19.12.2018 | Svátek má Ester


KNIHA: Anglická bohemistka o nás…

28.7.2018

Kulturní čtrnáctideník A2 ve svém červencovém čísle a ve své literární příloze zprostředkoval setkání a dílem Lucy Duggan, „britské bohemistky, spisovatelky a překladatelky žijící momentálně v Německu“, která v červnu strávila několik týdnů v Brně „na residenčním pobytu Českého literárního centra“.

Otištěné úryvky z autorčina dosud nedokončeného románu „Restaurant Czechoslovakian“ (přeložila Sára Vybíralová), který prý má být o českých emigrantech v Británii a o traumatech normalizace, poskytují docela zajímavý pohled na to, jak si autorka, bohemistka, představuje realitu Československa v sedmdesátých letech, tedy v době normalizace. Jistě, z tří úryvků, které mne zaujaly, nelze vyvozovat bůhvíjaké závěry, ale britský čtenář by se dozvěděl zajímavé věci. Tak např.: 

I on měl na sobě oblek a poněkud nemístný červený baret. Poctivé zpracování obleku a zářivě bílá košile naznačovaly, že se jedná o jakéhosi funkcionáře, jemuž měl baret dodat vzhled muže z lidu ….. skutečný dělník by si baret v místnosti sundal.

Autorka si nás asi popletla v dnešní Venezuelou, kde červené barety snad jsou doménou funkcionářů, ale nějak si nevzpomínám, že dobře ušité obleky, bílá košile a červené barety by v dobách normalizace naznačovaly, že se jedná o „funkcionáře“.
Také touhy a myšlení lidí u nás v této době vidí autorka opravdu svérázně:

Praha se zdála být plná lidí, kteří více či méně otevřeně prahli po zahraničním jídle a hudbě, kteří si vášnivě šeptali o kalifornských pomerančích a nahrávkách, jež nikdy neslyšeli, od hudebníků, jejichž jména neuměli vyslovit. Podobně posedlí lidé byli i u ní doma, ve Znojmě…

Zahraniční jídlo bylo prostě přesně to, po čem jsme v té době snili a o čem jsme si tehdy vášnivě šeptali... Vím, že o této době někteří hovoří v souvislosti s úrovní kultury tehdy u nás jako o „Biafře ducha“ (narážka na tehdejší již polozapomenutou genocidu národa ve středu Afriky), ale přece jenom jméno např. Johnnyho Cashe, který zde v této době koncertoval, jsem vyslovit uměl…

Ale nedosti na tom. Funkcionáři zde totiž v té době nejen nosili červené barety, aby se přiblížili lidu, ale dokonce měli zvláštní příděly jídla a kaviáru. Autorka totiž píše: 

Pokud byl jeho otec vážně funkcionář, musela rodina dostávat dobré porce masa a jako dárek často kaviár…

Tak jo. Autorka má jistě právo na jistou „licenci“ a román jistě není dějepis nebo cestopis. Ale britský čtenář musí být zmaten, když se po těchto informacích dozví, že si u nás stále vysoké procento lidí myslí, že to tady tehdy nebylo tak zlé. Ale jsou to asi jen ti, kteří tehdy fasovali kaviár...

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je zástupce ombudsmanky



Diskuse


P. Szirotný
23:44
29.7.2018

J. Jurax
15:59
29.7.2018

K. Janyška
19:00
28.7.2018

P. Szirotný
23:49
29.7.2018

P. Szirotný
0:00
30.7.2018

K. Oldřich
17:50
28.7.2018

I. Novák 763
14:55
28.7.2018

J. Hejna
11:39
28.7.2018

Z. Lapil
11:38
29.7.2018

M. Mikulec
10:31
28.7.2018

P. Grigar
8:09
28.7.2018

J. Vintr
9:10
28.7.2018

P. Grigar
9:18
28.7.2018

L. Novák 475
8:25
29.7.2018

P. Dvořák
5:34
28.7.2018

B. Volarik
3:44
28.7.2018

Perryman
8:29
28.7.2018

P. Grigar
9:22
28.7.2018

Perryman
14:09
28.7.2018

P. Grigar
15:26
28.7.2018

B. Volarik
0:51
29.7.2018

Č. Berka
16:06
28.7.2018

počet příspěvků: 31, poslední 30.7.2018 12:00









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.