motivy a zájmy.

Nebo jsou tyto Rady orgány odborné, složené z ekonomů, právníků či mediálních expertů, a pak by měly být vybaveny kvalitativně jinými pravomocemi včetně ekonomické spoluodpovědnosti za hospodaření těch organizací. Za dnešního stavu jsou to ale jen takové Rady moudrých, které mohou vše (zabít ředitele), ale neodpovídají za nic. Popovídají si, poberou apanáž a ještě u toho někteří členové mají dojem, že píšou dějiny. V takové Radě nechť pak usedne kdokoli, pejskař, zahrádkář, páter či komunistka. Míra odborné a věcné relevance je pak lhostejná, jsou to totiž zástupci lidu, jak vyžaduje dikce příslušného zákona.

Samosebou ve všech těchto Radách se najdou jedinci, kteří oboru rozumějí a mají občas i upřímnou snahu věcem pomoci. Jsou ale v menšině a nic opravdu důležitého neprosadí, protože mohou být a také často jsou převálcováni spojenými pejskaři, zahrádkáři, či nastrčenými rezidenty politických stran. Pak se ale nikdo nesmí divit, že prestiž těchto rad klesá k bodu mrazu.

Karel Steigerwald a kdokoli další, koho pobouřil fakt, že členkou Rady ČTK je paní z ulice Politických vězňů, by měl jít plakat na správný hrob, totiž k zákonodárcům. Oni jediní mají tu pravomoc změnit legislativní stav, který je tristní, a učinit status těchto orgánů smysluplným – nebo je raději zrušit. Steigerwald má pravdu, píše-li, že to mnoha politikům vyhovuje, mít tam své lidi. Pak je to ale signál pro voliče – tyto politiky příště nevolit. A záměrně píšu: politiky, nikoli: strany. Protože z logiky uspořádání stranického života plyne, že jsou sice určité věci celostranické, závazně stanovené a sdílené všemi. Průsak do médií je ale vždy zájmem individuálním, který je prostě vlastní určitým jedincům, bez ohledu na stranické tričku. Ptejte se tedy svých kandidátů, co udělají s mediálními Radami. Chtějte po nich závazné stanovisko, které nepůjde snadno odvolat, ledva začnou leštit poslaneckou židli.

24.3.2006