Červenec 1936 byl odpovědí na zlo a bezpráví

Dne 17. července roku 1936 v pět hodin odpoledne vypuklo v marocké Melille, která patřila a stále patří Španělsku, vojenské povstání. Ta část armády, která se nedokázala smířit se socialistickými experimenty, jež vyvracely z kořenů samotné základy španělského státu a národa, se rozhodla zakročit. Vytkla si za cíl zachránit Španělsko katolické, skoncovat s regionálním separatismem a navázat na staletou slavnou tradici španělského národa.

Státní převrat byl připravován již od března 1936, tzn. měsíc po volbách, v nichž těsně zvítězila levicová Lidová fronta. Události, k nimž začalo docházet, potvrdily vážné obavy všech těch, kterým nebyly lhostejné hodnoty, jež vyznávali jejich předkové. Mezi ně patřila i nemalá část armády. Odpovědí důstojnického sboru, sdruženého v ilegálním Španělském vojenském svazu (Unión Militar Española, zal. 1933), na spontánní revoluci, která se začala zcela vymykat z rukou právě zvolených představitelů republiky, byla příprava převratu, jež měla do čela státu postavit slavného generála Josého Sanjurja, známého mj. svým neúspěšným pučem z roku 1932. Vláda se o přípravách sice dozvěděla, avšak omezila se na pouhý přesun těch, kteří byli do příprav zapleteni, aby se zabránilo jejich podvratné činnosti. Hlavním organizátorem se stal generál Emilio Mola, který se později vyznamenal v bojích občanské války. Jeho plán již počítal s tím, že se generál Francisco Franco postaví do čela elitních afrických jednotek; do té doby byl totiž Frankův postoj spíše zdrženlivý.

Povstání, k němuž došlo, nebylo klasickým vojenským převratem, kterých země především v 19. století zažila bezpočet. Nebylo totiž otázkou úzkého okruhu nejvyšších vojenských představitelů, jak tomu u podobných pučů bývá, nýbrž zapojily se do něho široké vrstvy lidu. A to na obou stranách. Za zmínku jistě stojí to, že na stranu Frankovu se přidali i mnozí intelektuálové, za všechny jmenujme alespoň Azorína, slavného spisovatele, esejistu a literárního kritika; a nemálo dalších mělo k republice vážné výhrady, kupříkladu filozofové Miguel de Unamuno a José Ortega y Gasset. Krutosti páchaly obě strany, takže tragický osud Federika Garcií Lorky, jenž byl nacionalisty zastřelen v srpnu 1936, je možné doplnit třebas podobným osudem dalšího význačného spisovatele Ramira de Maeztu, zastřeleného republikány o dva měsíce později na hřbitově v Aravace. A koneckonců dvě vraždy byly faktorem, který povstání výrazně uspíšil; šlo o vraždu Calva Sotela, předsedy monarchistické Španělské obnovy (Renovación Española), která navazovala na odkaz posledního španělského krále Alfonsa XIII., a jednoho z vůdců pravice za II. republiky. Druhým byl José del Castillo Sáenz de Tejada, poručík městské gardy, který byl veřejně znám svými levicovými názory a který odmítl zakročit proti povstalcům v Asturii (viz níže).

K podobným událostem docházelo zcela běžně. Verbální násilí politické reprezentace jen přilévalo oleje do ohně násilí, které opanovalo ulice španělských měst i vesnic. Španělská společnost byla výrazně polarizována a propast, která ležela mezi oběma tábory, se demokratickými prostředky nedařilo překonat. Navíc demokracie byla často jen prázdným slovem, pro málokoho vůbec něco znamenala. Krom toho jí vnější okolnosti – světová hospodářská krize, nástup totalitních či autoritativních režimů – příliš nepřály. V tomto světle je třeba hodnotit to, co se ve Španělsku třicátých let dělo. Nastiňme tedy alespoň stručně vnitropolitický vývoj II. republiky, jejíž nelehký život se v roce povstání po šesti letech nezadržitelně chýlil ke konci.

