Knihy jsou různé. Jsou knihy tlusté a jsou knihy tenké. Jsou knihy hloupé a jsou knihy chytré. Také existují knihy "krásně zbytečné", jak zpívá Petr Janda. A pak jsou knihy užitečné.

Mezi knihami užitečnými pak vynikají knížky, které dokáží člověka nějak ovlivnit , často na celý život. A mohou být z různých oborů. Jejich hodnotou je to, že nám odpovídají na otázky, které sami sobě klademe a nenalézáme uspokojivou odpověď. Pro mne to kdysi byla například kniha "Nahá opice", kterou napsal Desmond Morris. Říkající, co jsme vlastně my lidé zač z hlediska biologa. A také kniha "Proč se lidé zabíjejí" od Jana Zrzavého. Ta zase odhaluje otázky kolem tabuizovaného tajemství smrti. A nebo zdánlivě zábavná kniha "O mojí rodině a jiné zvířeně", kterou napsal Gerald Malcolm Durrell a která nám říká, co je v životě, vztazích a v hledání smyslu důležité a co ne. Někdy naleznete odpovědi na otázky, které vás palčivě tlačí a na které nemůžete v mainstreamu doby nalézt odpověď na místech, kde byste je nehledali.

Třeba odpověď na silně palčivou otázku objevivší se u nás na konci šedesátých, zda je chyba v systému. A zda lze "problémy růstu", jak se tehdy říkalo, vyřešit "výměnou kádrů" za kádry lepší. Kniha "Západ je západ" od R. Seluckého pak českým intelektuálům poloskrytou formou na tuto otázku odpověděla. Negativně. Že výměna kádrů nic neřeší, připomněl na semináři "Je korupce příčinou, nebo příznakem selhávání státu" jeho moderátor Václav Klaus. Otázku, zda lze zlepšit chod státu dosazením "lepších kádrů (dnes odborníků)" jsme my ve východním regionu v šedesátých letech již řešili. Polsko - Gomulka, Maďarsko –Nagy, Československo – Dubček v praxi ukázali výsledek. Nelze.

Je nutno změnit systém. Nejprve je však nutno současný stav systému popsat a objasnit. Například rozebrat a tak zjistit, co vlastně znamená ono medii zneužívané slovo "korupce". Jak se liší korupce od "provize"? Kdy je korupce korupcí a kdy "všimným"? Je nutno objasnit zásadní otázku, zda to, čemu se dnes říká "korupce", je činností zásadně zápornou či někdy kladnou. A zda odstranění "korupce", jak hlásají dnešní politici, skutečně odstraní plýtvání a neefektivnost státu.

Knihu, o níž s diskutovalo a jejíž název je v titulu článku, napsali dva mladí absolventi university v Cambridge. Nebojte se, nejsou to takoví ti slavní MBA (přezdívaní: Mladý-Blbý-Agresivní) z devadesátých let, ale muži, kteří na otázky považované často za politické anebo sociální či morální odpovídají odpověďmi z ekonomie. A pasuje to.

Jednou ze zásadních pasáží knihy je část, která říká, že "korupce je příznakem problému, nikoli problém sám". To je ovšem v příkrém rozporu s tvrzením medií a politiků a s tím, co si většina lidí myslí.

Autoři nabízejí zajímavý ekonomický postřeh: "Korupce je černý trh s vlastnickými právy tam, kde není majitel." To vypadá moc složitě a přeci se s tím a právě s tím většinou setkáváme osobně. Každý úředník, ale dnes i různé "aktivistické organizace" jsou majitelé razítek. Tito "majitelé razítek", kteří sami nic nevlastní a nejsou za nic odpovědni, jsou vlastně "majiteli moci, pravdy a zásad" v podobné konstelaci, jak to popsal kdysi Kundera. Bez jejich souhlasu nepostavíte garáž, neotevřete firmu, majitelé továrny musí stále a stále žádat o "razítka", aby mohli své výrobky vyrábět a prodávat. Chcete-li vyměnit okna anebo učit děti plavat či zpívat, potřebujete jejich razítka. Ani andělé by v této situaci neobstáli. Takže platí, že čím více razítek, tím více úplatků. To se od doby socialismu nezměnilo, jen RVHP nebyla tak vynalézavá ve vyrábění "potřeby" razítek. A navíc, tehdy byla "razítka" levná. Láhev něčeho dobrého, pár stokorun, nějaké to "lidské teplo" někdy odpoledne. Doba se však změnila. Společnost zbohatla, razítka se rozhojnila, ceny úplatků stouply. Neb přišel kapitalismus. Systém pracující s penězi a na směně peněz založený. Objevil se fenomén "korupce", do roku 1989 prakticky neznámý. Úplatek flaškou koňaku je teoreticky také "korupcí", ale od dob starého Říma běžnou.

