Druhá světová válka v literatuře

Od mého útlého mládí poslouchám moudra pravící, že jednou válka skončila. A tak že bychom se jí neměli už zabývat, protože je to jednou jasné a šmytec! Je zajímavé, že tato „moudra“ padají z úst jak takzvaně „obyčejných lidí“, tak z úst vzdělanců. Důvody mohou být různé. Od čistě utilitárních hledisek (hledící na prospěch), až po ukázku mozků neschopných pochopit vztah mezi příčinou následkem.

Bylo období, kdy bylo „všem jasné“, že nás osvobodil náš milovaný Sovětský svaz, hráz míru a socialismu, přítel nejvěrnější a kdo bude říkat něco jiného, tak s tím si to vyřídíme po soudružsku.

Pak přišla doba, kdy Honza Vyčítal jásal nad osvobozením Plzně v písni „Dobrý den, prapore hvězd a pruhů“ a kdy bylo jasné, že se nad námi bude klenout už jen dokonalý mír a bude nám už furt und furt dobře.

Pak přišla vlna sebezpytování, kdy jsme se dozvěděli z českých i německých úst, že jsme vlastně odporná verbež, která se provinila nesmírnými zločiny na sudetských i jiných Němcích. Točily se filmy a dokumenty o hrůzách páchaných Čechy, takže to skoro vypadalo, že budeme muset sami sebe jako národ odsoudit na věčné časy do morálního kriminálu a nekonečných muk očistce, kdy budeme pod dozorem vybraných vzdělanců zpytovat své hříchy a kát se na věky věků.

To je tak blbé, že kdyby to nebylo smutné, tak by to byla strašná sranda. Ovšem, jak jsme tak byli v mlýně dvou teorií, jedné o potřebě věčné lásky k východnímu bratru a druhé o nekonečném provinění na nevinných Němcích, začalo to být tak hloupé, až nakonec, protože přišla demokracie, začaly vylézat na svět sedmdesát let zatajované otázky. Třeba:

- Co se tady vlastně od roku 1938 dělo?

- Byli sudetští Němci zločinci anebo oběti?

- Kdo to byl Beneš a jaký měl program?

- Byl protektorát oázou klidu a míru uprostřed III. říše?

- Kdo anebo co to byli vlasovci?

Atd atd.

A odpovědi na tyto a podobné otázky byly nejprve hledány v knihách vydávaných jako překlady z němčiny. Na titulní stránce „obrázek“ Hitlera či někoho v uniformě SS, což bylo zárukou, že se kniha bude dobře prodávat. V určité době vypadaly některé ediční plány českých nakladatelství jako „seznam stranické literatury“ v knihovničce NSDAP.

Postupně se však začala objevovat i solidní historická díla. Po módní vlně se objevily práce, které vypadaly na první pohled jako suché a odtažité, protože byly zpracovány vědecky a zabývaly se seriozně právě tímto obdobím. A také na něj navazujícími událostmi. Zdánlivě nezajímavé knihy německých historiků D. Brandese, W. Zimmermanna, F. Seibta, ale i česko-německého páru historiků manželů Hahnových byly většinou okamžitě rozebrány.

Dlouholetá mediální masáž bolševickou a pak sudetoněmeckou a německou nacionalistickou propagandou totiž měla obrácený dopad, než její autoři zamýšleli. Našinci toužili a dodnes touží po faktech.

Měli-li různí novináři a publicisté obavy o další vývoj českých médií z hlediska poznání našich vlastních dějin, měla změna majitelů médií a jejich redaktorů výrazně kladný dopad.

Například Lidové noviny svým seriálem „70 let od války“ vyburcovaly doslova smršť zájmu. Jen holý seznam a výčet jednotlivých událostí byl pro čtenáře překvapivý. Ukázalo se, že je pravdou, že jsme byli kvůli desetiletím „vědeckého dějepisu“ jako národ doslova negramotní co s týče našich vlastních dějin. Poznání, že v Pražském povstání stavělo barikády na 100 000 lidí, že při přímých bojích s nacisty padly více než 3000 obránců, že další cca 4000 lidí byly Němci zavražděny jen v Praze, bylo pro absolventy našich škol doslova šokující.

Tyto informace svými holými fakty doslova rozmetaly například propagandistické bláboly o „zbytečnosti povstání“ či o tom, že se zde „nic nedělo“. Do veřejnosti začaly pronikat informace o hrůzách „pochodů smrti“ a co to vlastně tyto pochody byly atd. Tím se změnilo i chápání našich vlastních dějin, což je pro život národa a státu základní.

Neviditelný pes poskytoval různým názorům na naše dějiny své stránky, jistě si mnozí pamatují na seriály „Krvavé jaro 1945“, „Ďábel v líbezné krajině“ o Mauthausenu, „Hrdinové kteří se nehodili“ a další. Grada dnes na základě těchto prací vydává knihu Václava Vlka „Krvavé dozvuky války“. Ta popisuje například neznámou historii Čechů, kteří - coby vězni čekající na popravu - přežili bombardování Drážďan, neuvěřitelné a neznámé příběhy pochodů smrti z koncentráků po západních Čechách, ale popisuje i stále divoce diskutovaný příběh tzv. „Masakru v Ústí“, nyní hodnocený na základě nových informací.

Další knihou, kterou představuje čtenářům nakladatelství Grada a překladatelka Daniela Vrbů, je světově známý titul „Děti, které přežily Mengeleho: Zpověď dvojčat Evy a Miriam“ od Evy Mozesové-Korové a Lisy Rojanyové-Buccieriové.

Příběh je o Evě Mozesové, které bylo pouhých deset let, když byla i se svou rodinou poslána do Osvětimi. Zatímco její rodiče a dvě starší sestry odvedli nacisté rovnou do plynových komor, Evu a její dvojče Miriam si vybral jakožto pokusné objekty muž, který byl znám jako Anděl smrti – doktor Josef Mengele…

Nakladatelé jsou přesvědčeni, že je potřeba tuto literaturu vydávat, protože i po sedmdesáti letech přinášejí tyto práce sondy do hloubky dění a nové pohledy a nečekané poznatky. Cílem je prohloubit znalosti čtenářů o jednom z nejtragičtějších období světových dějin a tím přispět k tomu, aby se takové zlo již nikdy neopakovalo. Autoři i redakce využijí pražský veletrh Svět knihy k jejich představení.

Nakladatelství Grada a internetový deník Neviditelný pes vás proto zvou na veřejnou besedu na téma „Druhá světová válka v literatuře“ s autory literatury faktu na veletrhu „Svět knihy“ dne 15. května 2015 od 18.00 hod. Místo: Literární sál - Pravé křídlo

Na setkání s čtenáři se těší