II. španělská republika byla vyhlášena 14. dubna 1931, krátce po místních volbách, v nichž zvítězily síly volající po pádu monarchie. Alfons XIII. se trůnu dobrovolně vzdal a moc předal revolučnímu výboru, který se záhy přeměnil v prozatímní vládu, v jejímž čele stanul Niceto Alcalá-Zamora, předseda Liberálně-republikánské pravice (Derecha Liberal Republicana). Ten byl jednou z hlavních postav, které se zasloužily o pád monarchie. Spolu se svým spolustraníkem Miguelem Maurou se podílel na paktu ze San Sebastiánu, uzavřeném v srpnu 1930, jenž se stal platformou protimonarchistických sil. Hlavními stanovenými cíli vlády bylo provedení agrární reformy, zajištění náboženské svobody, rozšíření ostatních občanských svobod a prošetření představitelů autoritativního režimu Miguela Prima de Rivery z dvacátých let. Jakými cestami se však vývoj II. republiky bude ubírat, naznačily události, k nimž hned po vyhlášení republiky došlo: vlna baskicko-katalánského separatismu, jež dosahovala nenávistných rozměrů, a antiklerikalismu, která se projevila již 11. května, kdy došlo k vypalování kostelů a klášterů zfanatizovanými davy. Tomuto řádění předcházela mj. odmítavá slova primase a pozdějšího arcibiskupa sevillského Pedra Segury vůči nově se ustavivšímu režimu, jimiž vyzýval k obraně tradice a víry: "Když nepřátelé království Kristova směle postupují vpřed, nemůže žádný katolík jen nečinně přihlížet." Na pováženou bylo především to, že vláda nechala běsnění volný průběh a nijak nezasáhla. Proti se postavil jen Maura, který byl ale záhy nucen ustoupit do pozadí.

Po volbách do Ústavodárných kortesů v prosinci 1931 se utvořila nová vláda, v níž hráli prim socialisté, sdružení ve Španělské socialistické straně dělnické (Partido Socialista Obrero Español; dnes je hlavní opoziční stranou), a pokroková Republikánská akce (Acción Republicana) v čele s Manuelem Azañou, který se stal premiérem. Nová vláda se pokoušela o hlubokou politickou a sociální transformaci společnosti, jež se projevila především sekularizací školství, zpochybněním instituce rodiny povolením rozvodu (což u značné části společnosti vyvolalo pobouření), ilegalizací jezuitského řádu, čistkami v armádě (přičemž všem důstojníkům, kteří odmítli přísahat věrnost republice, byl nabídnut odchod s nemalými důchody), autonomizací Katalánska, jež bylo nyní s Madridem spojeno toliko společnou zahraniční politikou, armádou a veřejným pořádkem, a agrární reformou. Nerozvážně vedený útok na tradiční španělskou společnost, Azañou tak vyzdvihovaná "revoluce shora", vzbudila odpor u konzervativní části společnosti. V srpnu 1932 došlo k vojenskému povstání generála Sanjurja (zmíněného již v úvodu), který však skončil neúspěchem. Azaña puče využil a dokázal během několika málo dnů prosadit schválení agrární reformy a katalánské autonomie. Nechal vyvlastnit pozemkový majetek zrušeného šlechtického stavu bez jakékoli náhrady s tím, že jsou zrádci republiky a jako takoví si jiné jednání nezaslouží.

Pravice byla na jistý čas ochromena, avšak v březnu následujícího roku založil José María Gil-Robles, předtím člen katolické Lidové akce (Acción Popular), Španělskou konfederaci autonomní pravice (Confederación Española de Derechas Autónomas), která sdružovala sedmnáct do té doby samostatných katolických stran. Záhy získala u veřejnosti širokou podporu, což poukazovalo na nespokojenost s vládní levicovou politikou. To byl důvod, proč v listopadových volbách 1933 dokázala pravice zvítězit; Roblesova CEDA získala téměř 25 % hlasů, zatímco Caballerovy socialisté 12,5 % (což znamená propad o 12 % oproti minulým volbám) a Azañova Republikánská akce pouhé 1,1 %.