Nejzajímavější je tedy ta pasáž knihy, která hledá odpověď na otázku, proč se korupce koncentruje ponejvíce u státních úředníků a politiků. A jak tomu předejít. Pokud je nastaven systém tak, jak je, ve skutečnosti nelze!

Základní problém je v tom, že úředník a politik, který rozhoduje (ani občan, který to zaplatí v daních), nemá žádnou pomůcku, tedy finanční cenu, jak by zjistil, jaká by měla být skutečná konečná cena objednaného díla. Teoreticky lze předem zjistit cenu pražské čističky, tunelu Blanka, dálnice atd. Ale jen teoreticky. Praha má specifické podmínky pro budování centrální čističky, jiné než Berlín nebo Tokio. Nebo tunel Blanka: takové dílo v historickém městě plném památek, kterým teče řeka, a břehy jsou tedy samé náplavy, je svým způsobem unikátní. Jak zjistíte cenu tunelu a hlavně to, zda je vůbec potřeba jej budovat?

Aby to bylo možno zjistit, musela by se věc ocenit finančně. Třeba tak, že by se nejprve exaktně, tak jako to dělá soukromník, zjistilo, jaké jsou náklady a výnosy uvažované akce. Což je složité a žádný úředník to neumí a ani nemůže umět. Nezná totiž skutečnou cenu "vstupů" – tedy všech nákladů firem včetně různých technických a finančních rizik - a neumí vyčíslit ani přínosy. Pokud by byl tunel Blanka stavěn soukromou firmou a tou pak také provozován, spočítal by si majitel firmy předem náklady a předpokládané výnosy a pak by buď stavěl, anebo ne. Nebyl by tam téměř žádný prostor pro úplatek. A pokud by byl, třeba aby úřad přidělil tuto zakázku právě této firmě, byla by výše případného úplatku (ovšem hrazeného soukromníkem a ne ze státních peněz) zakalkulována do nákladů. A ty by musel zhotovitel dodržet, jinak by zkrachoval.

Dalším zásadním problémem je to, jak rozhodnout, zda je čistička anebo Blanka vůbec potřeba a jaké to dílo má být. To je politické rozhodnutí a dnešní tendence ištvanovců dělat z něj kriminální záležitost je tragická. Ostatně dokud se v Evropské unii nezmocnila skutečné vlády ekonomicky absolutně negramotná liberální levice, byl "náklad", dnes zvaný "korupce", běžně považován za legální "provizi". A byl přehledně a jasně účtován do nákladů západních firem. To jen na okraj, jak mediální a političtí "uvědomělí občané" blouzní o tom, jak Západ "nezná úplatky", protože je prý morálně daleko výš než my. Na tom nepravdivém tvrzení pak postavily nové politické strany a všelijaká "hnutí" svoji hlavní ideologii. Přitom morálně kladně hodnocené a vychvalované "vyzmizíkování" provizí mělo ve skutečnosti opačný dopad. Z "provize" se stala "korupce", a tedy "kriminální čin". Pak se nelze divit, že cena úplatku se při zvýšení rizika neúměrně zvedla.

Také posuzování toho, jaké jsou kde úplatky a stavění na "hausnumerech" různých odhadů, může vést a vede jen k rozpadu demokratického systému a nástupu populistů a manipulátorů.

