Před pár dny jsem ve fejetonu Učitelka a velké zvíře popsal autentickou (a to doslova) příhodu, která se o den dříve udála při hodině výtvarné výchovy ve čtvrté třídě. Zkráceně šlo o to, že můj desetiletý syn zavtipkoval na účet prezidenta Klause a paní učitelka z toho udělala kauzu, která v její interpretaci přerostla ve skandální aféru. V diskusi pod článkem se rozvinula nečekaně plodná polemika a nedá mi, abych neocitoval alespoň některé z příspěvků a nereagoval na ně.

První citát je asi zbytečné jakkoli rozebírat, nicméně reprezentuje stanovisko a nenávistný tón, které se opakovaly ve více komentářích...pokud si váš, zjevně mladý, synek neváží prezidenta svého státu, je blbeček, zřejmě blbeček obtížně vzdělatelný. Pokud považujete za vhodné psát o počinech svého spratka, zřejmě se ve vaší hlavě vhodnější téma nedokáže zrodit. Co si myslí o Klausovi váš foxteriér??

Druhý úryvek jsem zvolil naopak pro jeho korektnost a konstruktivnost...na místě paní učitelky bych se namísto stížnosti věnovala chvilku tomuto tématu ve třídě a pokusila bych se jim vysvětlit, že to je pouze vtip, ale že ve skutečnosti bychom si hlavy státu měli vážit, protože nás reprezentuje, a vážit bychom si jí měli i v případě, že dotyčného člověka nemáme rádi...Autorka komentáře sice uznala, že nemá cenu dělat z komára velblouda, ale přesto se domnívá, že úcta k prezidentskému úřadu, resp. k osobě, která jej zastává, je něco automatického a vlastně povinného a naopak znevážení téhož je nevhodné.

Jiná paní v komentáři napsala, jak by se zachovala ona...být na místě paní učitelky, řešila bych věc písemně (pokud bych na to měla čas) a požádala Vás důrazně, abyste dítěti vysvětlili, že respekt k demokratickým institucím je součástí občanské morálky. V tom se s ní shodují i další glosátoři, a proto bych se tomuto postulátu rád věnoval obecněji, než jen z pozice člověka, který Václava Klause dlouhodobě „nemusí“.

Máme si opravdu vážit někoho, kdo zastává vysokou ústavní funkci pouze proto, že ji zastává? Není to poněkud zvláštní pojetí úcty? Je respekt k instituci hlavy státu nutně podmínkou respektování demokracie, protože prezident byl demokraticky zvolen? Nebyl snad demokraticky zvolen například Hitler kancléřem a Gottwald předúnorovým předsedou vlády? A naopak, britská královna zvolena nebyla, přesto požívá již přes půl století úcty, o níž se nikomu z volených představitelů jakéhokoli státu ani nesní. Na druhou stranu to nijak nebrání Angličanům už tři desetiletí poslouchat písničku Sex Pistols God Save the Queen, která rozhodně není oslavou vladařky.

Václava Klause nechci ani v nejmenším přirovnávat k výše jmenovaným pánům, pouze na jejich příkladu ukazuji, že ač byli původně řádně demokraticky zvoleni do čela vlády, následně uchopili moc a zavedli diktaturu. Z toho vyplývá, že demokratické zvolení rozhodně a priori není zárukou kvality zvolené osobnosti a že první státní úředník není žádnou nedotknutelnou modlou, nýbrž může být i zločincem.

V poklidných časech přeci nebývá do čela země volena morální autorita či opěvovaný vůdce, ale člověk, na kterém se shodne většina poslanců, v případě našeho prezidenta dokonce jen díky několika hlasům získaným podivnými zákulisními praktikami. O akceptování podpory komunistů v případě první volby Václava Klause lze i z odstupu bez nadsázky mluvit jako o klíčovém polistopadovém kroku k jejich etablování.

Úctu si nikdo nemůže vynutit a servilita není úcta. Pokud mi vadí činy a vystupování Václava Klause, nebudu téhož velebit, protože se stal shodou okolností hlavou státu. Až bude prezidentem Jiří Paroubek (to budu ovšem i já nostalgicky vzpomínat na Klausovo prezidentování), budou oni obránci prezidentského majestátu stejně důslední? Dost pochybuji...

Osobně považuji všechny ceremoniály okolo prezidenta (jakéhokoli) za divadlo a parodii na monarchii. Jsem vážně hulvátem, připadá-li mi oficiální nabubřelost směšná a stylizace prezidenta za Bohem povolaného krále jako opravdu, ale opravdu falešná? Ano, současného prezidenta nectím, jeho kverulantství vůči bezzubé Evropě nepovažuji za hrdinství, ale za exhibici (kdyby byl po podpisu Lisabonské smlouvy abdikoval, smekl bych před tím státnickým gestem, neboť by to byl důkaz, že je pro své přesvědčení ochoten i něco obětovat, ale to se nestalo).

Předchozího prezidenta jsem naopak ctil a vážil si ho, dokonce jsem ho měl a mám rád (aniž bych sdílel všechny jeho názory), ale nikdy jsem o něm nemluvil jako o panu prezidentovi, ale prostě normálně jako o Havlovi. Jedna z reagujících čtenářek ale vyslovuje většinový názor, že titulování hlavy státu je nutné - president republiky není žádný "klaus", ale právě president republiky, tedy "pan president". Zdá se, Klause chovají jeho příznivci v mnohem větší úctě, než Havla ti jeho (k nimž se bez ostychu počítám). Havel zkrátka vystupoval mnohem civilněji, ač byl světovou veřejností svého času vnímán jako mesiáš.

Nemyslím si, že by sám Václav Klaus vyžadoval, aby se k němu občané chovali jako k monarchovi, samozřejmě mu to ale nijak nevadí (glorifikace ostatně nevadila ani Havlovi, každý jsme jen člověk, že ano). Problém je spíše v podhradí - určitý druh lidí se patrně neobejde bez posvátné krávy a ikony, na kterou mouchy nesmí srát ani v Palivcově výčepu.

Dle nich obyčejný občan potřebuje, aby nad ním bděl kdosi moudrý, spravedlivý a nezpochybnitelný, a pokud dotyčný činitel takový není, budeme si na to alespoň hrát.

Dovolím si naposledy citovat...to, co mě na popsaném příběhu znepokojuje je fakt, že důsledkem nedorozumění mezi autorem článku a učitelkou je, že znovu dochází ke křivení charakteru dětí tím, že se doma říká něco jiného než na veřejnosti.

Ano, to je přesně to, co odmítám. Jako dítě vyrůstající za socialismu jsem zažil ono obligátní schizma: o tomhle mluvíme jenom doma, ale ve škole to neříkej, chceš se přeci dostat na vejšku... Po dvaceti letech svobody nebudu před potomky tajit své názory jenom proto, aby se neprořekli před učitelkou, a nebudu je nabádat, ať si klidně myslí svoje, ale potichu, aby si to nezavařili.

Svobodné myšlení nevzniká ve škole, ale v rodině. To, že je škola nerozvíjí, ale potlačuje, je smutný fakt. Se svými dětmi se neostýcháme přijatelnou formou mluvit o ničem, ať je to náboženství, homosexualita, politika nebo třeba Velký třesk. A věřte, že nám jejich otázky i úvahy dělají velkou radost, přestože vybočují ze školních osnov i zažitých představ o tom, oč se jejich vrstevníci mají zajímat.