Do čela nové vlády se postavil Alejandro Lerroux z Radikální republikánské strany, který dovedl svou stranu převést od populistického antiklerikálního radikalismu, jenž byl po dlouhá léta pro stranu typický, k umírněné centristické politice, která stále více nabývala konzervativních rysů. Dohoda, již vítěz voleb Robles s Lerrouxem, jehož strana skončila na druhém místě, uzavřel, však vyvolala rozkol ve vlastních řadách a z obou stran se odštěpili radikálové, kteří se nehodlali smířit s umírněnou politikou. Proti Roblesovi se zvedla vlna kritiky; část pravice ho vinila z přílišného kompromisnictví a cítila se zklamána tím, že nepřevzal moc do svých rukou (z těchto očekávání snad prýštila nenávistná kampaň levice, jež Roblese obviňovala, že ve Španělsku hodlá nastolit fašistický režim italského typu, což je – jak vidno z Roblesových kroků – zcela absurdní). Právě neústupnost socialistů byla proto ve svých důsledcích příčinou krachu republikánského režimu, jak poznamenává například historik C. Seco Serrano. Na toto rigidní odmítání pravicové politiky měly jistě vliv vnější okolnosti, především nástup A. Hitlera v Německu a E. Dollfusse v Rakousku, kteří socialismu ve svých zemích učinili přítrž. Toho se španělští socialisté museli obávat, ač zde vládl kabinet umírněné pravice, čehož z ideologických důvodů nedbali, a poté, co do vlády v říjnu 1934 vstoupili tři cedističtí ministři, rozpoutali za spolupráce s odbory rozsáhlé nepokoje. Levicový katalánský premiér Lluís Companys se nechal přemluvit k vyhlášení nezávislosti, což však bez podpory mocných anarchosyndikalistů nemohlo mít šanci na úspěch. V revoluční běsnění přerostly nepokoje v Asturii, kam musel přispěchat na pomoc generál Franco se svými marockými legiemi. Vládě se tedy podařilo nepokoje potlačit, a dokonce ani nepřikročila k přísnější perzekuci těch, kteří se na nich podíleli; pouze dočasně pozastavila platnost Katalánského statutu a rozhodla o třech rozsudcích smrti. Bohužel ale vláda promarnila možnost trvalejší stabilizace realizací sociální politiky, která byla nutná, neboť sociální diferenciace a chudoba širokých mas pracujících dosahovala závratných rozměrů a byla permanentním zdrojem nestability, navíc umožňovala nemalé úspěchy levicovým demagogům, což dále krizi prohlubovalo (poznamenejme jen, že roku 1936 bylo v zemi cca 675 tisíc nezaměstnaných, ještě v roce 1930 žilo v zemi 1,9 milionu bezzemků, zatímco 91 % vlastníků půdy patřilo pouze 20 % půdy). Ti obratně využili úprav Azañovy agrární reformy a korupčních skandálů poslanců z Lerrouxovy Radikální republikánské strany; vláda v listopadu 1935 podala demisi, a tak až do února roku následujícího nastalo v zemi bezvládí, neboť úspěchu se nedočkal ani Robles, který krátce před rezignací z funkce ministra války navrhl armádním špičkám, aby dočasně převzali moc a zabránili případné další destabilizaci.

V únoru se konaly další volby do kortesů. Levice cítila velikou šanci; Azaña usiloval o návrat k době první dvouletky, kdy vedl vládní koalici se socialisty. Ti ovšem nebyli jednotní, a zatímco Indalecio Prieto by takovou možnost vítal, radikální Largo Caballero, jemuž se přezdívalo španělský Lenin a jenž byl favoritem Moskvy, měl úplně jiné představy. V duchu instrukcí III. internacionály spatřoval v Lidové frontě pouze ryze pragmatický nástroj k převzetí moci a zahájení revoluční politiky, která měla definitivně skoncovat s tradičním Španělskem a zahájit přechod k socialismu. Lidové frontě vyjádřil podporu také nejvýznamnější odborový svaz, anarchosyndikalistická Národní konfederace práce (Confederación Nacional del Trabajo). Vítězně z voleb vyšli Prietovi socialisté s 20,9 %, druzí skončili Roblesovi konzervativci s 18,6 % a za nimi se s 18,4 % umístila Azañova Republikánská levice (Izquierda Republicana), již roku 1934 založil. Nový kabinet sice vytvořil Azaña, avšak socialisté, kteří se již nehodlali zdržovat kompromisy, jej v květnu odstavili do funkce prezidenta, v níž nahradil Alcalá-Zamoru. Aby předešel radikalizaci politické scény, hodlal sestavením nové vlády pověřit Prieta; ten však neměl ve své straně dostatečnou podporu, a tak se úkolu nakonec ujal Santiago Casares Quiroga z Republikánské levice. Ani on však nedokázal usměrnit události, jež se po vítězství Lidové fronty nezadržitelně daly do pohybu: došlo k další vlně antiklerikalismu, doprovázené opět ničením církevních památek a zabíjením kněží, ilegálnímu zabírání pozemkových majetků a prudkému nárůstu násilí vůbec. 17. června, tedy přesně měsíc před převratem, vystoupil v kortesech Robles a ve své řeči podrobil levicovou vládu zdrcující kritice; vyjmenoval rovněž odsouzeníhodné činy, k nimž jen v období od 1. února do 15. června došlo: "160 zničených kostelů, 251 přepadených klášterů, žhářství, rabování a další útoky. 269 mrtvých. 1287 zraněných. 215 osobních napadení, která byla zmařena nebo nejsou jejich následky jasné. 69 zničených stranických či osobních sídel, vždy představitelů pravice, 312 přepadených budov. 113 generálních stávek, 228 stávek jiných. 10 zastavených periodik, výhradně pravicových. 83 útoků na tisk anebo pokusů o ně, případně zničených. 146 bombových útoků. 38 výbušnin zajištěných před explozí." To je věru hrůzná statistika. Vláda také využila toho, že vůdce nacionálně-syndikalistické Španělské falangy (Falange Española de las JONS) José Antonio Primo de Rivera neobhájil poslanecký mandát, a spolu s dalšími jeho spolupracovníky jej nechala zatknout, což silně pobouřilo španělskou pravici a její stoupence. 12. července byl zavražděn Saéz de Tejada a den nato Calvo Sotelo (k tomu viz úvod).