V skutečnosti není v ČR korupce nikterak vysoká. To ukazuje reálný výsledek skutečného "průzkumu". Podle seriozní dotazníkové akce uspořádané v EU se u nás jen 8 % lidí osobně setkalo s úplatkem, ale 95 % lidí "věří", že je právě v našem státě korupce výrazně rozšířena.

Výsledek je ukázkou desinformačních kampaní takových organizací, jako je např. Transparency International (placená mj. z fondu ministerstva vnitra), které vytvářejí záměrně takovouto představu. Novináři jim jdou na ruku, když běžně presentují "dojem" obyvatel o velikosti korupce jako skutečný stav korupce.

Ukázka: Podle žebříčku vnímání korupce (Corruption Perception Index, CPI), který každoročně vydává mezinárodní nevládní organizace Transparency International a je donekonečna omílán v mediích, patří Česká republika mezi sedm nejzkorumpovanějších států Evropské unie.

Ovšem podle samotných orgánů Unie, které si udělaly solidní průzkumy,. je na tom ČR průměrně či spíše lépe. Naproti tomu osm vytipovaných členských států Evropské unie (mezi něž ČR nepatří) podvodně získalo až 2,2 miliardy eur (56,4 miliardy korun) z unijních fondů jen v roce 2010. Vyplývá to ze zprávy protikorupční eurounijní agentury Olaf.

Budete-li číst tuto knihu, což všem doporučuji, jistě vás upoutá termín "Zločin bez oběti". V běžném světě je to totiž tak, že pokud dojde ke zločinu, musí soud zhodnotit důkazy. Musí zvážit "názory" a tvrzení, byť předkládaná policií a státními zástupci, a odmítnout je, pokud ve věci nejsou nalezeny hmatatelné důkazy. A pokud chybí "oběť". Žádné dobrovolné "přiznání" nesmí být bráno jako platné. Již od 19. století se ví, že "přiznání" není důkaz. Kriminalistika a právní praxe zná mnoho důvodů, proč a jak se dotyčný přiznal k něčemu, co nespáchal.

Jedním z důvodů takovýchto "lživých přiznání" obviněných je například neúměrná délka vazby a hlavně její bezdůvodné prodlužování. Z toho hlediska je velice zajímavý proces s Rathem a postavení původně v bezdůvodné vazbě držené tzv. "korunní svědkyně" Salačové, propuštěné za to, že bude "svědčit".

V případě brutálně prosazovaného "právního názoru" olomouckého státního zastupitelství při posuzování tzv. "korupce" jako u oněch slavných poslanců, co měli získat "výhody" a ve skutečnosti žádné nezískali, se dostáváme do situace komunistů v době "budování socialismu".

Z té doby je například znám případ, kdy jakýsi dělník cosi pokazil na vysoké peci v SONP Kladno. Ta pak byla mimo provoz několik týdnů. Komunističtí prokurátoři obvinili dotyčného z obrovské škody na majetku v socialistickém vlastnictví a žádali odstrašující trest. Poškození "majetku v socialistickém vlastnictví" byl totiž nejhorší zločin. Horší než vražda. Ostatně dnes se opět běžně stává, že státní zástupci údajným "korupčníkům poškozujícím pracující lid a stát" klidně navrhují vyšší tresty než vrahům. S odůvodněním, že brání "daně a rozpočet, tedy všelidový majetek".

S dotyčným hutníkem to pak dopadlo zajímavě. Jeho advokát dokázal, že tím, že vysoká pec neběžela tuším čtrnáct dní, přičemž její provoz byl ztrátový statisíci korun denně, dotyčný vlastně socialistické společnosti peníze ušetřil.

Jednou ze zajímavých úvah v knize je kolem otázky, zda "přísnější tresty zvýší průměrný úplatek". Což je logické. Když hrozí velký trest, úplatek musí být velice tučný, aby za to riziko stál. Komické je, že po přísných trestech volají hlavně "hlasy lidu", tedy z chudších vrstev, které "uplácejí" většinou "tekutým kulatým razítkem". Nechápou, že zpřísnění trestů znamená i zvýšení úplatků. A je samotné, chudší, ve hře o "razítka" proti bohatým vyřadí ze hry. Nebudou na to mít.

