Lubomír Stejskal uveřejnil na stránkách Neviditelného psa 23.9.2015 článek Ujme se Czechia?. Hodlal zřejmě vyvolat diskusi o užívání anglického pojmenování Czechia a českého Česko. Nikdo z povolaných se však k diskusi neměl (čemuž se nedivím). Ujímám se tedy slova já, méně povolaný, doufám však, že v dané záležitosti dostatečně fundovaný.

Pan Stejskal začíná článek větou: „V debatách kolem jednoslovného názvu České republiky se objevil také návrh, aby v angličtině bylo používáno označení Czechia místo dvouslovného (The) Czech Republic.“ Nevím, jakých debat se pan Stejskal dovolává a komu byl ten návrh adresován. Autor poukazuje na dvojí konkrétní užití tohoto názvu (izraelským prezidentem Šimonerm Peresem, potažmo Milošem Zemanem, který to přenesl k nám, a zahraničním reportérem šampionátu ve flag-fotbalu), ale sám přiznává, že „se to příliš neujalo“ a že na mezinárodní platformě jednoznačně převažuje název dvojslovný. V angličtině nejde o to, aby se Czechia užívala místo The Czech Republic, nýbrž souběžně s ní. Vyskytuje se v běžném hovorovém styku a v novinařině jakéhokoliv druhu.Je to prostě zkrácený název oficiálního pojmenování dvouslovného, užívaný pohříchu jen zřídka. A o nějakých dalších variantách, jaké sugeruje autor, je zbytečné vůbec uvažovat.

Pan Stejskal hovoří o této záležitosti obecně, aniž bere v úvahu její dvojí aspekt: anglicky mluvící země a naši republiku. Pokud jde o anglicky mluvící země, je nasnadě, že si můžeme jakékoli návrhy odpustit. Záleží jen a jen na těchto zemích, jaká označení si vytvoří a budou používat. Nikdo mimo ně, ať už je to izraelský nebo náš prezident, jakýkoli sportovní reportér nebo činitel, ani Lubomír Stejskal na to nemá pražádný vliv. Autor nakonec poznamenává, že snad svou lamentací o Czechii „udělal radost všem skalním příznivcům tohoto jednoslovného označení“. Obávám se, že si to jen namlouvá. Takové fandy aby pohledal. Žiju v Kanadě sedm let. Jeden z mých zeťú je rodilý Angličan (nyní kanadský lékař), čtu noviny, poslouchám rozhlas, sleduji televizi, účastním se pravidelně vancouverského filmového festivalu, na němž se uvádějí i české filmy, pět let jsem dvakrát týdně v zimě v létě hrál tenis v dvanáctičlenné národnostně smíšené partě, v níž vedle Kanaďanů byl i Američan a Jihoafričan, často jsem četl nebo slýchal o naší zemi, zejména o našich sportovcích, ale slovo Czechia nikdy nepadlo.

Druhý aspekt se týká našich oficiálních aktů v mezinárodním styku v jazyce anglickém. Konstatovalo se už, že naše vládní a příslušné další orgány se k užíváni názvu Czechia nevyjádřily, a že tudíž tato záležitost zůstává otevřená. V praxi se ovšem užívá oficiálního pojmenování dvouslovného, což pokládám za vhodné, ba náležité.

Pojednání o Česku načal pan Stejskal prohlášením, že není fandou tohoto označení a nikdy se jím nestane, neboť se mu nejen nelíbí, ale také proto, že bylo „do veřejného m prostoru vnuceno“, a to „jakobínským“ způsobem, aniž o něm proběhla celonárodní diskuse. A nastojte: kdykoli se odpůrci tohoto názvu s ním setkají, „promile po promile“ v nich odumírá vlastenectví, neboť Česko jim zní jako odpudivá Čechárna. Autor vlastně žádnou diskusní platformu nenabízí, neboť má v dané záležitosti jasno bez jakékoli argumentace a svým silným citovým zaujetím na nás jen naléhá, abychom s jeho stanoviskem souhlasili. Přesto se odpovědět pokusím.

O Česku se objevovaly různé výpovědi celá léta, nejsoustředěněji v roce 1998. Koho to zajímá, nechť si klikne na internetu na heslo Czechia a Česko a vyrojí se mu tolik materiálu, že bude mít nejméně týden o zábavu postaráno.To pan Stejskal zřejmě na vědomí nevzal. A že by se název Česko někomu „vnucoval“, dokonce po „jakobínsku“, to mně nějak ušlo. Proč nám aspoň jednoho z těch „jakobínů“ nepředstavil ? Já ten název používám léta běžně - prisámbohu - bez jakéhokoli nátlaku. Ba jako roduvěrný žák renomovaného jazykozpytce Františka Trávníčka s hlubokým přesvědčením o,jeho správnosti. Trávníček dokládal velice prostě a jasně, že ten název se odvozuje od adjektiva: jako je od polský Polsko nebo od ruský Rusko, tak je i od český Česko. A pokládal je za název ústrojný (tvořený v duchu českého jazyka) a plně funkční (sloužící našemu myšlení a dorozumívání) . A Česko zařadil i do Slovníku jazyka českého, který sestavil spolu s Pavlem Vášou a vydal už v roce 1937. A já bych šel ještě dál. Název Česko existuje od samého vzniku naší republiky v roce 1918 v jejím pojmenování Československá republika a Československo. A jako se vedle oficiálního dvouslovného označení záhy vžil název jednoslovný, tak po oddělení Slovenska a vzniku České republiky v roce 1993 nic nebránilo tomu, aby se analogicky zaběhlo - zejména v běžném každodenním styku - adekvátní označení Česko. Aťsi L. Stejskal vymaže ze svého slovníku Česko, nikdo na něho naléhat nebude, ba nebude mu to nikdo ani mít za zlé. Je to záležitost úzu, návyku. A nepotřebuji žádný plebiscit nebo referendum, abych zjistil, že se název Česko dostal za poměrně krátkou dobu do širokého oběhu.

Rád bych ještě dodal, že pojmenování, najmě neoficiální hovorové, nemá platnost státního symbolu jako hymna nebo vlajka, a že je tudíž citově bezpříznakové, tj. že se nijak nepojí s pocitem vlastenectví. To se musí projevit v jednání, v činorodé práci a smýšlení, v tom, jak naši republiku posilujeme a reprezentujeme. Jestliže panu Stejskalovi při každém setkání s Českem odkapává nějaké to promile vlastenectví, je to jeho osobní problém. Stejně jako to, že mu Česko zní jako Čechárna.

V závěru svého článku klade ještě otázku: „Budeme-li překládat Czechia jako Česko (a opačně Česko jako Czechia), jak potom do angličtiny přeložíme vlastní jméno Čechie?“ Také to bych ponechal na samých Angličanech, kteří jsou v tomto ohhledu .nevyzpytatelní: např. pro Černou Horu přejali z italštiny pojmenování Montenegro. Abych vytáhl tu absurditu na světlo boží, požádám pana Stejskala, ať zkusí angažovat nějakého Angličana, Američana, Kanaďana, Jihoafričana nebo Australana, aby vedle minimálně užívané Czechie vymyslel ještě další anglický ekvivalent k Čechii. Obávám se, že právě to, jak pan Stejskal brojí proti Česku pomíjeje věcnou argumentaci a omezuje se na citové výlevy kořeněné ublížeností, zavání čecháčkovskou šaškárnou.