Taková tedy byla situace v době, kdy se část armádních představitelů rozhodla povstat, převzít moc do vlastních rukou, nastolit pořádek a spolu s miliony svých spoluobčanů zachránit španělskou vlast a katolickou víru. Je zřejmé, že povstalci v čele s Franciskem Frankem (od října generalissimem a od dubna 1937 vůdcem nově vytvořené strany, která sjednocovala všechny vlastenecké strany a proudy, Španělské tradicionalistické falangy FET y de las JONS – Falange Española Tradicionalista y de las Juntas de Ofensiva Nacional Sindicalista) nehodlali obnovit demokratický režim, na druhou stranu o nic podobného nešlo ani republikánům. Co by zemi čekalo, pokud by vlastenecké síly nezakročily, ukazuje dění, k němuž docházelo během občanské války na republikánském území: Faktickou moc přebíraly výbory, jež spadaly pod různé dělnické organizace, např. pod odbory socialistické UGT (Unión General de Trabajadores), anarchosyndikalistické CNT a anarchistické FAI (Federación Anarquista Ibérica), dále pod trockistickou Dělnickou stranu marxistického sjednocení POUM (Partido Obrero de Unificación Marxista) či marxisticko-leninskou Sjednocenou socialistickou stranu Katalánska PSUC (Partido Socialista Unificado de Cataluña). Přispěla k tomu i vláda, když se sama rozhodla zfanatizované masy ozbrojit. Vypukla další vlna proticírkevního násilí, které ovšem tentokráte bylo zcela systematické a organizované. Dělníci přebírali kontrolu nad továrnami, rolníci zabírali zemědělskou půdu. Netřeba snad dodávat, že násilnou cestou. Krom toho v rámci nesmiřitelného boje proti vlasteneckým silám vypukla i "malá občanská válka" uvnitř republikánského tábora, důkazem čehož budiž například události květnových dnů 1937 v Barceloně, kde se proti sobě postavili komunisté a anarchisté. Netrvalo dlouho a republikáni se stále více dostávali do područí Moskvy; moskevskému diktátu se snažil tehdejší vůdce Caballero vzepřít, byl však odstaven a nahrazen Juanem Negrínem, jenž se sovětským požadavkům zcela podvolil a zavedl diktaturu podle sovětského vzoru.

Z tohoto pohledu se pozdější vítězství Frankovy strany jeví v poněkud jiném světle, než jak je obvykle prezentováno. Nešlo o žádné vítězství fašismu ve Španělsku. Nešlo na druhé straně ani o demokracii. Avšak povstání zabránilo nesrovnatelně většímu krveprolévání, k němuž by v případě, že by republikánům byla dána příležitost, bezpochyby došlo, jak o tom svědčí události v republikánské zóně, jež byly naznačeny výše. Lze říci, že vítězství povstaleckého tábora zachránilo španělský národ i katolickou víru. A to byly hlavní pohnutky, proč se jedna polovina Španělů rozhodla povstat se zbraní v ruce proti druhé. Svého cíle dosáhli. Jejich vítězství vysoce ocenil také papež Pius XII.; ve svém poselství španělskému národu ze dne 16. dubna 1939 mj. prohlásil: "S nesmírnou radostí se na vás, předrazí synové katolického Španělska, obracíme, abychom vám vyjádřili své otcovské blahopřání k darům míru a vítězství, jimiž se Bůh rozhodl korunovat křesťanské hrdinství vaší víry a lásky, která prošla tolikerým utrpením. (…) Toužebně očekávali naši předkové svaté paměti tento zázračný mír, bezpochyby plod požehnání, které na počátku bojů směřovali těm, ‚kteří na sebe vzali onen obtížný a nebezpečný úkol bránit a znovu nastolit právo a slávu Boží.‘ Nepochybujeme, že tento mír musí být tím, jejž prorokovali, ‚zvěstí budoucnosti v míru a ctí v blahobytu‘."

http://zemanek.webnode.cz/