Jediné, co mi knize chybí, je větší důraz na tradici a morálku. Kdo zná trochu svět jinak než z intelektuálských kaváren a uzavřených bohatých skupin Evropanů a Američanů, například ví, že otázka pokládaná Transparency International - jak pociťují obyvatelé toho kterého státu korupci - je nejen hloupá a nic nevypovídající, ale i záměrně podvodná a ve svých důsledcích i nebezpečná.

Jste-li občan Španělska, víte, že bez dlouhého a bohatého oběda, který platíte vy, nemá smysl někam ani nějakou žádost dávat. Jenže to není podle Španěla ani "korupce", ani "úplatek". To je ukázka slušného a společenského chování!

V Řecku si bez přátel a protislužeb ani "boty nezavážete". Odvádět daně podle předpisu, to je nesmysl. Každý úředník vám za nějakou protislužbu ukáže, jak na to. Nejprve potřebujete "strýčka" a ten pak najde, jak dotyčného úředníka "zainteresovat".

Dokonale, i když v nadsázce, ukazuje, jak to vypadá v Itálii, film "Nebožtíci přejí lásce". Osobně jsem zažil v Itálii daleko horší horory při jednání s úřady, než je "vývoz" jedné mrtvoly.

Kdo podnikal v Německu, ví, že ani tam se běžný provoz menší firmy neobejde bez kartonů cigaret a oblíbené becherovky. A ne příliš výjimečnou součástí jednání je to, jak velkou část firmy předáte tomu, kdo "vše zařídí" a "pomůže vám". Ostatně veřejné nabídky naleznete na webech seriozních evropských institucí zajišťujících "pomoc" při rozjíždění firem pro mladé Evropany. Tyto instituce požadují za zajištění investice a blíže nespecifikovanou "pomoc" obvykle okolo 15 % firmy.

A to nemluvím o Asii a Africe. Tam se platí i za přístup k vodě a hlídkám za možnost jet po silnici.

V knize je ještě jedna velice zajímavým pasáž. Ale tu si nechám na jindy. Je o tom, jak vlastně fungují "neziskovky " a "aktivisté". Moc zajímavé čtení. Autoři ukazují, jak lze o miliardy "dojit stát" pod hlavičkou "páchání dobra". Říká se tomu "dobývaní rent v politice".

Diskuze na semináři o knize měla jeden zásadní závěr: "Ani milion výměn politiků, ani dosazení andělů na všechna úřednická místa korupci zásadně nezmění. To zajistí jen změna směřování Evropy. Jde o to přejít od plíživého nástupu měkkého eurokomunismu ke svobodné společnosti. To bude velice těžké a možná bez krize celé Evropy (a USA) nemožné.

Osobně dodávám, že policejní pokusy kriminalizovat dnes kdekoho, kdo o něčem rozhoduje, jsou jen rychlejší cestou do pekla. Kdyby uměli Ištvan a Bradáčová logicky číst a čtené pochopit, dozvěděli by se z dokumentů ÚV KSČ a ministerstva vnitra, jak dopadli jejich předchůdci v padesátých letech. To se budoval komunismus a v boji za lepší příští, kdy slovy Křestu svatého Vladimíra "Vojenský (státní) soud, to je samec, soudí, jen se práší; on má všechny paragrafy v jedné patrontaši." Jako dneska v Olomouci na státním zastupitelství. No, kdyby si Ištván a Bradáčová četli, tak by se dočetli, že nakonec ten malér jako poslední odnesli ti nejaktivnější vykonavatelé.

Když si ovšem nedají poradit, lze očekávat "zajímavé časy". A protože oni sami si poradit nedají a mají silnou oporu v nových politických hnutích, je skoro jisté, že to dopadne špatně. Hlavně pro držitele "klíčů" od cel předběžného zadržení. A také pro "majitele" razítek.

Kniha "Korupce - Ekonomie vs. mýty" – Pavel Ryska, Jan Průša

Vydal Institut Václava Klause jako publikaci č 6/2013. Knihu si lze objednat na predplatne@institutvk. cz