26.4.2024 | Svátek má Oto


MÉDIA: Nevěřte kritikům

12.1.2006

Některé obecně platné věci se dobře ukazují na příkladech, v nichž takříkajíc o nic nejde. Třeba důvěryhodnost jistého typu žurnalistů lze krásně demonstrovat na jejich stanoviscích k odtažitým objektům. Příkladně k americkým filmům pro děti.

Tento týden vstoupil do kin dětský film Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň. Tento film má jednu velkou výhodu: jde opravdu jen o čirou pohádku určenou fantasii dětí, případně jejich hravějších rodičů neb zákonných zástupců. V Narnii opravdu není třeba, a snad to ani nejde, hledat nějaké hlubokomyslné filosofie, výpovědi o tragice světa vezdejšího, o krutém postavení osamělého jedince v bezcitné a zpustošené civilizaci konzumu a nezájmu. Neboť to jsou zhruba tak dimenze standardního uvažování běžného filmového recenzenta, plnícího svými názory denní tisk.

V Narnii prostě za skříní je jiný svět, v němž vládne mystika, mluví tam bobři i lvi, běhají skřeti a zlá královna jezdí na saních tažených ledními medvědy. V Narnii je nejen možné, ale dokonce velmi důležité přátelství mezi dítkem školou sotva povinným a bradatým faunem s kozíma nohama. Dobro vítězí nad zlem, zmýlení se poučí a napraví. Emoce tečou proudem. Dětské oči se lesknou, rodiče, pokud úplně nezcyničtěli, tu a tam taky trochu zapopotahují. A když film skončí – samozřejmě generálním happy-endem – všichni se spokojeně odeberou do pasterie na těstoviny s krevetkou, a to je zhruba tak všechno, oč tvůrcům a producentům filmu šlo. Dobře pobavit, potěšit, pohladit. Život je sám dost těžký na to, aby takových pohlazení bylo řádně zapotřebí.

To však není zjištění, jež by uspokojilo naše filmové recenzenty. Ti musejí hledat i u filmu skrz naskrz odpočinkového nějaké transcendentní hlubiny. Protože však většinou hledají marně, tak buď si nějaké sami domyslí, nebo filmu vytknou jejich absenci. Dobrým příkladem první eventuality byl nedávno uvedený Burtonův film Karlík a továrna na čokoládu. Film žánrově značně nevyjasněný, snažící se dětskou fantasii mixovat s jakýmsi pseudotřídním pohledem na mezilidskou nerovnost. Film, který sice umně pracoval s počítačovými triky, ale diváka začasté nechal chladným. Tam se recenzenti vyřádili, do filmu nakydali veškeré duchovno, kterého byli mocni, a dílo pak vynesli do nebes.

Ne tak u Narnie. Filmu jeho kritikové vytkli právě totální nedostatek ponoru a zamyšlení. Darině Křivánkové v Lidových novinách vadí, že „Narnie může potěšit jen opravdu malé děti“, zatímco Mirka Spáčilová v Mladé frontě Dnes usoudila, že film je „moderním humorem nepolíbený“. Obě kritičky shodně postrádaly tolkienovské hlubiny či potterovskou drsnou nápaditost. Křivánková dokonce ví, že „dvanáctileté děti, které si užívaly souboje Společenstva se Sarumanovými skřety se stěží spokojí s barevnou vyprávěnkou“. Nevím, zda Křivánková vůbec tuší, co si užívají dvanáctileté děti, silně pochybuji, že je v tomto směru dál, než u teorie, ale zásadně se dopouští jedné hrubé chyby, která se recenzentovi stát prostě nesmí: Nikdy nemůže srovnávat Mozartovo Rekviem a Straussův valčík Na krásném modrém Dunaji, ačkoli obě díla jsou hrána velkými orchestry, kde se vyskytují mj. housle, trubky či pikoly. Mozart není Strauss, stejně jako pohřeb není svatba. Když filmový kritik nerozezná pohádku od mystéria, ať peče housky. Když mu vyjde rohlík či mazanec, bude škoda menší.

Potíž s našimi „kritiky“ je v tom, že nepíšou zásadně o díle, ale o svém postoji k dílu. A tento postoj vydávají za univerzální návod nejen k pochopení, ale rovnou i k posouzení, popř. odsouzení díla. Jak můžeme novináři, který si neporadí s pohádkou, věřit recenzi na vážný dramatický kus? Kde je jistota, že recenzent jen neprodává své nadšení či své zhnusení z díla nebo – co hůř – třeba z autora, s nímž se zná - v dobrém, či zlém? Nikde. Ta jistota tu prostě není, protože většina tzv. umělecké publicistiky se pohybuje právě v mantinelech mezi vyznáním lásky - a pomstou.

Pravověrní kritikové mediální scény jsou toho názoru, že úplně totéž, co o žurnalistech kulturních, platí i o těch politických. To je slovo do pranice, což?

(Psáno pro server Ćeská média)